Režisérka, scenáristka a ve Francii velmi obsazovaná herečka Valeria Bruni Tedeschi se ve svém novém filmu Navždy mladí (Les Amandiers) věnuje slavné herecké škole, která v 80. letech hýbala francouzským divadelním světem. Ona sama je její absolventkou. Mladí herci té doby usilovali o to, pracovat pod vedením legendárního režiséra Patrice Chéreaua (ve filmu ho ztvárňuje Louis Garrel) a pokud se na vytouženou školu dostali, herectvím žili naplno. O filmu jsme si povídali s herci Clarou Bretheau, která ve filmu ztvárňuje studentku Adèle a Michou Lescotem, který ztvárnil ředitele školy Pierra Romanse.
Navždy mladí – herci z filmu Clara Bretheau a Micha Lescot (foto: Eva Kořínková)
Film ukazuje střípky z osudů začínajících herců, jejich zápal pro divadlo, sílu první lásky i vypořádání si se s první životní tragédií.
Ve Francii byl snímek uveden poprvé na letošním festivalu v Cannes v hlavní soutěži. Čeští diváci viděli film na podzimním 25. Festivalu francouzského filmu. Nyní vstupuje do českých kin.
Škola založená při divadle Théâtre des Amandiers v Nanterre byla v osmdesátých letech snem pro všechny mladé herce a herečky ve Francii. Jak se vám vplulo do emocí té doby pod vedením režisérky Valerie Bruni Tedeschi, která tam sama studovala?
Micha Lescot: O té škole jsem hodně slyšel v době svého dospívání. Mluvilo se o ní jako o něčem naprosto fantastickém, skoro až mytickém. Všichni, kdo jsme herectví chtěli dělat, bychom si do takové školy přáli chodit. V dobách mých studií ale už neexistovala. Zanikla koncem osmdesátých let. Myslím si, že i mé generaci dodala chuť věnovat se divadlu… Později už se v divadelních školách pracovalo trochu jinak. Škola při Theatre des Amandiers byla rozhodně originální a nebál bych se říct, že až démonická. Ale opravdu velmi důležitá, znamenala pro divadelní svět opravdu hodně.
Clara Bretheau: Jméno režiséra Patrice Chéreaua, který je s Les Amandiers spjatý, jsem znala ještě před natáčením. Viděla jsem jeho film Královna Margot. O jeho škole jsem ale před naším natáčením neměla mnoho informací. Pamatuji si, že Chéreau zemřel, když mi bylo dokonce už nějakých osmnáct nebo devatenáct let..
Navždy mladí jsou mou první filmovou zkušeností s natáčením, věnovala jsem se zatím hlavně divadlu. A můžu říct, že ponořit se do jiné doby je osvobozující, ať už ve filmu nebo na divadle.
Navždy mladí (foto: © 2022 Ad Vitam Production – Agat Films – Bibi Film – Arte France Cinéma)
Claro, jak byste tedy zhodnotila tuto vaši první filmovou roli a zkušenost s natáčením?
Clara Bretheau: Jako strašně důležitou! Vlastně nevím, jak to přesně popsat. Valeria mi vyvrátila některá klišé, která jsem si s filmovým herectvím spojovala. Myslela jsem si totiž, že když ve filmu řeknete něco jako: „Podej mi prosím tě tu sůl,” tak to prostě jen tak prohodíte, vyslovíte jednotlivá slova v té větě. Ale když nás Valeria režírovala, tak mi ukázala, že i za takovou běžnou prosbou může být něco víc. Žádáte, aby vám někdo podal sůl, ale za těmi slovy může být skrytý jiný pocit: „Jestli mi ji nepodáš, tak zemřu!” Začala jsem tedy i u filmu vidět větší spojitost s divadelním herectvím. A začala natáčení zbožňovat.
Micho, jak jste se cítil v roli ředitele divadelní školy? Inspiroval jste se v někom, koho jste potkal během svých studií anebo jste sháněl informace o skutečném Pierrovi Romansovi?
Micha Lescot: Obojí. Když jsem si zjišťoval víc o Pierru Romansovi, překvapilo mě, kolik protichůdných informací se ke mně dostalo. Někdo tvrdil, že byl velmi uzavřený, jiní ho ale viděli jako zábavného a velice charismatického člověka. Nabyl jsem dojmu, že je to taková tajemná postava, a získal jsem pocit volnosti. Louis Garrel byl při ztvárňování Patrice Chéreau mnohem svázanější, jde o známější postavu, ke které dohledáte v archivech daleko více. Pierra Romanse jsem neznal, zemřel v roce 1990 na předávkování léky, ale mluvil jsem s lidmi, kteří s ním v divadle Theatre Les Amandiers tehdy pracovali.
A podařilo se mi také vzpomenout si i na své učitele. A taky mě napadlo, že v osmdesátých letech všechno fungovalo trochu jinak. Učitelé měli mnohem blíže ke svým studentům, stíraly se hranice mezi studenty, profesionálními herci, profesory… A koneckonců, škola při Theatre Les Amandiers byla nekonvenční. Nebylo na ní vlastně nic školního, nic klasického.
Jak se vám spolupracovalo s Louisem Garrelem? Pierre Romans a Patrice Chéreau, které jste ve filmu ztvárnili, tvořili sehraný umělecký tandem.
Micha Lescot: Louis je můj dobrý přítel asi už 15 let. Hráli jsme spolu i v divadle. Podporujeme se navzájem a máme mezi sebou i takové to spiklenectví, které u velkých přátelství bývá. Takže když se filmoví Romans a Chéreau špičkují, tak jsme s tím neměli žádný problém, umíme se poštěkat i v reálu. Zažili jsme spolu spoustu věcí, a i to nám při společné práci pomáhá.
Micha Lescot (foto: Eva Kořínková)
Claro, vaše postava je inspirovaná herečkou Evou Ionesco. Jaké to bylo hrát někoho, kdo je stále aktivní ve svém oboru?
Clara Bretheau: Moje role je Evou Ionesco opravdu jen inspirovaná. Kdybych ji měla imitovat, tak bych se cítila jak v kleci. Samozřejmě jsem si o ní něco nastudovala, ale že bych zkoumala, jaká gesta používá, abych se jí ve svém projevu přiblížila, to ne. Řekla bych, že jsem tak balancovala mezi svou představou o Evě Ionesco a postavou napsanou ve scénáři. Valeria Bruni Tedeschi umí moc dobře pracovat s mixem reality, fikce a svých vzpomínek.
Četla jsem, že před natáčením proběhlo opravdu hodně hereckých zkoušek.
Micha Lescot: Přípravy byly opravdu krásné a poctivé. Casting trval dlouho, režisérka chtěla vybrat takovou skupinu mladých herců, kteří budou sehraní jako opravdový herecký ročník. Film začíná scénami z konkurzu, které se točily vlastně reálně – všichni mladí herci se ocitli před velkou komisí, jakou vidíme ve filmu.
Clara Bretheau: Všechny konkurzy často probíhají podobně, odehrávají se v nějaké malé místnosti, kde sedí režisér a castingový režisér a většinou je to fakt strašné. Ale konkurz do filmu Valerie Bruni Tedeschi bylo takové malé Versailles mezi castingy! Bylo to výjimečné, nemuseli jsme vlastně nic hrát, jen si tu situaci zažít na vlastní kůži před početnou komisí.
Micha Lescot: A co byla docela náhoda – vedl jsem kurz herectví na škole, kde studovala i Clara a všiml si, že je geniální herečka. Tak jsem jí řekl, aby se zkusila ucházet o roli ve Valeriině novém filmu. A pak když jsem se s Valerií bavil, tak jsem jí říkal, že by Claru měla pozvat na konkurz.Uběhla nějaká doba a s Clarou jsme se opravdu u jednoho z posledních kol castingu potkali. Byla jsi asi dost překvapená, viď?
Jak už zmínil Micha, studovala jste na divadelní akademii přidružené k Národnímu divadlu v Bretani. Našla byste teď zpětně nějaké paralely se školou v Theatre Les Amandiers?
Clara Bretheau: Do Národního divadla Bretaň jsem přišla ve chvíli, kdy se zrovna změnilo jeho vedení. Jako nový umělecký šéf nastoupil režisér Arthur Nauzyciel (spolupracuje nyní mj. s Národním divadlem v Praze, pozn. red.). A já si říkala, že je to ta správná škola pro mě, tahle a žádná jiná! Když jsem tam dělala konkurz, tak mi můj táta, který si moc nepřál, abych studovala divadlo, řekl: “Tohle jsou noví Les Amandiers!” To je až trochu bláznivé, co? (směje se)
Se spolužáky jsme tam potkali snad všechny umělce, kteří v současném francouzském divadle něco znamenají. A když jsem se připravovala na casting do filmu Navždy mladí, tak jsem si říkala, že jestli tu roli dostanu nebo ne, snad ani nezáleží na tom, jestli dobře hraju, ale že přece doopravdy vím, co je to studovat ve škole, která vám změní život.
Filmový Patrice Chéreau v jedné scéně říká: „Sestavování obsazení nemůže být demokratické, důležitá je práce na inscenaci, a ne čas strávený na scéně.” Souzníte s tím nebo to vidíte jinak?
Micha Lescot: Ano, souzním, protože…
Clara Bretheau: (skáče mu do řeči, se smíchem) Micha ale hraje jen hlavní role!
Micha Lescot: Divadlo není spravedlivé. Někteří herci na sobě mohou enormně pracovat a pořád nebudou dost dobří, a někteří třeba kašlou na přípravu, ale jsou pak ti nejlepší. Proto je herectví umění a ne sport, i když v sobě má i něco z něj. Ale je v něm něco navíc. S každým dalším hereckým úkolem se posouváme. A pokud nemáte dost talentu, musíte o to víc pracovat. Není to demokratické prostředí, je na něm cosi nespravedlivého, ale tak je to i v hudbě, malířství, tanci…
Clara Bretheau: Fakt si tohle myslíš?
Micha Lescot: Jo.
Clara Bretheau: No tak máš asi pravdu.
Micha Lescot: Vnímání herectví je subjektivní. Režiséři objektivní nebývají. Jeden může zbožňovat nějakého herce a dalšímu připadá neschopný. A v tom je ta krása! Když se věnuješ skoku do dálky, tak jsou kritéria jasná. Máš skočit dva metry, ale dáš jen metr čtyřicet. A je to – neprošla jsi. V divadle i u filmu na sobě musíš opravdu strašně dřít a nebýt líný, ale navíc je tu ještě něco tajemného… V hudbě cítíme, že falešné noty jsou v melodii špatně, ale u divadla tohle není tak jednoznačné. Falešné noty tu mohou být geniální. A to je zvláštní, že?
Clara Bretheau (foto: Eva Kořínková)
Co jste říkali na závažná témata, která scénář otevírá, jako užívání drog a AIDS?
Micha Lescot: Byla to nebezpečná doba plná vzrušení a na té škole se děly i pobuřující věci. Slyšel jsem, že někteří ze studentů, které Chéreau režíroval, se vysloveně obávali cesty na záchod, když s ním zkoušeli.
Clara Bretheau: Cože, to snad není pravda?
Micha Lescot: Báli se, aby tam po nich nevyjel. Vždycky prý říkal: „Jdu na toaletu, doprovodíš mě?” Myslím, že náš film ukazuje i určitou krutost, kterou v sobě Patrice Chéreau měl a měli ji i studenti mezi sebou. V divadle i ve filmu potřebujeme vyhledávat silné situace. Proto je na místě, že se ve scénáři objevily scény s drogami, AIDS… K té škole to patřilo. Ale když se podíváte na nějaké dokumenty z té doby, tak vidíte, že v Theatre Les Amandiers všichni pracovali až do úmoru, zkoušeli pořád. Byla to jejich vášeň a někteří pak potřebovali upustit páru. A ne bezpečnou cestou.
Navždy mladí (foto: © 2022 Ad Vitam Production – Agat Films – Bibi Film – Arte France Cinéma)
Co je podle vás na herectví nejtěžší?
Micha Lescot: Myslím, že je náročné v tomhle oboru vydržet. Stát se hercem není až tak složité, ale zůstat této profesi věrný, to těžké je.
Clara Bretheau: Pro mě je obtížné zvyknout si, že když se stanete hercem nebo herečkou, tak už vám vždy na rameni bude sedět malinké zvířátko jménem Strach. Četla jsem rozhovor s jednou známou herečkou, která se i po letech pořád obává, že zapomene na scéně text. Takže my herci tohle svoje zvíře někdy rádi živíme, zabydlí se v nás. Ale vím, že herectví potřebuju, je to návykový sport.
Film uvádí od 23. března do kin Film Europe.
připravila: Vladana Brouková, Totalfilm.cz
foto: Eva Kořínková (fotky herců), © 2022 Ad Vitam Production, Agat Films, Bibi Film, Arte France Cinéma (foto z filmu)
