Ve čtvrtek měla v kinech premiéru nová komedie Milana Cieslara Láska je láska. Nabízíme Vám rozhovor s jednou z hlavních představitelek, herečkou Simonou Stašovou. V nové české komedii hraje emancipovanou manželku a matku Zdenu, která se rozhodne homosexualitu svého syna za každou cenu vyléčit…
Čím vás oslovil scénář, co se vám nejvíc líbilo?
Velmi pečlivě a s velkou rozvahou přijímám jak divadelní, tak filmovou a televizní práci. Na začátku léta mi zavolal režisér Milan Cieslar, jestli bych si nepřečetla scénář, ve kterém mě vidí a že mi druhý den zavolá. Přiznám se, že už jsem měla na léto práce dost, dokonce i filmové, a tak pouze z kamarádství a z úcty k panu režisérovi jsem si scénář “Láska je láska“ přečetla. Po přečtení jsem to byla já, která pozdě večer zvedla telefon a řekla: „Milane, to beru!“ Možná jsem ho vzbudila, ale možná i trochu potěšila.
Je pro Vás důležitější scénář, nebo osoba pana režiséra?
Pokud se s režisérem znám, má to samozřejmě veliké výhody, protože už vím a dovedu si lépe představit, jaké nároky na mě budou naloženy a jakou tvůrčí invenci vloží do práce režisér. A s tím vědomím pak scénář i čtu. Ale stejně nakonec na scénáři záleží nejvíc. Jestli se v tom já sama nevidím, jestli uvnitř necítím, že je to role pro mě, pak se v tichosti raději omluvím a přenechám práci někomu jinému.
Máte se svou postavou Zdeny něco společného?
„Láska je láska“ je kouzelná komedie o různých variantách lásky, které nám život přináší a nabízí. Pocity Zdeny – chtít víc, než mi může život splnit – jsem u sebe taky našla. Dneska už jsem víc nad věcí než Zdena, dneska už bych řešila některý věci jinak, ale určitou impulzivnost, zmatenost, chtít hlavou prorazit zeď a pocity, že se o ní pokoušejí mrákoty, když není po jejím, tak to vše v sobě nacházím. Ne v tak zhuštěné formě, ale nacházím. Rozdíl mezi námi je v tom, že já se hroutím z úplně jiných věcí než Zdena.
Hrajete ráznou, ambiciózní ženu, která se musí vyrovnat se synovou homosexualitou. Napadlo vás, jak byste se asi zachovala ve skutečnosti?
Nejméně polovina mých nejlepších kamarádů je homosexuálů nebo lesbiček a věříte, že na charakteru to ani nepřidá, ani neubere? Velmi jim důvěřuju a mám je moc ráda. Vůbec nevnímám lidi podle toho, koho milují, nebo koho mají večer pod peřinou. Moje nejoblíbenější divadelní hry Drobečky z perníku a Římské noci se velmi dotýkají této tématiky, a dokonce i s nádhernou, humornou nadsázkou. A jediné, kdy mi je těchto vždycky líto, je vědomí, že nebudou mít děti. A jako matka, která lituje, že neměla víc dětí, protože mít děti je můj koníček, to můžu zase jen potvrdit.
Snesla byste vedle sebe uťáplého muže, jakého hraje Ondřej Vetchý?
Ale jo! On zas tak uťáplý není, podívejte se na Ondru! Je to chlapák. Akorát Zdena to nějak nevidí, takže je to spíš její problém, než jejího muže Karla. Náš první společný natáčecí den se velmi povedl: Ondra ode mě dostane facku, a to pořádnou! A to víte, před kamerou já nic nešulím! Ale potvrzuji zase, Ondra je chlapák, nechal se zfackovat několikrát. Akorát když řekl Milan Cieslar: „Ano, ta se povedla, to byla ona!“ , byl přece jenom rád.
Film je o lásce v každém věku – co pro vás dnes po všech zkušenostech znamená láska?
Všechno. Bez lásky a zdraví nejde nic. To ostatní je luxus, který je příjemný, ale nezahřeje. Co bychom byli bez lásky? Vlastně bychom nebyli.
Jak se vám spolupracuje s mladšími kolegy? Jak vnímáte mladou hereckou generaci?
Jak stárnu, tak mi ta mladá herecká generace uniká, myslím ta nejmladší, a jsem ráda, že na place je poznávám. Je nutné brát je jako rovnocenné partnery a dát jim pocit, že nemusí mít trému, případně jim dodat sebevědomí, aby i díky vám vyrostli. Však si sama moc dobře vzpomínám, když já jsem začínala, jak dlouho mi trvalo, než se mi přestala klepat kolena. A jak jsem milovala starší kolegy, kteří mi v tu chvíli pomohli. Někteří mladí jsou ale opravdu na první šup talenti. To se pozná hned, možná už i podle pohledu do očí a stisku ruky.
Natočila jste Muži v naději, teď točíte Láska je láska a další film Tady hlídám já… Do toho hrajete pozdě do noci Veselé paničky Windsorské na Hradě. Dá se to vůbec všechno zvládnout s úsměvem a zdravými nervy? A nepletou se Vám role?
Mám to krásně poskládané, baví mě to. Každá ta figura je úplně z jiného těsta, jiný šmak, jiné vzezření, jiný náboj, jiný charakter. V každé roli na sebe něco jiného prozradím. Vždycky až když jednu práci dokončím, mám pauzu a jdu na druhou, takže mám v duši klid, a to je to podstatné, co k práci potřebuju. Pouze každý večer si jdu zablbnout na Hrad s Bolkem Polívkou a řekněte sami, nebrali byste to taky? Já jo, a tak si ten přítomný čas, přítomný život letošních prázdnin užívám.
Foto: Blue Sky film distribution (c) 2012
čtěte také:
