Hostem letošního Anifilmu je mj. i John Stevenson. Svou kariéru odstartoval ve slavné Muppet Show, na kontě má ale k celou řadu reklam, videoklip, televizních seriálů a celovečerních filmů jako Shrek, Shrek 2, Madagaskar a také první díl Kung Fu Pandy, za kterou získal nominaci na Oscara. Rozhovor s ním vám přímo z festivalu přinášíme přeložený v textové podobě i jako podcast v původním znění.
Proč jste se rozhodl protnout svůj profesní život s animací? Pamatujete si na ten moment, kdy jste se rozhodl, že tohle je to, co chcete dělat?
Od malinka jsem si kreslil, bylo to asi to jediné, co jsem jako dítě uměl. Učil jsem se sledováním Toma a Jerryho a kreslených filmů od Warnerů, které BBC dávalo každý večer před zprávami. Tehdy ještě nebylo video, takže jsem si nemohl obraz zastavit, zajímalo mě ale, jestli dovedu přesvědčivě nakreslit Bugse Bunnyho nebo kačera Duffyho. Pak jsem viděl dětský pořad o animaci a uvědomil jsem si, že vlastně doma dělám v jednoduší formě to samé, co oni. Kreslil jsem si postavičky, protože se mi líbily, ale pak mi došlo, že je to práce, za kterou lidé dostávají zaplaceno. Tak jsem si řekl, že bych to mohl dělat.
Nemůžeme mluvit o vaší kariéře a nezmínit film Kung Fu Panda, který brzy bude mít už čtvrtý díl. Jaké to bylo, když jste zjistil, že se z něj stal takový fenomén? A naplňuje vás více uznání od profesionálů, jako je vaše nominace na Oscara, nebo radost v očích dětského diváka, i když je to trochu klišé?
Ceny a nominace jsou hezká věc. Je fajn, když vás lidi ohodnotí a mají pocit, že je vaše práce dost dobrá na to, aby si zasloužila cenu. Ale kvůli tomu to nedělám.
Snažím se v první řadě odvést co nejlepší práci. Když jsme natáčeli Kung Fu Pandu, dávali jsme tomu všechno, ale netušili jsme, jestli bude úspěšná. I když jste na film hrdí, nikdy nevíte, jak dopadnou tržby a recenze. Pamatuju si, že jsem byl o úvodním víkendu v Americe dost nervózní, byl jsem přesvědčený, že propadneme. Hrozně nás překvapilo, že film nakonec vydělal trojnásobek toho, co se předpokládalo. Z Pandy se hit a tím mi zajistila další práci.
Přesto ale vlastně netuším, co se komu líbí. Vím jen, co se líbí mně. Podle toho točím.
Takže vlastně točíte pro sebe.
Vím, že to zní trochu sobecky, ale ano. Do diváků ani kritiků nevidím, můžu dát jen na svůj pocit. Kung Fu Panda třeba měla úspěch, vzniklo několik pokračování, seriál, hry, ale pak jsem natočil film Sherlock Koumes, který měl hrozné recenze a v kinech propadl. Oba filmy mě stejně bavilo točit, u obou jsem měl skvělý štáb, oba byly stejná dřina, z obou jsem měl stejně dobrý pocit. Všichni jsme dělali, co jsme mohli, a nevěděli jsme, jestli to bude hit, nebo propadák. Nakonec to byl propadák. Takže těžko říct.
Řekl bych, že běžní diváci mají někdy tendenci vnímat animaci jako něco pro děti, možná dokonce i jako něco podřadného klasické hrané produkci. Animace přitom mnohdy je tím nejlepším a vizuálně nejpodmanivějším médiem pro vyprávění tolika skvělých a hlubokých příběhů, z nichž jsou některé můžeme vidět tady na festivalu. Proč myslíte, že diváci mívají tenhle názor? Proč jsou animáky, snad s výjimkou Pixaru a blockbusterů jako je právě třeba Kung Fu Panda, záležitostí specializovaných festivalů a ne velkými filmovými eventy?
Je to určitá ostrakizace animace, lidi ji vnímají jen jako zábavu pro rodinné publikum. V Asii to úplně neplatí, ale v Americe je animace především byznys, který má v první řadě vydělávat. To se nejlíp daří věcem jako Super Mario Bros., kteří za pár týdnů vydělali miliardu dolarů. Blecha, Valčík s Bašírem nebo Kde je moje tělo jsou pro mě osobně jsou tyhle filmy mnohem přitažlivější a zajímavější, ty se ale dostanou do kin ve Státech velmi okrajově, pokud vůbec. Bijáky od Pixaru nebo Super Mario Bros se hrají v tisícovkách sálů.
Jakmile se objeví animovaný film pro dospělé – a tím myslím příběhem, ne ve smyslu násilí nebo sexu – a vydělá hodně peněz, bude takových filmů vznikat víc. Prosadit si takový projekt je ale těžké, studia se do toho vůbec nehrnou. Je poptávka po rodinných filmech, proto jich vzniká tolik a proto všechny jsou tak šablonovité. Je to zkrátka funkční byznys, do kterého dospělé animáky moc nezapadají.
Situaci zachraňuje alespoň streaming, na kterém najdete hodně dospělé animované tvorby a evropské filmy jako Kde je moje tělo, Město bohů atd. Nevím, jestli jich vzniká tolik přímo na objednávku těch služeb, určitě jich ale hodně nakupují. Tím je dostávají k dost velkému publiku, jak vidíme třeba u anime. To ještě před několika lety bylo dost specifická záležitost, teď je z něj pořádný byznys.
Režii animáku si podle mě moc lidí neumí představit. Řídíte výhradně animaci nebo i dabing a Jacka Blacka za mikrofonem?
Děláte obojí. U Pandy jsme se s kolegou Markem Osbornem u dabingu střídali, na Sherlocku Koumesovi jsem si ho taky režíroval sám.
Jak jsme už naťukli, animační průmysl se v posledních letech hodně proměnil. Vidíme nové možnosti animaci, jako je virtuální a rozšířená realita a umělá inteligence. Jak podle vás tyto technologie ovlivní budoucnost animovaného vyprávění? Čeká nás záplava obsahu vyrenderovaná umělou inteligencí?
To nevím. Myslím tím, že o umělé inteligenci toho obecně nikdo nic neví. Je to takový džin, kterého jsme pustili z lahve, ale nikdo přesně neví, jak mocný vlastně je. Její přístup k umělecké práci mě ale trochu znepokojuje, je potřeba bavit se i o etické stránce toho všeho. Lidé si mohou zadat, že chtějí vygenerovat obraz ve stylu malíře, program vychází z jejich práce a v podstatě ji krade.
Aniž by malíře někdo odškodnil, zaplatil mu za to.
Přesně tak. Umělá inteligence nicméně navzdory tomu obrovskému pokroku z poslední doby má pořád své rezervy. Všiml jsem si, že si docela umí poradit s lidskými tvářemi, z nějakého důvodu má ale strašný problém kreslit ruce. Vůbec jim nerozumí, dává jim osm prstů, různě je překrucuje.
Možná je to proto, že má přístup k více obrázkům tváří, k rukám zas tolik ne.
Asi ano.
Znáte práci českých animátorů? Inspirovala vás třeba nějak?
Rozhodně! Když jsem byl malý, dávali na BBC Krtečka a zaujalo mě, že vypadá úplně jinak než americké animáky od Hannaha Barbery, takže jsem si ho hned zamiloval.
Stejně tak mám odmala rád práci Jiřího Trnky. Jeho Ruka byla možná první film, u kterého jsem si uvědomil, že animace nemusí být pro děti. Do té doby jsem sledoval jen různé pohádky, takže Ruka a její vyobrazení smrti mě dost šokovala. Jako dítě mě dost znepokojovalo, že kreslená postavička může umřít. Samozřejmě mi tehdy úplně unikala celá ta politická metafora, ta obrazová temnota a nekompromisnost ale na mě nesmírně působila.
Pak jsem objevil Jana Švankmajera a Jiřího Bártu a samozřejmě Karla Zemana. On a Ray Harryhousen měli asi největší vliv na to, že jsem se dal k filmu.
To se hezky poslouchá. Jaká byla spolupráce s českými koproducenty z Punk Filmu?
Ondřej Beránek je můj dobrý kamarád, se kterým mě svedla dohromady právě práce Karla Zemana. V roce 2012 se v Praze otevíralo jeho muzeum a moc jsem si přál přiletět, ale nechtěl jsem dát tolik peněz za letenku. Když jsem pak v roce 2015 pracovně jel do Anglie kvůli Sherlocku Koumesovi, moje žena mi jako překvapení k narozeninám vymyslela výlet a domluvila se s lidmi v muzeu, kde jsem dostal soukromou prohlídku. Tam jsme se seznámili a od té doby jsem i takovým neoficiálním ambasadorem muzea.
Byl to Ondřej, kdo mi navrhl, abych pro svůj krátký film Půlnoční hlídka použil hudbu české skupiny Clarinet Factory a domluvil mi zvukovou postprodukci v pražském studiu Soundsquare, které odvedlo opravdu perfektní práci.
A výsledek byl dokonce nominován na BAFTU.
Přesně tak, sedlo si to skvěle.
Tady na Anifilmu jste jedním z porotců. Zajímalo by mě podle jakých kritérií hodnotíte animované filmy. Co podle vás dělá animák výjimečným? Hledáte specifické postupy nebo techniky?
No, to je velmi dobrá otázka. Když se dívám na filmy, snažím se zjistit, čeho chtěli tvůrci dosáhnout. Nemůžete použít vždy stejné měřítko, nemůžete posuzovat dětský film stejně jako drama pro dospělé. Dětský film má samozřejmě jiný záměr, takže se snažím rozklíčovat, co svým filmem tvůrci chtěli říct a koho jím chtěli oslovit. Pokud se na příklad pokoušeli o komedii, hodnotím její vtip.
Osobně preferuji osobnější výpovědi, něco, kde cítím autorský hlas. Oceňuji snahu netočit jen prvoplánově komerční produkt. Kung Fu Panda sice sama je velmi komerční…
Ale splnila, co měla.
Ano, což v případě studiového filmu znamená prostě úspěch. Věděli jsme, co tvoříme, že neděláme umění, ale velkou komerční zábavu. Snažili jsme se ji ale natočit co nejumělečtěji a nejupřímněji. Chtěli jsme stvořit něco, na co můžeme být hrdí, v čem se bude snoubit umělecká vize s komercí. V případě Kung Fu Pandy se tyhle dvě věci potkaly.
To rozhodně. Mám ještě dvě otázky. První je, jak se vám tu u nás vlastně líbí.
Je to tu parádní! Nejsem tu ale dlouho, dorazil jsem teprve včera. Byla to štreka, letěl jsem z Los Angeles, přestoupil ve Frankfurtu a pak ještě přejížděl z Prahy.
Poslední otázka míří na vaše další projekty. Je něco, na čem aktuálně pracujete, na co se můžeme těšit?
No, minulý rok jsem režíroval epizody nového seriálu Max and the Midnights, což je pořad pro Nickelodeon. Ještě není venku a vlastně nevím, kdy ho pustí ven, možná koncem roku nebo začátkem příštího. Je to taková dobrodružná komedie na motivy série dětských knížek. Je to taková Hra o trůny pro děti, jsou v ní příšery a dobrodružství ve středověkém fantasy prostředí. Vypadá to hodně komiksově, při animaci se ale snažíme o filmovou velkolepost. Používáme Unreal Engine, ten nám umožnil se při natáčení kreativně vyřádit. Myslím, že výsledek se bude od většiny animovaných pořadů pro děti dost lišit.
Během pandemie jsem dostal ještě nápad na animovaný celovečerní film, to by zrovna bylo jedno z těch zmiňovaných dospěláckých dramat. Ten scénář jsem si zamiloval, je to příběh námořníků během první světové války a na animaci chceme spolupracovat s jedním moc šikovným španělským umělcem. Teď bych jen potřeboval sehnat peníze na realizaci, stačí tak devět milionů euro a můžeme začít točit. Nemáte je náhodou? (smích)
To bohužel nemám, ale doufám, že někoho seženete.
V tomhle je to práce jako každá jiná, musíte platit účty. Musíte brát komerčnější zakázky a doufat, že vám pomůžou k realizaci osobnějších projektů, které vás jako tvůrce přeci jen naplňují trochu víc.
Tak doufám, že se zadaří a brzy film uvidíme. Moc díky za váš čas a mějte se!
Já vám taky moc děkuju.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: archiv, CinemArt, Anifilm © 2023