Ze spolupráce produkční společnosti Bionaut a herce Štěpána Kozuba vychází po Shokym a Morthym další výrazná žánrovka, jaká je v tuzemské kinematografii dost ojedinělou výjimkou. Skládačka surreálných výjevů plných násilí na hranici thrilleru a hororu je velice úsporná co do slov i stopáže, během svých 86 minut ale stihne velmi výmluvně odvyprávět příběh dvou extrémně nešťastných rodin, jejichž osudy se nešťastnou náhodou protnou tím nejhorším možným způsobem.
Režisér a scenárista Emil Křižka podle svých slov ideu námětu dostal s vizí dámských bot koukajících z hlíny. Jak se mu příběh postupně rodil z hlavy a zpětně domýšlel jeho detaily, psal chronologicky nelineární příběh, který jen postupně odhaluje detaily sledované zápletky a na některá několik minut stará odhalení zpětně hází úplně nové světlo. Podle Křižky tak film nabourává divákovo očekávání a hlavně tendenci tvořit si v hlavě o ostatních předsudky na základě několika kusých informací. Zatímco tedy sledujeme postavu Štěpána Kozuba pohřbívat postavu v červených dámských šatech a automaticky si tvoříme domněnky o povaze sledované situace, skutečnost může být úplně jiná, než jak se jeví.
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Sympatická žánrovka[/pullquote]Tato podvratnost a zpřeházená posloupnost děje s několika zajímavými zvraty tvoří nejen sympatickou žánrovku, kterých se u nás moc nevidí, ale zajímavě i komentuje spirálu nerovnosti a traumat, které se předávají z rodičů na děti. Tak, jako je Kozubova postava v područí své tyranské matky, která zjevně za sebou rovněž nemá jednoduchou minulost, je jedním z východisek filmu předání tragické minulosti další generaci a dalšímu potomkovi.
[pullquote align=“right“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Permanentní napětí[/pullquote]Je to neveselé poselství filmu, který vypráví příběh dvou disfunkčních rodin, nacházejících se ve zcela opačných ekonomických situacích. Zatímco Kozubův maniak žije s matkou na samotě v rozpadající se chalupě, postava Gajdošíkové žije ve zlaté kleci luxusní, ale sterilní rodinné vilky. Oba jsou přitom týráni osobou, která jim byla nejblíž, a v obou domácnostech je cítit tíha a nedostatek komunikace. Sledovat Hranu zlomu je trochu jako dívat se na zápas, ve které nikomu příliš nefandíte, ale jste napjati jeho průběhem. Neutuchající tenze je jedním z hlavních kladů filmu, který si nepotřebuje vypomáhat hektolitry krve a gorem. Tne do živého a je nebývale drsný, silně mu v tom ale pomáhá divákova představivost.
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Vypadá to dobře[/pullquote]Navzdory skromnému rozpočtu Hrana zlomu navíc vůbec nevypadá ani nezní špatně. Převážně statické obrazy kamery, která se nebojí chvíli sledovat své objekty, než je přerušena střihem, doprovází minimalistická, ledově chladná a nepříjemná hudba, která tu splývá se zvuky jedoucího auta, tu s údery vražedné zbraně. Do ticha se zařezává i vychytaný zvukový design, ať už jde o odporné přežvykování nakládačky, přerývané oddychování nebo křik dítěte, a celkovou atmosféru umocňuje.
Na filmu bude hojně vyzdvihován talent Štěpána Kozuba, a bezesporu zaslouženě; je to ale zejména sympatická Pavla Gajdošíková, která si po Chybách připsala další fantastický výkon a která je největším tahounem celé Hrany zlomu. Zatímco vedlejší postavy působí zejména v několika málo dialogových scénách poněkud toporně a zejména projev tyranského manžela Petra Panzenbergera záměrně trochu nepříjemně vyčnívá, ústřední dvojice předvádí vysokou hereckou ligu. Další uplatňování talentu obou mladých vycházejících hvězd bude v příštích letech radost sledovat.
Hrana zlomu (2021) Hrana zlomu připomene německou šílenost U Zlaté rukavice, která rovněž tematizuje úchylné násilí na ženách; ta na rozdíl od aktuálního českého gimmicku může ale působit zejména ve svém zobrazování násilí poměrně samoúčelně. Je s podivem, že u nás podobný snímek vznikl a že se producenti Vratislav Šlajer a Jakub Košťál se rozhodli do podobného projektu nalít rozpočet, které se jim navzdory jejich efektivnímu využití s největší pravděpodobností nemají šanci vrátit. Ukazují ale, že i se skromnými podmínkami lze natočit atmosféričtější podívanou, než tvoří některé jiné štáby s násobně štědřejšími prostředky. Hrana zlomu není žánrovou ani příběhovou revolucí, ale jeho neokoukanost v rámci českého kontextu, hra s divákem a výkon talentované ústřední herecké dvojice rozhodně stojí za pozornost. Dávají-li ji někde ve vašem okolí, nebojte se dát jí šanci.
foto/video: Bionaut © 2021