Třicátnice Šarlota před lety jako malá holka za nejasných okolností utekla z rodné vesnice hluboko ve slovenských horách. Když se zničehonic vrátí, v místních, kteří ji měli za mrtvou, to budí podezření a strach. Okolními lesy totiž obchází legenda o čarodějnici. Slovenská scenáristka a režisérka Tereza Nvotová do kin uvádí mysteriózní thriller o vzpouře ženy proti zakořeněným předsudkům, který již zarezonoval na Finále Plzeň a především na prestižním festivalu v Locarnu a od poroty obdržel Zlatého leoparda.
Atmosférický folk horor podobně jako Čarodějnice nebo Slunovrat pracuje s tradicemi jako zdrojem zděšení a nepříjemně mrazivé atmosféry, a daří se mu to obstojně.
Malá dědina izolovaná někde na úpatí slovenských hor zde působí skoro až středověce. Technologie jsou skoro nepřítomny; léky supluje vývar z lípy; vrcholným povyražením je kromě bohabojné návštěvy kostela především chlast u ohně a mlácení manželky; emancipovaná holka s vlastní hlavou a uvolněným vnímáním sexu je v očích místních čarodějnicí vhodnou na podpal. Je skoro zatěžko uvěřit, že děj Světlonoci neprobíhá někde na Balkánu minulého století, ale na současném Slovensku.
Téma života ženy jako rodičky, domácí posluhovačky a trpitelky mužových neřestí a násilně ventilovaných mindráků je zejména na křesťanském východě zjevně poměrně palčivé. I zdánlivě neškodná, pro mnoho žen ale traumatizující tradice velikonoční pomlázky, nad kterou se ostatně v zahraničí často kroutí hlavou jako nad pohanskou magořinou, je tu líčena značně znepokojivě.
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Perfektní výprava, masky, kamera i hudba[/pullquote]S některými ústředními motivy možná nebudou všichni diváci souznit, Světlonoci ale nelze upřít perfektní atmosféru a obrazovou a hudební stránku, která si nezadá dražšími thrillery ze zahraničí. Fantastický vizuál ostatně sálá už z plakátu.
Kamera se mazlí s divokou, do mlhy zahalenou slovenskou přírodou a freudovsky i pracuje s divákovým podvědomím, když snímaná krajina v širokých celcích opakovaně připomene ženský klín či hrudník. Obrazově nezapomenutelná je ale hlavně scéna psychedelického rauše, ve které se v očích zdrogované postavy les zaplňuje zářícími postavami propletených nahých těl. Působivá je i práce se zvířaty.
[pullquote align=“right“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Horor jako metafora[/pullquote]Jako přímočará balada o misogynních pověrách a předsudcích Světlonoc funguje dobře, je ale potřeba přistoupit na hru, kdy vedlejší postavy vesničanů fungují jako figurky napsané tak, aby podtrhovaly autorčinu pointu. Většina vesničanek jsou tedy buď submisivními puťkami nebo zpátečnickými fanatičkami, chlapi jsou pak s jedinou výjimkou šovinistickými ubožáky.
Celý příběh a jeho thrillerové rámování ostatně je záminkou pro obžalobu patriarchální zaostalosti, pomocí kterého se autorka svěřuje se svými názory a myšlenkami autorskou a divácky zajímavou formou.
Daleko zajímavější scenáristické péče se dostalo dvěma hlavním hrdinkám. Chválabohu, rozhodně nejde o neporazitelné superženy, které se poslední dobou tak často objevují jako ploché protagonistky některých hollywoodských produkcí. Natalia Germáni i Eva Mores nejen že se ve Světlonoci divákům představují jako fantastické herečky, jejich postavy jsou navíc komplexní, prochází dost dramatickým vývojem a bojují nejen s okolím, ale i vlastními démony.
Světlonoc (2022) Vedlejší postavy by si zasloužily více péče, aby nepůsobily jako jednorozměrné figurky; podstatně většího prokreslení se naštěstí dočkaly perfektně zahrané a komplexně napsané hrdinky, tahounky příběhu o souboji s mysogynními předsudky a středověkým zpátečnictvím, které bohužel ani v 21. století nevymřelo. Příběh z odlehlé slovenské dědiny uprostřed hor je co do obsahu místy hodně nepříjemnou podívanou, která stojí v kontrastu s krásným soundtrackem a vymazlenou kamerou plnou dlouhatánských záběrů a působivých mysteriózních výjevů, z nichž některé snesou srovnání s podstatně dražšími zahraničními produkcemi.
foto/video: Forum Film © 2022