Atmosféru normalizační Prahy očima Američana akcentovanou někdy naoko sebevědomou, ale zároveň frustrovanou Češkou do kin přináší snímek Pražské orgie režisérky a scenáristky Ireny Pavláskové. Ta se s pokorou a respektem ke světoznámému autorovi Philipu Rothovi pokusila na plátna kin převést závěrečnou knihu jeho tetralogie.
Pražské orgie (foto: Bioscop)
Děj stejnojmenného snímku se odehrává především během osmačtyřicetihodinového pobytu amerického spisovatele Nathana Zuckermana (Jonas Chernick) v Praze. V příběhu ale Pavlásková dává také obrovský prostor postavě Češky Olgy (Ksenia Rappaport), ke které se musí Zuckerman přiblížit, aby se pokusil splnit svůj slib a aby se do Ameriky vrátil s rukopisem nevydaných příběhů židovského autora a otce československého emigranta Zdeňka Sisovského (Jiří Havelka). S ním se Zuckerman, alter ego samotného Rotha, setká po zaoceánské tiskové konferenci.
Pražské orgie (foto: Bioscop)
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Zajímavá ženská postava[/pullquote]Na Pražské orgie se tedy nechci dívat jako na další snímek mapující stav Československa v době sedmdesátých let minulého století. Chci snímek vnímat jako příběh, kde v srdci malé zvadlé středoevropské země s umlčenou společnost existují ještě ti, kteří svou osobní energii nevynakládají pouze na přežití s ohnutým hřbetem. Najdou se v ní ale i osobnosti, které jsou nesmiřitelné s osudem, a to i přes facky osobní historie, jako právě postava Olgy.
Olga neškemrá, ona provokuje a často je až protivná tím, jak prosazuje své zájmy vystavěné na jizvách životního vztahu, který považovala za silný a neohrozitelný. Teď je z ní ale cynička, která má pocit, že už nemá co ztratit, a tak se neomezuje. Nijak a ničím. Projevuje se skoro jako muž a svůj niterný smutek překrývá trochu hranou tvrdostí. Olga mluví a provokuje a pro změnu provokuje a mluví, čímž ale začne být divákovi brzy (a možná i záměrně) docela protivná, ačkoliv se z příběhu zdá, že je tou, kterou díky její nespoutanosti a otevřené zvířeckosti uctívá půlka Prahy a toleruje jí mnohdy i se vděkem její radostné a rozkošnické roztahování dlouhých sošných nohou pro ty, jenž si o to řeknou a projeví větší než malé množství zájmu. Zato Američan Nathan na plátně (netuším, zda záměrně) na první pohled působí až nemužsky. A sexuální zdrženlivost, která je mu doporučena československým emigrantem Sisovským, jeho reputaci u diváků pravděpodobně nevylepší.
Pražské orgie (foto: Bioscop)
Děj, který by se racionálním pohledem dal shrnout do pár obrazů, přichází také několikrát s nejčastěji slovním podáním historek, jejichž absurdní vyznění věrně popisuje atmosféru doby. Jednou z nich je ta, kdy pražská spojka Zuckermana Rudolf Bolotka (Pavel Kříž) vypráví o svém fízlovi (Jan Hrušínský) a jeho psaní reportů. Nebo ještě další ze směšných situací, kdy je vyděšený Zuckerman kamsi odvážen a tázán mužem sedícím vedle něj na zadním sedadle (Miroslav Táborský), zda zná Betty McDonald.
Film nemá onu výstřednost, kterou svým názvem hlásá. Fanoušek by tedy neměl očekávat orgie v pravém smyslu slova. Orgie se na plátně konají spíš řekněme formou cynického pohledu na stav věcí a prohnilost doby. Zadeček v krajkových kalhotkách nasedající na mužský klín nebo vzrušené dívčí bradavky při švédské trojce na pověstném nikdy nekončícím večírku kousek od Pražského hradu asi neuspokojí ty, co bažili po fyzičnu a erotickém náboji. Třeba ale nasměruje k přečtení některé z knih, které se večírky u syna slavného secesního malíře Muchy a atmosférou kolem nich zaobírají.
Pražské orgie (foto: Bioscop)
[pullquote align=“right“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Deník zvrácené doby[/pullquote]Filmové zpracování příběhu bude nejspíš tuzemskému divákovi ve věku čtyřicet plus připadat jako trochu neobratná skica každodennosti. Pro mladší ročníky, by to ale mohl být způsob, jak lehce přiblížit absurdní dobu, která byla zvrácená a v níž výjimečnost jednotlivce byla vnímaná jako hrozba pro všechny. Příběh z časů zavřených dveří, utajených společností a absence důvěry zakládá Pavlásková na pocitech z oné doby než na tvrdých faktech.
Zajímavé je, že snímek vlastně ukazuje ve své podstatě obrázek dvou frustrovaných žen, které náležely nebo náleží k jednomu muži. Snaží se je vykreslit jako naprosté protiklady, ale obě jsou ve své podstatě nešťastné. Tou druhou frustrovanou ženou a je Eva Kalinová (Klára Issová), která se Sisovským do Ameriky odešla a snaží se tam zapomenout na svou minulost a najít zase důvod, proč nepřestat žít.
Pražské orgie (foto: Bioscop)
Příjemná je kamera slovenského rodáka Alexandera Šurkaly a Pavlásková si dala společně s Jiřím Sternwaldem záležet také na výběru lokací. Oproti tomu je trochu iritující soundtrack filmu. Ne snad proto, že by hudební motiv byl sám o sobě špatný, ale jeho neustálé se opakování a touha budovat jím nevyzpytatelnou atmosféru, neplní vůči divákovi svůj účel.
Pražské orgie (2019) Osobně je pro mě neopomenutelná až nápadná vizuální podobnost Pavláskové s představitelkou role Olgy. Odhaduji dle svých instinktů, že se s Olžinou povahou a jejím vnímání společnosti režisérka zásadně ztotožňuje stejně tak, jako existuje úzká vazba mezi Nathanem Zuckermanem a Philipem Rothem. Ženský svět přece jenom byl vždy tím, na čem Pavlásková stavěla v kterémkoliv ze svých předchozích snímků. A i když Pražské orgie nejsou vrcholným dílem režisérky, přece jenom celou anabází příprav prokázala to, čeho si podle mého u svých ženských představitelek cení nejvíce, a to je odvaha, vytrvalost a inteligence.
foto/video: Bioscop © 2019
Drama / Komedie
Česko, 2019, 112 min
Premiéra: 10. 10. 2019 Bioscop
Režie: Irena Pavlásková
Předloha: Philip Roth (kniha)
Scénář: Irena Pavlásková
Kamera: Alexander Šurkala
Hrají: Jonas Chernick, Ksenia Rappaport, Pavel Kříž, Klára Issová, Jiří Havelka, Miroslav Táborský, Martin Stránský, Jan Hrušínský, Petr Vondráček, Markéta Galuszková, David Šír, Evženie
