Recenze: Marťanské lodě – citlivě pojatá cesta křehkého hledání

Jednoduchý příběh se silně niterným obsahem přichází do kin v podobě snímku Marťanské lodě. Autorem námětu je frontman kapely Květy Martin E. Kyšperský. Ten pro něj čerpal ze své vlastní zkušenosti a také ze své stejnojmenné spoluautorské knihy básní. Režisérsky se snímku ujal dokumentarista Jan Foukal, a to jako svého prvního celovečerního hraného filmu.

Marťanské lodě (foto: Falcon)

Lyricky vystavěný epos o jedné romanci v kulisách Brna a také na skok v norských nechává diváka cítit všechny emoce, které se mezi dvěma zamilovanými lidmi mohou odehrávat. Děj nikam překotně nespěchá. Divák se ladí na dlouhé pohledy, ve kterých se mluví očima a momenty vzájemného poznávání až po spalující a zároveň osvobozující napojení dvou duší, které se „na chvilku“ stejně jako Marťanské lodě vznášejí někde ve vlastním vesmíru. Většinou tak činí společně, ale někdy taky každá duše zvlášť, což je signifikantní zejména pro postavu Elišky (Eliška Křenková). Ta ve snímku hraje psycholožku. Její Martin (Martin E. Kyšperský) je muzikant, stejně jako v civilním životě. I když se Kyšperský snaží před kamerou nesnažit a být přirozený, jak jen to jde, na plátně mu chybí charisma, které by diváka přesvědčilo, že je jím Eliška doslova od prvního momentu uhranutá. Nicméně skutečná láska nezná hranic ani v reálném životě, a tak divák může obsazení filmu pouze akceptovat. Eliška Křenková je naopak ve své Elišce jako doma. Její postavě nechybí živelnost a přirozenost, kterou Kyšperský musí dohánět expresivitou své jinak skvělé hudby. Jejich vzájemné napojení ale funguje, a to až dojemně mile a jemně.

Eliška potkává Martina díky pracovním povinnostem a hned od prvního okamžiku je jasné, že jiskra přeskočila. Nepochybně oba dva spojuje značná empatie. Eliščina postava je ale mnohem nebezpečnější ve škále emocí a duševního zdraví. Je to jako s tou potrefenou husou. A tak je z téhle nespoutané postavy cítit v náznacích trocha narcistického chování, duševní nevyzrálost a potřeba ovládat situaci od chvíle, kdy si jsou ti dva už velmi blízcí. Samotná Eliška v Marťanských lodích mluví o příběhu ženy, která je připoutaná k idee a vzdaluje se od reality. To je moment, který říká všechno a pozorný divák už tak trochu může tušit, kudy cesta povede. Eliška navíc trpí nedefinovatelnými bolestmi břicha. I Martin má své chvilky. Třeba v situacích, kdy se blízko objeví bývalá přítelkyně a on jako umělec/sobec potřebuje trochu rozčepýřit své ego. Soužití dvou osobností prostě stojí spoustu snahy obou a taky mnoho vzájemných pokusů chápat a respektovat se vzájemně.

Marťanské lodě (foto: Falcon)

[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Marťanské lodě nepopisují[/pullquote]Kamera Jana Šustera je všude, ale není invazivní. Je měkká a trpělivá. Někdy je díky ní i divák součástí filmu, a to hned třeba v prvním záběru, kdy Eliška vystupuje z auta a hledí do kamery/do obličeje své kamarádky a zdraví ji při odchodu. Marťanské lodě nepopisují, skutečně cítí. A to je rozdíl oproti mnoha jiným českým snímkům podobného ražení. Foukal dokázal celkem pěkně film zavinout do poetiky sobě vlastní.

Hudba zde má dvě roviny. Jednak ji divák uslyší přímo jako živou produkci od Martina samotného a pak je tu také soundtrack, jehož autorem je Albert Romanutti z kapely Bert and Friends, který nahrál s orchestrem Berg.

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz

Marťanské lodě
Romantický / Drama
Premiéra: 16. 9. 2021 Falcon
Česko / Norsko, 2021, 77 min
Režie: Jan Foukal
Scénář: Zdeněk Jecelín
Kamera: Jan Šuster
Hudba: Albert Romanutti
Hrají: Eliška Křenková, Martin E. Kyšperský, Jan Strejcovský, Anita Krausová, Agáta Červinková, Pavel Zatloukal, Cyril Kaplan, Jiří Konvalinka