Občanská válka: Intenzivní cesta zkrvavenou Amerikou (recenze)

Americký prezident přistupuje k řečnickému pultíku v Bílém domě. Snaží se tvářit sebevědomě, ale slova jako „very great victory“ mu nějak nejdou přes pusu. Tahle prostá rétorika a bláboly o velikosti Spojených států jsou pichlavě povědomé. Nick Offerman ale v novém válečném dramatu z produkce A24 nehraje Donalda Trumpa, a Občanská válka, která se v následujících desítkách minut rozhoří, mohla úplně klidně propuknout kdekoli jinde. Je přitom příznačné, že film vstupuje do kin v době, kdy je geopolitická situace na planetě rozjitřená, jako dlouho ne. O to nepříjemnější a intenzivnější zážitek z ní je.

Čtyři úhly objektivu

Protagonisty filmu jsou čtyři váleční novináři, kteří jako by ztělesňovali jednotlivé archetypy či fáze, se kterými se v takové profesi asi můžete setkat.

Je tu mladá krev, asi dvaadvacetiletá, vykulená Jessie s tváří Cailee Spaeny. Z toho, co vidí a zažívá ve válkou rozervaných Spojených státech, se možná rozpláče či pozvrací, ale její obrovský drajv a odhodlání to paradoxně jen posiluje.

Její nadšení podporuje brazilský rodák Wagner Moura jako Joel, cílevědomý reportér lačnící po dobrodružství i v momenty, kdy by někdo jiný dávno vzal zpátečku.

Jessiiným velkým fotografickým vzorem je vyhořelá Lee, kterou hraje Kirsten Dunst. Za svou kariéru viděla a zachovala neskutečná zvěrstva po celém světě, a užírá se pocitem, že celá její práce přišla vniveč, když se jí nepodařilo upozorňováním na brutalitu předejít jejímu rozšíření domů do Ameriky. Mrtvolný pohled její představitelky, hledící na svět bez jakékoli špetky naděje či radosti, je jedním z nejsilnějších hereckých výkonů za hodně dlouhou dobu.

K těm se přifaří Stephen McKinley Henderson jako Sammy, starý muž, který si navzdory dlouhé kariéře a zažitým hrůzám zachoval jistý nadhled, navzdory únavě a tělesným omezením ale není schopen z práce odejít, protože nezná a nemá žádný život bez ní.

Tahle bezvadně napsaná i zahraná čtyřka plastických figur se snaží kvapně dostat do Washingtonu, aby stihla natočit unikátní interview s prezidentem předtím, než separatistické síly prorazí k Bílému domu. Po cestě je ale čeká celá řada pěkně hnusných překážek.

Kteří Američani jste?

O samotném titulním konfliktu či jeho měřítku se toho moc nedozvíme. Tušíme, že Spojené státy už dávno nedostávají svému názvu, že se několik států v čele s Texasem a Kalifornií chce odtrhnout a prezidenta považují za nepřítele číslo jedna, a že obyvatelé některých států se tváří že se jich konflikt vůbec netýká, ačkoli se jim jen pár kilometrů od domova v kalužích krve umírá ve velkém.

Paralely fiktivní a skutečné Ameriky tu nemá smysl hledat. O to, abychom pitvali fiktivní konflikt, jeho jednotlivé strany a jejich motivace a pohnutky, tvůrcům ale zjevně nešlo. Je úplně jedno, že představa spolupráce mezi Kalifornií a Texasem je pro amerického diváka, alespoň soudě podle reakcí na internetu, přinejmenším absurdní. Britskému režisérovi a scenáristovi Alexu Garlandovi, podepsanému třeba pod Ex Machinou nebo 28 dny poté, o americké reálie evidentně vůbec nejde.

Na západní frontě klid

Válka je válka. Je stejně hnusná a brutální, ať už vraždí Palestinec Izraelce, Rus Ukrajince nebo Texasan Newyorčana. V Občanské válce tak mnohdy vlastně nevíme, kdo s kým zrovna bojuje a proč. Garland mohl děj zasadit kamkoli a pointa by byla stejná.

Situování do velkolepých kulis supervelmoci, která v moderní historii nikdy nevedla válku na vlastní půdě, ráda se ohání bohem, vlastí a demokracií a každý druhý občan tu disponuje arzenálem menší armády, je ale prostě a jednoduše nejefektnější volba. A ruku na srdce, vidět takhle realistickou destrukci Bílého domu přeci jen působí v rozjitřené geopolitické situaci roku 2024 zase trochu jinak, než když ho v roce 1996 vyhazovali do vzduchu ufoni v hitu Den nezávislosti.

Když ale z úst postav opakovaně zazní věty o tom, že jejich blízcí jsou zalezlí na farmě o dva státy dál, kde se tváří, že se nic neděje, jen těžko v tom nevidět paralelu s námi Evropany. Zalezlými jen o dva státy dál, doufajícími, že střelbě do svých milovaných budou nadále muset namísto nás přihlížet jen naši tamní sousedé.

Ohavné výjevy vraždění jsou tak akorát explicitní, aby se na ně nedívaly snadno, přitom ale nepůsobily jako samoúčelný gore. Když už tu prýští krev, tak aby ukázala zmar a zbytečnost bezduchého vraždění v konfliktu, kde dávno nezáleží na tom, proč vlastně bojujeme, ale jen proti komu bojujeme.

Livin‘ The Dream

Všechnu tu špínu a brutalitu, svištící kulky a řvoucí výbuchy, které v Dolby Atmos impozantně duní vašimi bubínky, Garland šikovně kontrastuje s momenty klidu, bezstarostnou muzikou a krásami všední americké krajiny, kde mezi domky šumí stromy a prozpěvují ptáci. Snad aby ukázal, že jako lidstvo umíme tvořit i krásné věci a přinášet radost, snad aby naznačil, že přírodě je jedno, kolik zásobníků do sebe vzájemně našijeme. Snad mu to jen přišlo ironické a cool.

V každém případě to ale funguje, stejně jako to, jak tvůrci pracují s naprostým tichem nebo fotografiemi, které postavy pořizují vprostřed válečné vřavy.

Smrt jim sluší

O akci ve filmu nouze není, vybuchující Sochu svobody vyobrazenou na některých plakátech ale úplně nečekejte. Jde převážně o akci přízemní a koncentrovanou mezi několik málo lidí. Po většinu stopáže sledujeme jízdu čtyř postav vyprázdněnými lokacemi, kterou tu přeruší přestřelka v opuštěné ruině, tu sniper na nedalekém ranči, tu dva vojáci na louce v jedné z nejintenzivnějších a nejnepříjemnějších scén filmu.

Jakkoli tyhle epizodky samy o sobě dobře fungují a umí pěkně podrásat nervy, je pravda, že přirozenost jejich provázání a logika chování postav je v Garlandově scénáři dost proměnlivá. Části filmu tak mohou působit jako vata, jakkoli jde o zajímavé scény.

Budovanému pocitu urgence třeba úplně nenahrává, když se po cestě pro zajímavost zastaví v butiku v městečku, kterému se konflikt nějakým zázrakem vyhnul. I když je evidentní, že záměrem téhle sekvence bylo ukázat různé postoje amerických občanů vůči válce, upevnit vztah mezi postavami a snad i lépe prokreslit jejich charakter, výsledek je trochu kontraproduktivní.

Kostrbaté je i představení dvou zbrusu nových postav v půlce stopáže jen proto, aby to v následujících momentech mohl případně odskákat i někdo jiný než čtyři protagonisté, ukrytí pod poměrně tlustým plot armorem.

Konec dobrý, všechno dobré

Ač jde o dosud nejdražší film z produkce A24, značící směr, kterým by se studio asi chtělo vydat, měl přitom Garland k dispozici na hollywoodské poměry střízlivý rozpočet. S těmi padesáti miliony dolarů ale nakládá efektivně.

Na co pravděpodobně většina rozpočtu padla, je strhující bitva v ulicích Washingtonu, kdy separatisté ke konci filmu pomalu utahují smyčku kolem Bílého domu a ukrývajícího se prezidenta. Exploze střídá explozi, destrukce Lincolnova památníku i centra hlavního města spojených států je hlasitá a velkolepá. Na vzrušení z povedeného hollywoodského ničeníčka ale zapomeňte. Spíš na to všechno hledíte v němém, bázlivém úžasu a všema deseti vnímáte zděšené zoufalství jedné z postav.

Jak už jsme zmínili, k cestě, po které Garland svoje postavy před závěrečné titulky scenáristicky dostrkal, lze mít výhrady. Stejně tak je ale na místě smeknout před tím, jak odvážně vystavěl své finále, účinně prosté jakékoli naděje, optimismu či katarze.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: © A24, Vertical Entertainment 2024

Občanská válka
Civil War
Premiéra: 18. dubna 2024, Vertical Entertainment
Drama / Thriller / Válečný / Akční
USA / Velká Británie, 2024, 108 min
Režie: Alex Garland
Scénář: Alex Garland
Kamera: Rob Hardy
Hudba: Geoff Barrow, Ben Salisbury
Hrají: Kirsten Dunst, Cailee Spaeny, Wagner Moura, Stephen McKinley Henderson, Nick Offerman, Jesse Plemons, Karl Glusman, Sonoja Mizuno, Jojo T. Gibbs