Ve čtvrtek 18. října vstoupí do kin celovečerní hraný debut režiséra Jakuba Červenky Hovory s TGM, scénář k němu napsal spisovatel a scenárista Pavel Kosatík. Bude to přesně sto let od doby, kdy budoucí prezident Tomáš Garrigue Masaryk ve Washingtonské deklaraci definoval vznik nového demokratického československého státu, který byl pak vyhlášen oficiálně 28. října 1918. Snímek je v podstatě rozhovorem T. G. Masaryka se spisovatelem Karlem Čapkem. Čapek právě dokončil společnou knihu, která by měla vyjít k výročí republiky. Masaryk ale váhá, neboť jeho rodina nesouhlasí s jejím vydáním právě kvůli tématům a otevřenosti textů. Roli Čapka si zahrál český herec Jan Budař a postavu „tatíčka“ Masaryka slovenský herecký matador Martin Huba, se kterým jsem si těsně před premiérou povídala.
Hovory s TGM (foto: Bontonfilm)
Role T. G. Masaryka už pro vás není žádnou novinkou. Před několika lety jste si ho zahrál v Českém století Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka. Co pro vás ale tentokrát nové je, je způsob pojetí jeho osobnosti.
Myslím, že kdyby člověk třeba i popáté hrál tak bohatou a rozporuplnou postavu jako je Masaryk, byla by to stále nová zkušenost. I když jsem měl štěstí hrát i v Českém století, byla tahle jeho poloha pro mě „půda neoraná“. Tady jsem měl mnohem více prostoru, takže se nabízela možnost Masarykovu rozporuplnou osobnost trošku více relativizovat. Ale rozhodně ne s ambicí tou relativizací něco pošpinit nebo něco obrat o základní hodnotu tohoto výjimečného člověka. Takže ano, tenhle můj Masaryk je jiný právě díky přiznání určitých lidských rozměrů a slabostí. Ty naše představy o tom mramorovém a bronzovém Masarykovi totiž brání ukázat ho v jeho celé lidskosti. Ale na druhou stranu si myslím, že jeho osobnost je natolik samonosná a mravní veličina, že pomáhat mu bronzem a mramorem je vlastně nakonec kontraproduktivní a jenom jí to ubližuje. Jsem za tenhle film rád. Můžeme tak ukázat, že i při své prokázané odvaze to byl člověk plachý, přes veškerou svou laskavost dovedl být i krutý, ale zároveň i velice empatický. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Proto si myslím, že by tenhle snímek svým principem nahlížení na Masarykovu osobnost mohl zaujmout. Stejně tak je zajímavý i nejasný původ jeho spolupracovníků, kteří se brzy změnili v obrovské nepřátele. Vedle toho zafungovala i láska národa, který ho předtím nenáviděl. To všechno jsou skutečnosti, které vám nějaké zbožšťování zbytečně zakrývá. Nakonec by to mohlo vypadat jako strach ukázat jeho osobnost celistvě. Vždyť to je právě poučné, mít nějakou slabost, ale i tak být schopen mravního uvažování a ambicí. A právě to by mohlo být na Hovorech s TGM zajímavé. I při veškeré té deheroizaci mu ve snímku zachováváme úctu, ale nechybí v něm bytostně lidský zájem o jeho postavu.
Autor scénáře Pavel Kosatík čerpal pro psaní scénáře z Čapkovy knihy. Druhým důležitým zdrojem byla ale také soukromá korespondence mezi T. G. Masarykem a jeho láskou Oldrou Sedlmayerovou. Mohl jste do ní nahlédnout i vy?
Do těch můžete nahlédnout i vy! Pár jich bylo totiž uveřejněno. Masaryk v určitém období svého už celkem pokročilého věku žil poměrně intenzivním erotickým vztahem s vaší kolegyní.
To jste hezky řekl! (smích) Myslíte Oldru, ona byla ale spisovatelka, já jsem novinářka.
Ano… zvláštní ale je, že mezi sebou vedli docela čilou korespondenci a on každý list končil větou „Okamžitě spálit!“ Dotyčná dáma ty listy ale nespálila, a tak byly dopisy později zcela náhodou nalezeny v antikvariátu založené v jedné knize. Někdo pak neodolal a některé z nich uveřejnil. Potom se ale dohodlo, že tohle už je příliš soukromý materiál na to, aby se tím bavila široká veřejnost. Ve výsledku se ta korespondence přiznala, ale bulvární způsob zábavy byl naštěstí rychle zastaven. Chci tím hlavně říct, že právě ty dopisy jsou svědectvím míry jeho stařecké síly a vášně. A také obdivem k fyzické lásce, protože on celý život, což sám přiznával, považoval fyzickou lásku za něco hříšného. K tomu ho vedla jeho žena Charlotta. Možná to byl i výsledek jeho profesorské zaujatosti, a tak tenhle postoj možná i sám a rád přirozeně přijal. Když ale ovdověl a vnímání života v jeho očích se trošičku rozšířilo, tak i v rámci určité slušnosti a biologické přirozenosti, začal krásu lásky obhajovat a uznávat. A proto si myslím, že tyhle informace vůbec nejsou na škodu, aby si o něm lidé mohli vytvořit celistvější obraz. Všichni ti puristi, kteří si myslí, že mramor má zůstat mramorem a že tyhle informace Masarykovi ublíží, s těmi já nesouhlasím. Zejména, zůstane-li to v mezích určité slušnosti. Pak i tahle nejpikantnější epizoda filmu, když se správně pochopí, může být přínosem a ne jenom senzací. Osobně si myslím, že všechno to, o co se Masaryk snažil, a znovu opakuji, i v té rozporuplnosti, je k něčemu. Sám měl totiž jednu základní tezi, která myslím i ve filmu zazní. Když se totiž člověk chce snažit o jakoukoliv formu demokracie, prvním předpokladem je, že musí mít rád lidi. Bez toho to nejde, jinak to končí katastrofou. No, a teď se podívejte okolo sebe a vidíte, kolik pravdy je v téhle větě. Je v tom schovaná celá strategie, je to koncentrovaná škola demokracie. Masaryk byl na dnešní poměry možná až skoro metrosexuál. Vždycky byl krásně oblečený, zakládal si na sobě, rád vyjížděl na koni a tak dále. Dělal to ale proto, aby obraz o něm byl dobrý a lidé přijali jeho ideu. Ta idea vždycky ale vycházela z milujícího člověka, to je nezpochybnitelné. Ale jako herce a zároveň otce mě zaujalo, že ke svojí rodině byl dost tvrdý. Nevím, zda ten vztah k ní mínil tak, že pochopil, že je nutné ji obětovat a nebo že si myslel, že jeho rodina je stejně silná jako on, což se někdy silným jedincům stává. V tom je určitý rozpor. Dovedl to ale obhájit a i ve snímku vidíte ten jeho pocit viny. Myslím si, že pocit viny k životu také patří. Buď z něj jednotlivec může trpět a ještě si ho v sobě prohlubovat, nebo si z něj naopak „nevyrobí“ trauma a dokáže ho překonat. I když měl Masaryk silný pocit viny, jeho politická ambice byla nakonec silnější. Nakonec zvolil variantu, že nebude „až tak hodný tatínek“.
Při vší úctě k vaší práci musím přiznat, že jsem nejprve měla strach, jestli nebude nuda koukat se hodinu a půl na rozhovor Masaryka a Čapka při procházce parkem. Výsledek mě ale velice mile překvapil. Nuda se nedostavila. (úsměv)
Tak to mě těší. (úsměv) Toho se my všichni za to zodpovědní bojíme. Strachujeme se, aby to nebylo jen tak, že jsme si sami udělali radost filmem a pak jenom trápíme lidi.
Taky mě velice mile překvapilo, jak vám Jan Budař herecky v roli Karla Čapka stačí. Přece jenom se vaše a jeho herecké zkušenosti nedají úplně srovnávat. Já vás tímhle konstatováním ani jednoho nechci přivést do rozpaků, ale mám pocit, že to musím upřímně říct.
Honza je dobrý člověk a my se hned skamarádili, velikost nevelikost! (smích) Po téhle stránce to bylo neobyčejně příjemné natáčení. O tématech snímku jsme se hodně bavili, i když ne vždy jsme jeden s druhým souhlasili. Nakonec jsme se ale vždycky někam dopracovali, oběma nám na tom snímku bytostně záleželo. Zkrátka, naše hodnotové systémy si byly velice podobné a tím pádem už to potom funguje… (smích)
Když se ještě vrátím k osobnosti Masaryka, které tři hlavní povahové rysy mu podle vás pomohly stát se tím, k němuž dnes tolik vzhlížíme?
Byl to nepředstavitelně exaktní praktik, který zároveň věřil v Boha a miloval člověka. V těch dvou posledně zmiňovaných charakteristikách je dotyk s něčím „vyšším“, který je ale zároveň provázán totální praktičností.. Věděl, co je nutné udělat pro to, aby se dotkl transcendentna a mohl všechno zrealizovat. Tenhle zdánlivý rozpor, který se navenek může jevit až jako chlad a vypočítavost, dovedl zúročit. A jeho víra v Boha je na české poměry netypická, dokázal na ni pohlížet z mnoha úhlů. Výsledkem pro něj pak byla jistota a opora. Já sám osobně mám největší problém s tím uvěřit, že Bůh je, protože se mi to zdá až příliš jednoduché. To by bylo tak krásné, kdyby to tak bylo! Dej Bože, abys byl! (smích) Masaryk si ale vytvořil tezi, která se mi líbí a jsem náchylný k tomu to jeho přesvědčení přebrat. Podstatou jeho uvažování bylo, že „vznešeno“ je v každém člověku a že je jenom na každém z nás, zda si vybereme komunikaci s touhle částí nebo s odvrácenou temnou stranou jednotlivce.
Myslíte si, že tenhle snímek by byl dobrým prostředkem k seznámení se s Masarykem a Čapkem pro studenty řekněme středních škol právě díky tomu otevřenému zpracování?
Jistě by to chtělo inteligentního učitele jako průvodce, který má přehled a dovede ve studentech vyvolat zájem. Musel by je umět navnadit i tím, že by přiznal složitost tématu, ale zároveň jim dovedl dát důvěru, že se v tom všem vyznají. Tehdy by to mohlo fungovat a třeba i rozvířit diskuzi. Ale i tak je to těžká otázka.
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Bontonfilm © 2018
