Nový snímek České televize s Jiřinou Bohdalovou a Kryštofem Hádkem v hlavních rolích otevírá stále nedostatečně diskutované téma zneužívání starších generací. Klec rezonuje především díky univerzálnímu citovému porozumění, jelikož většina z nás si v ústřední postavě důchodkyně může lehce představit vlastní rodiče a prarodiče. Díky tomu film funguje i přes určitou černobílou šablonovitost.
Jiřina Bohdalová hraje důchodkyni Květu Galovou, která se dennodenně potýká se svou samotou, jež se snaží alespoň trochu přemoci týdenní kávou s pošťačkou nebo úklidem pro otce Jana v místním kostele. Pošťačka na ni ovšem nemá vždy čas a otec Jan bude znenadání přeložen do Hradce Králové. Právě díky prohlubující se izolaci pak není problém, aby do svého života vpustila usměvavého mladíka, který ji jednoho dne osloví na ulici s tím, že pochází ze stejné vesnice jako ona, jmenuje se Jeník a je jejím prapravnukem přes koleno. Paní Galová se po delší době cítí šťastná, jelikož si mám s kým zavzpomínat na staré časy a zároveň ji těší, že má komu vyvářet. Vyhlídka na světlejší zítřky je ovšem rázem tatam, když paní Galové dojde, že mladík není tím, za koho se vydává.
V roli zdánlivě skromného avšak v jádru chamtivého mladíka exceluje Kryštof Hádek, v jehož podání i ten nejmilejší úsměv v sobě nese alarmující dávku úlisnosti, která nevěští nic dobrého. Pomocí několika flashbacků film odkrývá pohnutky, které ho vedou k okradení právě této důchodkyně. Díky tomu se objevuje alespoň malá šance na porozumění jeho motivaci a celkově tak tato postava nevyznívá jen jako jednodimenzionální padouch.
Hlavní pozornost na sebe ovšem strhává Jiřina Bohdalová, která je ve svých 88 letech v reálném životě velice vitální, zde se však převtělila do nešťastné a životem vyčerpané důchodkyně. Je příjemné vidět Jiřinu Bohdalovou v ryze dramatické podobě, kdy neuhýbá ke komičnosti většiny svých dalších rolí a podává tak velice soustředěný a precizní výkon. Ač je postava paní Galové vykreslena jako nevinná oběť, scénář jí umožní se vzepřít, čímž lehce naruší dojem její bezbrannosti. Aby zabránila Jeníkovu úniku s jejími penězi, vyhodí raději klíče od bytu světlíkem. Přízemní byt, v němž jsou všechna okna i vchodové dveře obehnané mřížemi se tak stává skutečnou klecí, ze které nemůže ani jeden z protagonistů ven. Tím započne ta pravá psychologická hra na kočku a myš.
I přes veškeré snahy se scénář Marka Epsteina neubrání šablonovitosti obdobných psychologických dramat, potažmo thrillerů, ve kterých jsou přes drobné záchvěvy originality dějové zvraty i jednání postav v podstatě šablonovité a vykreslené černobíle. Po režijní stránce se Jiří Strach uchyluje k televizní formě. V zahraničí sice televizní a seriálová tvorba dávno dospěla k filmovým standardům nebo je dokonce i mnohokrát převálcovala, v Čechách se ovšem ještě tento trend, až na výjimky, neuchytil. Klec tak působí lehkým televizním dojmem.
Téma kleci je ve filmu všudypřítomné – paní Galová je natolik osamělá, že její život připomíná klec. Stejně tak i Jeníkův dosavadní život je jedna velká past, ze které nedokáže utéct. Obě postavy jsou pak fyzicky uvězněny v omřížovaném bytě, který na sebe také bere podobu kleci. Název snímku je pak poplatný i finálnímu rozuzlení. Skoro se zdá, jakoby se tvůrci snímku také snažili utéct z pomyslné klece – ze sevření konvencí psychologických dramat a stereotypních zobrazení záporných a kladných postav. Ve finále se jim podařilo otevřít dveře a vykročit jednou nohou ven, kde se snaží zvrátit zažité konvence, druhou nohou ovšem stále zůstávají uvnitř, sevřeni do okovů klišé.
neděle, 19. května 20:00
-
65%
-
60%
-
80%
-
70%
-
65%
Klec (ČT, 2019)
Snímek Klec se i přes své televizní zpracování snaží nabourat šablonovitost psychologických dramat. Díky silnému tématu, kterému by ve veřejné debatě měl být věnován větší prostor, a skvělému výkonu Jiřiny Bohdalové v hlavní roli film dokáže zaujmout a udržet pozornost po celou svou dobu až do velice zdařilého rozuzlení odpovídajícímu významu názvu snímku.
foto/video: Česká televize © 2019