Neokázalé drama je citlivě vystavěno kolem postavy ovdovělé šedesátnice Fern, nalézající životní sílu v cestování napříč Amerikou ve svém příbytku, bílé dodávce, a kolem četných setkání s podobně naladěnými novodobými „kočovníky“. Režisérka Chloé Zhao se v něm zamýšlí nad malými-velkými životními momenty, jako je prchavé ohromení přírodní krásou a vzácný pocit vnitřního klidu. A plně si zaslouží všechny nominace i ceny, které za film posbírala. Ve čtvrtek 3. června konečně zamíří do českých kin.
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Bezchybná herečka[/pullquote]Zatímco pro někoho se tak Země nomádů může jevit jako šedivá depka, divák zvyklý hledat krásu v každodennosti a zdánlivě obyčejných momentech bude s řadou malých detailů ve filmu silně souznit.
Frances McDormand předvádí tradičně bezchybný, silný výkon plný autenticity, režisérka však šikovně pracuje i s vedlejšími postavami, které i na malé ploše stopáže, které se jim dostane, dostanou dostatečný prostor a šikovně vedení neznámí herci odvádí skvělé výkony v subtilních detailech, jako jsou výrazy tváře nebo emoce v jejich očích. Zároveň umně ukazuje hodnotu zdánlivě obyčejných maličkostí, které se jakoby mimochodem objevily v průběhu stopáže – a jen těžko si lze představit, že by divák mohl silněji prožívat rozbitou sadu talířů.
Snímek ukazuje tvrdou realitu amerického kapitalismu a tamního venkova, který se od idealizovaných obrázků z turistických destinací silně liší. Autor této recenze strávil na cestách vyloučenými americkými lokalitami řadu týdnů, řadu lokací z filmu osobně navštívil a slyšel i nespočet příběhů, které jako by scénáře Chloé Zhao vypadly. Je-li taková zkušenost základem pro relevantní posudek filmového zobrazení komplexních témat, je na místě konstatovat, že Země nomádů je velmi autentickou, silnou a zároveň i poetickou výpovědí o určitém výseku současné americké společnosti.
Snad jen konci filmu by slušelo zkrácení o několik minut. Celá řada záběrů, jakkoli překrásných, v poslední desetiminutovce svým pojetím zapůsobí jako poslední moment před závěrečnými titulky – jen proto, aby na něj navázal další, působící úplně stejným dojmem. U filmů podobně pomalého tempa se často stává, že postrádají výraznější tečku, která by uběhlým dvěma hodinám stráveným s postavami poskytla určitou pointu. Země nomádů tímto neduhem netrpí. Finální rozprava hlavní postavy a nomádského mentora o dočasných loučeních v průběhu cesty je velmi silnou katarzí, která spolu se zprávou před závěrečnými titulky může být v době pandemie navzdory své přímočarosti pro řadu diváků velmi silným poselstvím. Koneckonců, na životní pouti jsme všichni nomádi.
Země nomádů (2020) Země nomádů nepromluví ke všem svým divákům stejně a síla jejich zážitku bude přímo ovlivněna osobními zkušenostmi a zážitky, které do poetiky filmu promítnou. Jde o filmovou ilustraci dosažení smíření a klidu díky ztrátou vykoupenému nalezení krásy v každodennosti. Je plný soucitu, je intimní a nespěchá, a nemá potřebu ani snahu ohromovat. Tak, jako obnažená hrdinka v závěru filmu splývá po ledové vodní hladině, film v klidu ilustruje svou melancholii. A tak si odvypráví své, aniž by sahal k explicitnímu komentáři nebo divákovi vnucoval jakékoli stanovisko. Chloé Zhao si právem zaslouží obrovskou kariéru, za jejímž prahem stojí.
foto/video: Falcon, Searchlight Pictures © 2021