Je předvečer vánočních svátků a mladý začínající lékař nastupuje na svou první noční službu. Nic nenasvědčuje tomu, že se klidná noc stane bojem o dětský život a profesní i osobní zkouškou. Dvacetiminutový studentský film Atestace talentovaného režiséra Jana Hechta upozorňuje na alarmující situaci v českém zdravotnictví. Je inspirován příběhem malého chlapce, který se po operaci mandlí a následném krvácení dostal do bdělého kómatu. Snímek, který Jan Hecht natočil během studií na FAMU, je navíc nominován na Cenu Magnesia Českého lva za nejlepší studentský film.
Svou festivalovou premiéru má Atestace již tento pátek 3. března v rámci Národní soutěže 17. ročníku Pragueshorts Film Festivalu. Ten potrvá do 5. března v pražských kinech Kino Světozor, Bio Oko, kino Pilotů a Kino Aero a po jeho skončení budou až do 18. března promítané filmy k vidění na online platformě KVIFF.TV.
V hlavní roli nezkušeného lékaře se objevuje Vladimír Pokorný, který před časem ztvárnil Václava Vrbatu ve filmu Poslední závod. Menších rolí se zhostili herci jako Jaroslav Dušek, David Matásek, Marika Procházková, Robert Mikluš, Daniela Kolářová a Barbora Bočková.
Atestace
Váš film odkazuje na skutečný případ malého Adama, který v roce 2017 skončil po operaci mandlí v kómatu kvůli pochybení části lékařského personálu v Pardubické nemocnici. Proč jste se inspiroval tímto tématem, čím je pro vás důležité?
To má hned několik důvodů. Pocházím z lékařské rodiny, a i v mých předcházejících studentských filmech jsem se zabýval zdravotnictvím z různých úhlů. Přirozeně tíhnu k lékařskému prostředí.
Na příběh Adama Vyčítala mě upozornil Robert Sedláček. Když jsem se nad ním začal zamýšlet, tak jsem si říkal, že pokud by mělo jít ve filmu o věrnou rekonstrukci skutečného případu, nebylo by to filmově zajímavé. To, co se v reálu doopravdy stalo, byl čistý zmar.
Když jsem si představil, že ošetřující pediatr, který celou tragédii možná způsobil, je do celé té situace vtažený proto, že ho systém hodil do vody, přišlo mi to jako mnohem zajímavější úhel pohledu pro krátkometrážní snímek. Jde o drama mladého člověka, který má náročnou práci a musí přijmout zodpovědnost za životy druhých i ten svůj.
Režisér Atestace Jan Hecht
Scénář jste psal společně s bratrem, MUDr. Tomášem Hechtem, který sám pracuje na Pediatrické klinice 1. LF UK a Fakultní Thomayerovy nemocnice – jak vaše spolupráce probíhala? Co vidí lékař jinak než filmař?
Původně jsem bratra oslovil zejména proto, aby mi pomohl autenticky dokreslit lékařské prostředí a poradil mi s odbornými termíny a pochopením, jak probíhají některé procesy ve zdravotnictví.
A on, protože ho film baví, a protože je talentovaný v mnoha směrech, a ne pouze v medicíně, začal vymýšlet i čistě scenáristické principy. Zamýšlel se nad charaktery postav, jejich vztahy a vývojem. Přinesl daleko lepší nápady, než jsem měl já. A tím, že je z hlediska věku a rodinného zázemí sám v podobné situaci, jako je naše hlavní postava, dokázal do příběhu vnést i spoustu osobních zkušeností a detailů. Dobře jsme se doplňovali. Takže se stal plnohodnotným spoluscenáristou a nejenom odborným garantem, protože je sám doktor.
Rád bych zmínil, že náš scénář byl trošku košatější, než je ve finále film. Vypadla z něj výrazná linka lékařovy manželky, kterou ve filmu hraje Barbora Bočková.
Líbil se nám kontrast mezi nemocničním dramatem, kde jde o život, a pak dramatem běžného dne, který zažívá lékařova žena pečující o malá dvojčata, s nimiž je sama doma a vypořádává se s nepřítomností svého muže, který má náročnou práci. Ve střižně se ukázalo, že je to sice sympatická dějová linka, ale spíše by snesla svůj vlastní krátký film.
Zaujala mě také kamera – co vám a Tomáši Kotasovi sloužilo jako inspirace pro výtvarnou kompozici obrazů?
Troufnu si říct, že Tomáš Kotas je jeden z nejtalentovanějších kameramanů své generace. Neuvědomuji si, že bychom měli nějaký konkrétní inspirační zdroj.
Byli jsme trochu omezení tím, že jsme se rozhodli točit na skutečný filmový materiál, na 35 mm film. Dělali jsme to i proto, že jsme věděli, že si to mnohokrát za život zřejmě nezkusíme. Tady se ta možnost naskytla vlivem příznivých okolností.
Tísnivosti a surovosti, která se v našem příběhu objevuje, svědčí, když se zachytí právě na kinofilm. Dalo nám to do určité míry mantinely a hranice, ve kterých jsme se mohli realizovat. Věděli jsme, že budeme muset pečlivě záběrovat, protože materiálu moc nemáme.
Nemohli jsme si vybírat ani z příliš velkého množství lokací. Byli jsme moc rádi, že jsme našli v Příbramské nemocnici dočasně uzavřenou část, která se stala dějištem filmu.
Tady bych chtěl zmínit, že Atestace vznikala za těch nejtvrdších covidových opatření. Byli jsme rádi, že můžeme vůbec točit. A kameru jsme maximálně přizpůsobovali tomu, co chceme vyprávět s důrazem na našeho protagonistu. Aby si s ním divák mohl procítit všechny ty situace. Vidět je místy jeho očima. Snažili jsme se o to, aby i záběrování bylo sevřené, když je náš lékař v tenzi. A když má chvíli pro sebe, tak se s ním jako diváci zase nadechujeme.
Musím se přiznat, že zřejmě i tím, že jsem sama matka malého dítěte, tak mě při sledování některých scén pohltil pocit úplné bezmoci a došlo i na slzy.
Chápu to a není to od nás kalkul. Dostávají se teď ke mně první reakce od širší veřejnosti, protože dosud film viděli jen naši známí a rodina…Ti diváci, kteří sami mají děti a třeba ještě navíc nějakou nepříliš dobrou zkušenost s nemocniční péčí, tak ti trpí. Kdo ne, tak tomu všemu moc nevěří.
Ve filmu je jedna scéna viděná přes záznam bezpečnostní kamery na nemocniční chodbě – to je vlastně jediná přímá citace skutečného případu, který nás v počátku inspiroval. Podobné záběry tehdy unikly i do médií.
V hlavní roli se objevil Vladimír Pokorný. Čím podle vás postavu začínajícího lékaře obohatil?
Vláďa má úžasnou civilní energii. S myšlenkou na něj jsme scénář i psali. Ještě jsem nevěděl, kdo bude hrát ostatní role, ale jím jsem si byl jistý. Mám pocit, že sám pochází taky z vědecké rodiny. A že mu to prostředí, kde intelekt a vzdělání hrají pro záchranu života roli, není tak úplně cizí. Má šťávu, ale je to normální kluk. Co se týká fotogeničnosti, připomínal nám Leonarda DiCapria. To nás taky lákalo.
Atestace – Vladimír Pokorný
A vedlejší role máte obsazené známými hereckými matadory, Jaroslavem Duškem, Davidem Matáskem, Danielou Kolářovou…
Když byl hotový scénář, ke každé roli jsem si na papíře dosadil herce, který mi připadal jako její ideální představitel. Vůbec by mě tehdy nenapadlo, že ty předobrazy oslovím a že na to všichni opravdu kývnou. Čekal jsem tak pětiprocentní úspěšnost.
Když jsme měli Vláďu Pokorného, šel jsem za Bárou Bočkovou, která v době natáčení nebyla ještě tak známá jako dnes. Hrozně jsem ji chtěl obsadit, má nádherný dar civilního projevu. Bohužel se její role ve finále zmenšila na pouhé dvě scény, původně to byla druhá hlavní role.
A pak už to fungovalo jako sněhová koule. Přemluvili jsme Jardu Duška, pak do toho šli i ostatní rádi. Je to zajímavé, ale herci se často na začátku ptají: „A s kým tam budu?” A podle toho se někdy rozhodnou, zda roli vezmou nebo ne.
Čím máte kvalitnější ansámbl, tím je pak lepší spolupráce. Na place je to hodně vidět. Byla radost pozorovat Vláďu při společné scéně s Davidem Matáskem. Měli mezi sebou skvělý rytmus, bavilo je to, nahrávali si… Bylo to krásný.
Občas mi ale i někdo řekne, že je ten film trochu “over casted”. Že by tam herci Národního divadla nemuseli hrát komparzní role. Dá se s tím asi trochu souhlasit. Ale je přeci krásné, když úplně malou roli zahraje velký herec jako Robert Mikluš.
Jak vlastně probíhá vaše spolupráce s herci na place a před natáčením? Na FAMU jste byl dokonce jedním z pedagogů v předmětu Filmové herectví…
Nemám na to žádnou metodiku. Mám pocit, že tak 80 % práce s hercem tkví v tom ho dobře obsadit nebo eventuelně tu roli pak dobře přizpůsobit tomu, koho jste obsadili.
S každým hercem je práce trochu jiná. Někdo potřebuje znát historii své postavy až do pátého kolene a neustále doplňovat informace o motivacích, o psychologii… A pak takový Jarda Dušek za mnou přijde a řekne mi jen: “Hele, říkej mi “míň” nebo “víc”.” A funguje to. S každým hercem je potřeba si najít vlastní jazyk. Složitější to pak je, když máte v jedné scéně všechny. Ale tam zase můžete sledovat ten koncert, když v jedné scéně uzavřete několik dobrých herců. Chemie mezi nimi pak roste exponenciálně.
Atestace – David Matásek
Máte vy sám rád seriály a filmy z lékařského prostředí? Připadá vám některý z nich inspirativní?
Že bych je vyhledával, to se říct nedá. Rád se na ně dívám, pokud působí věrohodně, ale obecně se dá říct, že rád mám různá profesní prostředí, asi jako to dělal Arthur Hailey. Doktor House mě nebaví. Ale současně se nepovažuji za někoho, kdo se ve zdravotnictví vyzná, jsem laik, který se do toho světa dívá klíčovou dírkou. Třeba Trierovo Království považuji za převratnou a současně málo známou podobu zdravotnictví.
V čem spatřujete jako režisér největší kouzlo krátkometrážního filmu? A naopak také úskalí?
Největší přínos krátkometrážního filmu je v tom, že se v něm dá dobře rozpracovat jedna prostá dramatická situace. To je takový ideál, jak by to mělo vypadat. Takhle to s námi i na FAMU rozebíral i Bohdan Sláma. Na půdorysu jednoty místa a času můžete vybudovat vyvíjející se situaci s vyvíjejícími se charaktery a určitými zvraty. A můžete to krásně zabalit do 15minutového tvaru.
Úskalí je v tom, že to většina lidí nevydrží, a začne se rozmachovat. A pak ty filmy bobtnají do stopáže, která je na pomezí krátkého a středometrážního filmu. Jakmile se to přehoupne přes 20 minut a blíží se to čtyřiceti, tak už je to takový divný patvar, který není ani krátký ani dlouhý. Myslím si, radikálně řečeno, že smysl mají filmy do dvaceti minut a pak až od šedesáti.
Je ještě něco, co byste v souvislosti s filmem Atestace chtěl ještě dodat?
Rád bych zmínil ještě rodinu Vyčítalových, jejichž případ se stal volným předobrazem našeho příběhu. Myslím si, že jsou opravdu na dně. Když jsme si od nich trochu drze půjčili jejich osud, tak by bylo dobré jim to trochu vrátit. Je sice hezké, že my se tu máme dobře, že vedeme příjemné rozhovory a chodíme na příjemné festivaly jako jsou Pragueshorts.
Ale jsou lidé, kteří neměli vůbec štěstí a hodila by se jim jakákoliv pomoc, a to nejen ta finanční, mluvím i o zájmu o jejich případ. Pokud se o něm chcete dozvědět víc a případně je nějak podpořit, podívejte se prosím na www.proadamka.cz.
připravila: Vladana Brouková, Totalfilm.cz
foto/video: FAMU, KVIFF Group © 2023
