Norský režisér dánského původu Joachim Trier není žádným nováčkem ve světě kinematografie. Má za sebou několik úspěšných filmů. Tentokrát je jeho snímek Nejhorší člověk na světě nominovaný na Oscara, a právem. Příběh sleduje život třicátnice Julie, která se pokouší pochopit sebe, svá přání, představy o životě, a hlavně partnerských vztazích. Ty rodinné už tak trochu vzdala.
Trier příběh napsal společně se svým dlouholetým kamarádem a častým spolupracovníkem Eskilem Vogtem, kdy snímek rozdělili na 12 kapitol, prolog a epilog. Sám Trier film nedávno v jedné americké show popsal jako perverzní severskou vizi romantické komedie. A to je docela trefná definice.
V prvních přibližně pěti minutách dostane divák rychlý nástřel nedávného Juliina života až do současnosti. Mladá žena jedná impulsivně, má potřebu zkoušet nové věci, ocitat se v situacích, které by mohly být pro mnohé zcela nekomfortní. Jenže experiment je pro ni něco jako životní nutnost.
Julie prokazuje svůj zájem nejenom o opačné pohlaví, ale taky o mnoho dalších oblastí. Má spoustu talentu, ale nic jí nedrží dlouho. Všechno spíš jenom vyzkouší, než aby se do něčeho trpělivě ponořila. To samé ve vztazích. Prostor je věnován zejména dvěma známostem Julie. První je čtyřicátník Aksel (Anders Danielsen Lie), autor úspěšných komiksů. Je cítit, že má v mnohém silný předobraz přímo v Trierovi. Ten Julii zajímá dost dlouho na to, aby se už dalo mluvit o zcela seriózním vztahu. Když se ale Julie trochu z nudy a trochu ze zvláštního smutku a pocitu osamělosti rozhodne vkročit do zcela bizarní situace, potká se s Eivindem (Herbert Nordrum). Ti dva začnou společně zkoumat hranice intimity a flirtují spolu jedinečným a bláznivým způsobem. O něco později, a pak ještě mnohokrát, se potvrzuje, že ti, kteří se nám jednou dostanou do života, už v něm nějakým způsobem zůstanou napořád. Ať už se nám to líbí nebo ne.
[pullquote align=“right“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Čistá zamilovanost[/pullquote]Julie se občas nachází jinde, než kde necítí, že by měla v ten daný moment být. To je realita, kterou v určitý moment příběhu dokážou autoři přetavit v jednu z nejromantičtějších scén současné kinematografie, v níž nebylo použito žádných digitálních triků. Její sledování prostě diváka baví a naplňuje sdílenou radostí s hlavní představitelkou. Scéna totiž velmi výstižně definuje stav mysli a srdce v zamilovanosti. Trier v celém snímku používá hodně hravý styl vyprávění. Dojde i na komiks. A dá-li se první polovina filmu charakterizovat jako prostor pro vtip, pak je ta druhá prošpikovaná nostalgií, což je mile cítit i soundtracku.
Do hlavní role Julie obsadil Trier Renate Reinsve, která se objevila už v jeho snímku Oslo, 31. srpna (2011), kde před kamerou pronesla pouhé dvě věty. Norská herečka ale zanechala v režisérovi hluboký dojem, a tak byla volba pro jeho nový film jasná. Režisérova správná intuice ve výběru se potvrdila už vloni v Cannes, když si odtud Reinsve za svůj herecký výkon odnesla cenu Nejlepší herečka. Svou Julii totiž nehraje, ale doslova na plátně žije.
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Přirozená kamera[/pullquote]Příjemně nenásilná je taky kamera snímku. Ta se povětšinu času logicky zaobírá pozorováním Juliina jednání a chování, ale mnohokrát nabízí taky pohledy na Oslo i jeho hornaté a zelené okolí. Navíc je sympatické, že kameraman Kasper Tuxen záběruje často velmi civilně Juliinu interakci s ostatními. Používá totiž záběry, které běžně vídají lidské oči. Řeč je konkrétně o těch, kdy prostě jako pozorovatelé nemáme ten nejlepší výhled na to, co bychom zrovna chtěli tolik vidět a před očima se nám třeba na zlomek sekundy mihne nějaká překážka.
Trierův film říká jednu velkou pravdu – v životě je normální projít si různými epizodami. Bytí je permanentní hledání, kopec emocí a myšlenek, činů a častých pochybností, které nás dělají právě těmi jedinečnými bytostmi, kterými jsme. Režisér nás diváky svým filmovým pojetím šikovně staví do perspektivy, kdy je jednoduché nahlížet na Julii jako na nejhoršího člověka na světě. Možná, že má horší chvíle, které nejsou každému tak pochopitelné, ale aspoň nepopírá sebe samu a (většinou) si nelže do kapsy.
-
85%
-
80%
-
95%
-
75%
-
85%
Nejhorší člověk na světě (2021)
Viděno perspektivou nestranného diváka, zvolil Trier vlastně docela provokativní název, který dokáže přitáhnout pozornost – vzbuzuje zvědavost a popíchne k sebereflexi, aniž by se, byť jenom okrajově, pokoušel nějak moralizovat. Nejhorší člověk na světě staví na upřímnosti a nemá ambice s nikým manipulovat, čehož si dnešní divák nepochybně cení.
foto/video: Aerofilms © 2022