Václav Havel, bývalý prezident, disident, divadelní dramatik a v posledních dvou letech i filmový režisér dnes zemřel v ranních hodinách ve spánku, uvedla to Česká televize. Václav Havel (5. října 1936 – 18. prosince 2011) byl český dramatik, esejista, kritik komunistického režimu a politik. Byl devátým a posledním prezidentem Československa (1989–1992) a prvním prezidentem České republiky (1993–2003).
Václav Havel působil v 60. letech 20. století v Divadle Na zábradlí, kde jej také proslavily hry Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965). V době kolem Pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti. Po násilném potlačení reforem vojenskou invazí států Varšavské smlouvy byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z prominentních disidentů, kritiků tehdejšího normalizačního režimu. Vystupoval na obranu politických vězňů a stal se spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charta 77. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V této době vedle dalších divadelních her také napsal vlivné eseje, například Moc bezmocných (1978).
Po vypuknutí Sametové revoluce v listopadu 1989 se Václav Havel stal jedním ze spoluzakladatelů protikomunistického hnutí Občanské fórum a jako jeho kandidát byl 29. prosince 1989 zvolen prezidentem Československa. Podporoval směřování země k parlamentní demokracii a do politických struktur západní civilizace, v roce 1992 se mu však nepodařilo zabránit rozpadu československého státu. Od roku 1993 byl dvě funkční období prezidentem České republiky, kterou vyvedl z Varšavské smlouvy a dovedl do NATO. Prosazoval také přijetí České republiky do Evropské unie.
Jako literát se Václav Havel světově proslavil svými dramaty v duchu absurdního divadla, v nichž se mimo jiné zabývá tématy moci, byrokracie a jazyka, a také svým esejistickým dílem. V esejích a dopisech z vězení se vedle politických analýz zabývá filozofickými otázkami svobody, moci, morálky či transcendence. Václav Havel se věnoval také experimentální poezii; sbírka Antikódy obsahuje básně psané především v 60. letech.
Havlovy divadelní hry jsou ovlivněny především tradicí absurdního divadla; mimochodem Samuel Beckett, jeden z jejích zakladatelů, uvězněnému Havlovi věnoval v roce 1982 hru Katastrofa. Není to ovšem jediný inspirační zdroj; například k Čechovovi se Havel sám odkazuje ve hře Odcházení (2007) citací motivu z Višňového sadu.
Již první velká Havlova hra, Zahradní slavnost (1963), obsahuje klíčová témata Havlových her, problémy moci, byrokracie a jazyka. Její hrdina Hugo Pludek příslušností k absurdní byrokratické organizaci a přijetím jejího jazyka ztrácí vlastní identitu.
Ve hře Vyrozumění (1965) je hlavním tématem odcizení jazyka. Umělé jazyky ptydepe a chorukor, které mají zpřesnit a usnadnit komunikaci mezi byrokraty, se ve skutečnosti ukazují jako její nepřekonatelná překážka. Byrokratickou aroganci a ničení přirozeného lidského světa kritizuje například hra Asanace (1987).
Některé Havlovy divadelní hry obsahují silný autobiografický prvek. Trojici her Audience, Vernisáž (obě 1975) a Protest (1978), jež jsou asi nejpřístupnější z celého Havlova dramatického díla, spojuje postava disidenta Ferdinanda Vaňka, který pracuje v pivovaru podobně jako v té době sám Havel. Ferdinand Vaněk přitom hraje spíše „roli dramatického principu než postavy“ sám toho dělá a říká málo, děj se spíše točí kolem toho, jak na Vaňkův pravdivý postoj k životu reagují druzí, kteří tak mohou demonstrovat svoji zbabělost, pokrytectví a kariérismus. Largo desolato (1984) je studií strachu pronásledovaného disidentského spisovatele o svou identitu. Hlavní postava Odcházení (2007), které Havel napsal po skončení své prezidentské funkce, prožívá situaci po ztrátě politické funkce a hra se dotýká problémů korupce nebo bulvárního tisku.
V roce 2011 se jeho režijní filmová prvotina ODCHÁZENÍ objevila na filmových plátnech. Havlův filmový debut byl tedy také jeho filmem posledním.
