Další významnou porotkyní letošního Anifilmu je Kim Keukeleire, belgická režisérka a animátorka, která se specializuje na stop motion animaci podílela se například na filmech Fantastický pan Lišák, Frankenweenie, Slepičí úlet, Můj život Cuketky nebo Psí ostrov. Mezi její poslední filmy patří i Pinocchio Guillerma del Tora. Rozhovor vám přinášíme jako podcast v původním znění i přeložený v textové podobě.
Proč jste se rozhodla věnovat animaci? Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste se rozhodla, že tohle chcete dělat, že na tomhle postavíte kariéru?
Konkrétní okamžik to asi nebyl. Byl to pomalý proces poznávání a učení se, co mě k animaci dostal. Žádné zjevení jsem ale nikdy neměla. Dlouho jsem nevěděla, co chci dělat. Animaci jsem šla studovat, protože je to široká profese, je v ní od všeho trochu. Pracujete se zvukem, modely, kresbou, fotografiemi…
Výsledkem toho všeho každopádně je krásná, úspěšná kariéra. Pracovala jste se skvělými režiséry jako je Tim Burton, Guillermo del Toro nebo Wes Anderson, abych jmenoval alespoň pár. Jak složité je ve spolupráci s tak autorskými režiséry s tak osobitým vizuálním jazykem neztratit svůj styl animace?
Je pravda, že jejich práce se hodně liší, ale čím víc zkušeností máte, tím snadněji se jednotlivým stylům zvládnete přizpůsobit. Po nějaké době si s tímhle už vůbec neděláte starosti. Mladí animátoři jsou podle mě posedlí představami o tom, jakou práci chtějí dělat, časem se ale uvolníte a nebojíte se tyhle mantinely opustit.
A mají režiséři spíš klon kontrolovat každou drobnost a dívat se vám pod ruce nebo vám nechávají volnou ruku?
Většina z nich nám nechává dost prostoru, někteří ale přichází i s velmi přesnými pokyny. Liší se to i záběr od záběru, na některých režisérům velmi záleží, jindy je kompletně nechají na animátorech, jindy na nich spolupracujeme.
A jak byste vlastně popsala svůj styl animace?
To popravdě nevím. Vlastně ani nevím, proč se mnou pořád někdo chce spolupracovat. Rozhodně mi nejdou akční scény.
Animujete spíš tváře, emoce.
Přesně tak. Na výbuchy a skákání mě neužije.
Kim při práci na Psím ostrově (foto: KimKong.com)
A jak vypadá váš pracovní den? Co jako první ráno zapnete, co děláte večer před odchodem?
To záleží. Je velký rozdíl, jestli jsem animátor nebo i režisér. Když přijedu animovat, potřebuju vidět takovou tabulku s rozvrhem práce celého týmu, podle které se připravujeme, chystáme záběr a potom natáčíme. Potřebujeme vědět, co se bude dít, protože občas potřebujete k dalšímu kroku někoho, kdo zrovna nemusí být k dispozici. Naše práce je proto hodně o vzájemné koordinaci a o spoustě drobných příprav, protože na celovečerním filmu běžně dělá tak dvacet až třicet animátorů. Na jejich práci závisí agenda režie a kamery, takže všichni musí vědět, co mají dělat.
Pracovala jste na několika skvělých filmech, jako je Fantastický pan Lišák, Frankenweenie nebo Slepičí úlet. Na které natáčení vzpomínáte nejraději? A které bylo největší výzva?
Nejčastěji vzpomínám na Lišáka, protože Wes Anderson do té doby točil hrané filmy a práce na animaci s ním díky tomu byla dost neotřelá.
Slepičí úlet je pro mě ale také důležitý milník, protože to byl můj první celovečerní film a pracovat s Philem Lordem a Nickem Parkem jsem si dlouho přála. V tom projektu navíc bylo dost peněz, takže jsme si mohli dovolit hodně času na přípravu a animovat pečlivě, nemuseli jsme se nikam hnát.
Každý film je sám o sobě výzva, a vždy z jiného důvodu.
Fantastický pan Lišák (foto: Bontonfilm)
To věřím. Wes Anderson je třeba známý díky svým vypipilaným, vycentrovaným kompozicím. Bylo složité se tak precizní obrazové geometrii při animaci podřizovat?
Ani ne. To si odnesli spíš lidi od kamery. Připravili pro nás takový speciální rám.
Abyste věděli, kde můžete mít loutky?
Ano, museli jsme vidět, kde přesně je rám obrazu, horizont, různé úhly a podobně. Říkali jsme mu wesometr. Podřídit se mu ale pro mě nebyl žádný problém, i když šlo opravdu o milimetry. Stačilo dělat tu práci přesně.
Frankenweenie (foto: Falcon)
Výsledek přesný rozhodně je. Tuhle otázku jsem položil i panu Stevensonovi. Diváci občas animaci vnímají jako médium pro děti, jako něco míň, než třeba jsou hrané filmy. Přitom pro některé příběhy mnohdy jde o nejvhodnější médium, na které se navíc krásně kouká. Proč si myslíte, že tomu tak je? Proč jsou animované filmy spíš předmětem festivalů a ne velkými kinařskými událostmi?
Těžko říct, důvody asi souvisí s naší kulturou. S animací vyrůstáme, až později přesedláváme na hraný obsah. U animovaných filmů navíc nemáte přímý kontakt se slavnými herci, slyšíte jen jejich hlasy, a kinematografie je pro diváky poutavá i svým leskem, svými hvězdami. Možná to souvisí i s psychologií, chceme se s postavami identifikovat, a u kreslených figurek to jde hůř. Tohle všechno se ale nějak vyvíjí v čase.
Tady na Anifilmu působíte jako porotkyně. Podle čeho filmy vlastně hodnotíte? Jdete po konkrétní technice, po konkrétním stylu?
Mě zajímá spíš dobrý příběh, ale vlastně ani nevím. Konkrétní parametry nemám a zatím ani nejsem rozhodnutá, jak budu hlasovat, zatím všechno jen tak nasávám.
A jak se vám u nás líbí?
Moc! Líbí se mi ta pestrost, i když zatím trávím hodně času svou sekcí studentských filmů.
A v Česku jste poprvé?
Kdepak, kdysi dávno jsem tu animovala pro reklamu pro Tesco a měla jsem tu schůzky ohledně spolupráce na filmu Myši patří do nebe. Nakonec to ale nedopadlo kvůli jiným závazkům. Z české animace mám ráda Švankmajera a samozřejmě znám vaši práci s loutkami a stop-motion.
To tu má dlouhou tradici. Animace se nicméně v posledních letech hodně proměnila, máme nové technologie jako virtuální realitu, rozšířenou realitu nebo umělou inteligenci. Kam to všechno podle vás povede a jak se váš obor promění?
To nevím, to zatím neumím odhadnout. AI je pro mě trochu strašidelná věc, mám z toho obavy, řeší se to ve zprávách, všichni to pozorně sledují, ale nikdo moc netušíme, co to přinese. Měli bychom v tomhle ohledu být opatrní. V našem oboru ale před dvaceti, třiceti lety všichni měli obavu i z CGI, a výsledkem přitom je spousta práce pro všechny. Virtuální realita podle mě zas tak zásadním milníkem není.
Slepičí úlet (foto: Bontonfilm)
Tak snad všechno dobře dopadne. Pro vás osobě budoucnost vypadá jak? Pracujete teď na něčem zajímavém?
Já pořád na něčem pracuju, teď se rozjíždí projekt v Japonsku a v Americe. Zatím ale nic není oficiální, tak uvidíme, jak to dopadne. Sama jsem teď hodně zvědavá na dvojku Slepičího úletu, která má mít po všech těch letech premiéru v Annecy. Mám z toho trochu obavu, pokračování obvykle moc dobře nedopadají, navíc po tolika letech. Nevím, jestli ta svěžest už není pryč, jestli to nebude jen recyklace starých vtipů.
To máte pravdu, uvidíme. Na závěr bych vám rád poděkoval za Pinocchia Guillerma del Tora a pogratuloval vám k němu, protože to byl vážně moc krásný film.
Moc vám děkuju!
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: archiv, Anifilm, Bontonfilm, KimKong.com
