Když Marvel minulý rok povolal zpátky režisérské duo bratrů Russových, aby pro ně znovu oživilo skomírající značku a vzalo si na starost příští dva díly Avengers, zdálo se to zprvu jako sázka na jistotu. Komiksový gigant přišel u většiny diváků o dobrou vůli a jeho dříve miliardové snímky mají čím dál častěji problémy samy sebe zaplatit. Vložit plánované finále znova do rukou režisérů Infinity War a Endgame se tak zdálo jako logický tah. Russoovic filmová novinka Pasáž ale napovídá, že bratři možná potřebují Marvel stejně zoufale, jako on je. Po premiéře filmu na Netflixu by nejspíš novou práci sháněli jen horkotěžko.
Za pouhých sedm miliard korun
Pasáž, v originále The Electric State, je nejnovějším přírůstkem do kolekce absurdně předražených velkofilmů, do kterých Netflix nalil šílených 320 milionů dolarů v naději, že na ně nachytá další potenciální předplatitele a že si na něj v nabídce klikne každý stávající. Když si ale uvědomíte, že za peníze v rukou jiných tvůrců mohlo dát vzniknout třeba dvaatřiceti Brutalistům, je z toho jednomu smutno.
V novém pátečním bijáku pro všechny a nikoho nás streamovací služba bere do alternativní verze 90. let, inspirované knihou švédského umělce Simona Stålenhaga. V této verzi dějin se technologie vyvíjela podstatně rychleji než v naší realitě a roztodivní barevní roboti se stali stejně běžnými stroji stejně jako auta. Roli poslušných služebníků si ale moc dlouho líbit nenechali a vyhlásili válku svým zotročitelům. Lidstvo však zvítězilo, roboty vykázalo do oplocené rezervace a jejich užívání postavilo mimo zákon. Mladá Michelle v podání Millie Bobby Brown je proto v šoku, když se v jejím pokoji objeví jeden žlutý panďuláček a dušuje se, že ví, kam se za války poděl její ztracený bratr.
Prázdnota bez jiskry
Svou premisou a příběhem by se Pasáž přímo vyjímala mezi young adult sériemi typu Hunger Games nebo Labyrint, které však vyšly z módy už před deseti lety. Ani tyto podstatně známější značky samozřejmě ve své době neoplývaly originalitou, naštěstí se ale mohly opřít alespoň o solidní zpracování, zručnou režii nebo sympatické protagonisty. I stokrát ohraná cesta postapokalyptickým světem, tentokrát po boku robotů, mohla bez problému dopadnout jako fajn odpolední jednohubka. Russoovi a jejich dvorní scenáristé Christopher Markus a Stephen McFeely ale celý námět bohužel zpackali na všech frontách.
Během úvodní střihové montáže, která má za cíl diváka co nejrychleji uvést do děje a nového fiktivního světa, by člověk těžkopádnou expozici a zdlouhavé vysvětlování ještě prominul. Dobrá vůle bere za své v momentě, kdy postavy poprvé otevřou pusu. Hlavní hrdinové ze sebe sypou klišovité prázdné fráze a vtipy, zloduši zase drsňácky žvaní a každý příběhový nebo emocionální vývoj se divákovi hezky polopaticky vysvětluje nahlas, aby náhodou nemusel při sledování zvednout oči od telefonu.
Velkolepá prázdnota
Herecký ansámbl tu nejen nemá z čeho čerpat, ale jako by se ani nesnažil. Chris Pratt i Giancarlo Esposito jen recyklují totožné role, ve kterých jsme je viděli už nesčetněkrát, a Stanley Tucci pronáší své záporácké monology téměř s náznakem sarkasmu. Millie Bobby Brown bohužel opět dokazuje, že její herectví vystačí na Eleven, pro posouvání svých hranic by ale nejspíš potřebovala jiné vedení. Její Michelle je jako protagonistka zoufale plochá a Brown nedokáže žádnou z jejích poloh přesvědčivě prodat – ať už oplakává ztraceného bratříčka, nebo se hašteří se stejně nezajímavým Prattem. Russoovi evidentně práci s postavami zvládají jen tehdy, když jim je někdo pečlivě načrtne a předžvýká v několika předchozích filmech.
Od režisérů, kteří kdysi u Marvelu způsobili bourneovskou revoluci s druhým Captainem Americou, by pak člověk očekával alespoň pár zábavných bitek. Pasáž ale ztroskotává i v tomto ohledu. Akčních scén je zoufale málo a když už na ně dojde, rychle se zvrhnou v šedou slátaninu bez pořádné choreografie či nápadité kamery… a ve finální bitvě bratři režiséři evidentně opisují svou vlastní práci ze začátku bitvy v Endgame, jen se přitom nemohou opřít o deset let budovanou ságu. Z celé záležitosti tak divák odejde s prázdnou.
Někteří roboti sice zaujmou svým zpracováním, ale u filmu s takovým rozpočtem je to skutečně triviální pochvala. Často se navíc nabízí otázka, zda by snímku, který se snaží o retro stylizaci, neprospělo komornější měřítko a pečlivější práce s praktickými efekty spíše než bombastické CGI vylomeniny ve stylu Baových Transformerů.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Hudba
-
Herci
Pasáž (2025)
Netflix znovu dokazuje, že zatímco v seriálové tvorbě často dokáže konkurenci strčit do kapsy, velkofilmy ukočírovat prostě nezvládá. Pasáž je dokonalou destilací všeho, čemu by se měl každý dobrý moderní blockbuster obloukem vyhnout. Otřesně napsané postavy vás provázejí nezajímavým světem, v patách se jim za nudného hudebního podkresu žene banda šablonovitých padouchů a řešením a vrcholem všeho je nemastný a neslaný digibordel. Stačí jediný pohled na původní grafický román Simona Stålenhaga a v hlavě se vám pravděpodobně promítne mnohem lepší film, než jaký si pro vás připravili bratři Russoovi. Splachovací zábava má samozřejmě ve filmovém průmyslu své místo, i ta by ale rozhodně měla vypadat lépe. Zvlášť když na ni padne, stejně jako na podobně mdlého Gray Mana, tak šílená částka.
Petr Schön, Totalfilm.cz
foto/video: Netflix © 2025
Pasáž
The Electric State
Akční / Sci-Fi / Dobrodružný / Drama
USA, 2025, 128 min
Režie: Anthony Russo, Joe Russo
Předloha: Simon Stålenhag (kniha)
Scénář: Christopher Markus, Stephen McFeely
Hudba: Alan Silvestri
Hrají: Chris Pratt, Millie Bobby Brown, Stanley Tucci, Ke Huy Quan, Giancarlo Esposito, Brian Cox, Jenny Slate, Billy Bob Thornton, Jason Alexander, Anthony Mackie
