Dříve či později musela adaptace slavné knihy Noaha Gordona přijít. Od napsání první knihy série uteklo už čtvrt století. Děj je velmi hutný a výpravný, přesto je celkem šokující, že filmové zpracování přichází až po tak dlouhé době. Naštěstí to dopadlo dobře a troufám si tvrdit, že i vášniví čtenáři Gordonových knih budou spokojeni.
Rob Cole (Tom Payne), mladík z Londýna se potuluje s bradýřem-léčitelem (Stellan Skarsgård) po Anglii a leccos od starého souputníka pochytí. Nestačí mu však povrchní a babské znalosti a tak se vydává do Persie za slavným učencem Avicennou (Ben Kingsley). Křesťan se ale do těch míst nemůže vydat jen tak. Hrozila by mu jistá smrt.
Jediné náboženství, které se v Persii toleruje je judaismus. Rob se vydává za žida. Se vším všudy (cestou podstoupí i vlastnoručně vykonanou obřízku). Rob se přes Konstantinopol dostává až do vytoužené Persie a židovským pseudonymem začíná studovat u slavného mistra. Brzy prokáže neuvěřitelný talent a schopnosti, které zúročí po vypuknutí morové rány. Ta ale není největší nepřítel se kterým Rob i jeho mistr svedou velkou bitvu…
S Ranhojičem nahlížíme do 11. století. Jedinou lékařskou péči v te době v Evropě zajišťovali potulní Ranhojiči. Lékařské poznatky drží v rukou učenci na opačné straně světa. Téma příběhu je na první pohled velmi atraktivní a atraktivitu neztratil ani filmový přepis. Vděčíme za to německému režisérovi Phillipu Stölzlovi. Nejenže středověk zobrazuje jako surové a nehostinné prostředí a je daleko od jakékoliv idealizace, ale často ve svém filmu pracuje se střetem jednotlivých kultur. Persie je naopak symbolem luxusu, rozkvětu a vstřísnosti k vědám.
Rozmáchlá výprava a luxusní vizuál není prvoplánový jako v případě jiných velkých filmů. V Ranhojičovi všechno slouží celku a označení „velkofilm“ si snímek jednoznačně zaslouží. Obsazení se povedlo. Ben Kingsley je sázka na jistotu, Tom Payne dosud v Británii hrál hlavně v seriálech, ale herecky a charismatem má obrovský potenciál. Stölzl si dla evidentně záležet na tom, aby neobsadil jen pěknou tvářičku, ale schopného mladého herce, který filmu dodá tvář a charakter. To se podařilo a po dlouhé době mne mladý a neznámý herec natolik zaujal, abych mu věnoval víc než jednu větu.
Přestože dvě hlavní jména mohou budit dojem angloamerické produkce, není to tak. Film je evropský, podle jména režiséra vám už asi došlo že německý (natočený samozřejmě v angličtině). Díky tomu mi chybí (naštěstí) zbytečné hollywoodské odbočky a skopičinky. Snímek se soustředí čistě na hlavní směr vyprávění, dobře buduje jednotlivé vztahy mezi postavami. Každá z nich má jednoznačně vykreslený charakter (scénář – Jan Berger).
V tomto smyslu nečekejte žádná velká překvapení. Ranhojič neobsahuje ani významné chyby či WTF momenty, které se jinak v Hollywoodu neřeší. Stručně a krátce – evropská produkce adaptaci nadmíru prospěla.
Pochválit krom hlavních představitelů a režiséra je třeba hlavně kameramana, jmenovitě Hagena Bogdanskiho. V několika scénách jsou kompozice prostě impozantní a dechberoucí. Intimní scény umí Bogdanski rovněž, ať už se jedná o dialogy tváří v tvář nebo pozorování tajné pitvy. Za zmínku stojí i střih a hudba, vše podporuje celek a technicky se nedá vytknout vůbec nic.
Ranhojič mě tak uchvátil, že jsem si ani nestačil všimnout jeho rozmáchlé stopáže. 150 minut je jindy na hranici snesitelnosti, ale pokud je film dobrý, ani se nenadějete.
Ranhojič je po letech první historický film, který si dám ještě jednou a na větším plátně. Ať neunikne ani vám!
[usr 9]