Vyhlížený a očekávaný třetí film Jiřího Mádla, který budil emotivní reakce a ovace na letošních filmových festivalech, konečně vstupuje i do běžných kin. Vypráví o zaměstnancích zahraniční redakce Československého rozhlasu, kteří během událostí Pražského jara i při invazi v roce 1968 neúnavně bojovali za svobodu, a sami u toho málem ztratili víc než ji.
Kouzlo střihu
Už od prvních záběrů je jasné, že Mádl má nakoukáno. Záběry demonstrujících studentů v efektní montáži prokládá zbrojícími policajty. Kamera dynamicky poletuje, rychlý střih ale vždy pamatuje, kam naposled padlo divákovo oko, takže scéna je dokonale přehledná. Mezitím, zatímco venku se schyluje ke střetu prostestujících s veřejnou bezpečností, náš hrdina doma na sporáku chystá večeři. Neklid v něm je ale evidentně podobný tomu v ulicích, a napětí i urgenci se filmu snaží předat zdárně. S protestem i topinkou to každopádně nakonec dopadne dost černě.
Žánrovka
Dostali jsme se do doby, kdy dobové filmy točí filmaři, kteří dobu osobně nepamatují. Co se vyobrazení komunistických zvěrstev týče, Vlny ale jedou na vlně toho, čeho jsme v podobných filmech už svědky párkrát byli. To jim ale nijak neubírá na emotivnosti, a výjevy estébácké šikany i rusácké nenažranosti diváka spolehlivě nadzdvihnou ze židle nehledě na to, kolikrát se s nimi na plátně už setkal.
Nelze nevidět paralely mezi komunistickou cenzurou médií a aktuální situací např. na Slovensku, případně mezi Sověty osvobozujícími nebohé sousedy od fašizace a současným děním na Ukrajině. Tvůrci ale tenhle politický komentář neakcentují, spíš ho nechávají mluvit za sebe. Soustředí se na každodenní hrdinství jednotlivých redaktorů v dění během okupace i před ním, a jejich snahu nesklonit hlavu a vysílat do poslední možné chvíle pojímají jako špionážní thriller hollywoodského střihu.
To rozhodně není jednoduchý úkol, a i etalony novinářských filmů jako Spotlight občas bojovaly s tím, jak adrenalin a poslání téhle práce zábavně a dynamicky zachytit. Vlnám se to daří velmi dobře, a to nejen díky kulisám pouličních bojů během srpna 1968, ale i díky řadě formálních voleb.
Tenhle přístup s sebou nese vše, co na Hollywoodu máme rádi… i jeho neduhy. Vlny jsou poctivý biják, který vypadá i zní sexy, dovede strhnout i bavit. Snaha kondenzovat vyprávění a historické události do divácky líbivého, popového tvaru s sebou nicméně nevyhnutelně nese i jistou zkratkovitost, kapku patosu či některé formální volby, které působí, že jsou tu hlavně na efekt.
Novinářští Avengeři
Mádlův scénář šikovně vystavěl události okolo mezinárodní redakce Rozhlasu okolo přiměřeného počtu postav tak, aby se v nich divák vyznal. I tak by ale některým z nich slušelo o kapku více prostoru. V případě některých motivací a zejména jedné klíčové zrady by možná stačila i jediná větička či minuta, aby působily prokresleněji, pochopitelněji či jasněji. Redaktoři, jakkoli fantasticky zahraní, tak s výjimkou postav Stanislava Majera a Martina Hofmanna působí trochu zaměnitelně.
Byť oblouk jeho postavy v kontextu reálných figur a událostí působí lehce vysoustruženě, nejvíc nuancí v sobě pochopitelně nese protagonista filmu, smyšlený technik v podání perfektního Vojtěcha Vodochodského. I jeho některé vedlejší linky, jako následky nuceného donášení na kolegy, by si ale zasloužily ohledat podrobněji.
Kdo nepláče, není Čech
Scény okupace jsou ve Vlnách bez přehánění strhující, jakkoli je v nich zmíněný patos skoro všudypřítomný. Přepnete-li ale aspoň na ty dvě hodinky svého vnitřního cynika do režimu stand-by, není to nijak na škodu. Naopak. Jistá mytizace dějinných událostí je součástí všech velkých příběhů, a to, jak krásně Vlny dovedou probudit nefalšovaný pocit národní hrdosti a dojetí v zemi, kde něco podobného dovede výhradně zlato v libovolném sportovním mistrovství, je velmi cenná přidaná hodnota filmu. Určitě cennější než diskuse, zda by někdo během okupace skutečně poslouchal rozhlas v kostele a jak moc velký je to kýč.
Spusťte jehlu
Precizní a na tuzemské poměry svěží je Mádlova práce s obrazem a zvukem. Audiovizuálně jsou Vlny nefalšovaný banger. Sound design se řadí k naprosté špičce, původní hudba z pera britského šikuly Simona Goffa zdárně emuluje tepavé soundtracky Hanse Zimmera, kamera prověřeného Martina Žiarana se neomylně na svět Vln dívá z toho nejslušivějšího úhlu. Patina fyzického filmového pásu se k filmu hodí a zábavné je sledovat i přechody z archivních záběrů do nových, které jsou tak citlivé a nenásilné, že je dost možná oko mnohých diváků ani nebude registrovat.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Hudba
-
Herci
Vlny (2024)
Vlny jsou biják hollywoodského střihu se vším, co k tomu patří. Má spád, napětí, perfektní herce, bezvadně vypadá i zní. Scénář je ale za účelem srozumitelnosti příběhu trochu zkratkovitý, přitom rozpracovat některé vedlejší linky a postavy mu mohlo citelně dodat na emocích. Nehledě na to je ale pořádná nadílka Českých lvů i pozice Jiřího Mádla jako jednoho z nejzajímavějších a nejhravějších českých režisérů nepochybnou jistotou.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Bontonfilm, Totalfilm Media, Dawson Films © 2024
Vlny
Premiéra: 15. srpna 2024 Bontonfilm
Drama / Thriller
Česko, 2024, 131 min
Režie: Jiří Mádl
Scénář: Jiří Mádl
Kamera: Martin Žiaran
Hudba: Simon Goff
Hrají: Vojtěch Vodochodský, Táňa Pauhofová, Stanislav Majer, Vojtěch Kotek, Martin Hofmann, Tomáš Maštalír, Igor Bareš, Marika Šoposká, Petr Lněnička
