Menu

TotalFilm YouTube logo TotalFilm Spotify logo TotalFilm Instagram logo TotalFilm Facebook logo

TotalFilm YouTube logo TotalFilm Spotify logo TotalFilm Instagram logo TotalFilm Facebook logo
Infobox ikona

Už jste viděli trendující trailer Minecraft filmu? Najdete ho zde. A pár hodin starou ukázku hraného remaku Jak vycvičit draka si pusťte tady.

Lenny Abrahamson: Normální lidi jsou o velké nostalgii, pro mladé diváky je seriál výzvou

Totalfilm vyzpovídal Lennyho Abrahamsona, režiséra celé první poloviny seriálu Normální lidi, který je od 12. května ke zhlédnutí na iVysílání. Velmi citlivý a sofistikovaný příběh Marianne a Connella a jejich vztahu od nás v recenzi dostal 80 %. Rádi jsme proto do kreativního procesu za jeho vznikem nahlédli o něco hlouběji.

Jedním z hlavních témat knihy i seriálu jsou pocity určitého odcizení a vykořenění generace Z. Proč jsou tyto v seriálu vyobrazené pocity podle vás u mnoha dnešních lidí kolem dvacítky tak obvyklou záležitostí?

Myslím, že tyhle pocity tu byly vždycky. Každá generace čelí určitým výzvám specifickým pro svou dobu, nicméně lidské bytosti jsou pořád stejné. Tahle konkrétní fáze života, kdy vystupujeme z puberty a stáváme se dospělými, je velice intenzivní pro každého. Když mi bylo 19, tohle mi řekl můj otec – a ten se narodil v roce 1932. Současní lidé samozřejmě na sobě pociťují vliv fungování sociálních médií, jimi vyvolanou obsesi sebeprezentací, a asi i určitou nestabilitu, ať už jde o klima nebo třeba politiku. Někdy jim chybí i silné ideály, ke kterým by se upínali. Takže doba je samozřejmě specifická, ale obecný stav lidského bytí mezi zhruba 18 a 22 lety byl vždycky velmi nestálý, radostný i odcizený. A to se, myslím, nezmění.

Ovlivnilo nějak váš kreativní proces, když jste po dokončení první poloviny epizod předal rozpracované natáčení a práci s postavami režisérce Hettie MacDonald? Podílel jste se i posléze nějak na dokončení seriálu?

U seriálu jsem byl od prvotních debat o adaptování knihy s BBC a Hulu, měl jsem tedy nad ním kreativní dohled od začátku do konce. Byla to moc příjemná zkušenost, nemohl jsem ale z časových důvodů režírovat všechny epizody. Navíc dějově je uprostřed příběhu výrazný předěl, takže předat režii někomu jinému dávalo smysl i z tohohle hlediska.
Na plac jsem nejezdil, abych nerozptyloval herce, potřebovali se soustředit na nové vedení. Zezačátku mi přišlo zvláštní, že se točí dál beze mě, ale dal jsem Hettie jasně najevo, ať na mě nebere ohled a poslouchá vlastní režijní instinkty. Vše jsme spolu ale průběžně probírali a musím říct, že odvedla skvělou práci.

A je dle vaší režisérské vize diváckou cílovkou Normálních lidí právě generace současných dvacátníků, nebo má seriál co říci i jejich rodičům?

Dospělí budou Normální lidi vnímat asi jinak, protože je to seriál o velké nostalgii – o vzpomínkách, výčitkám, hloubáním o tom, jaký život mohl být při jiných rozhodnutích. Upřímně, při natáčení jsem si i myslel, že náš seriál zaujme spíš starší lidi, protože vypráví velmi pozvolna a pomalu. Mladší publikum obecně přivyklo rychlejšímu tempu, dynamice, něčemu víc sexy – takže pro něj je seriál podle mě větší výzvou.
Každopádně jsem usiloval o to, aby postavy byly uvěřitelné a měly určitou integritu nezávisle na demografii diváka. I proto mi udělalo velikou radost, jak širokou diváckou základnu si seriál našel. Osobně jsem nikdy netočil pro určitou apriori definovanou skupinu. Při tvorbě potřebuji věřit, že náš materiál je zajímavý nikoliv protože je zrcadlem třeba pro dospívajícího člověka, ale spíš protože je zrcadlem pro určitý soubor otázek, který je v dané době stejně tak relevantní pro všechny bez rozdílu věku.

Oba hlavní herci, Paul Mescal i Daisy Edgar-Jones, jsou ve svých rolích naprosto skvělí. Jak se vám s nimi točily emocionálně vypjatější scény? V seriálu je několik velmi vyhrocených a silných momentů. Bylo potřeba je do hraného citového vypjetí občas popostrčit, nebo všechno zvládli na první dobrou?

Ano, oba jsou velice talentovaní. Rád bych si přivlastnil zásluhy za jejich výkon, ale skutečně jsou to výteční herci. Nejlepší, co režisér může udělat, je vytvořit pro herce takové prostředí, kde se budou cítit bezpečně a podporováni. Pak už jim stačí jen občas pomoct, probudit je, když se příliš začnou vzdalovat jádru emoce a dostat je k ní zpět. Pro mě je stěžejní naslouchání dění na place a zpětná reflexe k hercům, aby si uvědomili, co je může blokovat a brzdit. Hodně s nimi o tom mluvím, snažím se, abychom byli maximálně soustředění. Ale jakmile to herec nemá v sobě, je veškerá snaha zbytečná. Jako režisér si nic nevynutíte, uměle nevytvoříte, váš úkol je výkonu jen pomoci na povrch.
Ale i zbytek štábu se snaží najít co nejpravdivější a nejintenzivnější verzi dané scény. Občas naopak herci musí probudit mě. Probíráme scénu před natáčením a něco, co udělali, mi připomene pravou esenci toho, proč tu jsme a co točíme. Výsledek pak vypadá úplně jinak. Takže jde o dialog mezi hercem a režií, který pozitivně posiluje obě strany.

Přestože je seriál vyprávěn optikou Marianne a Connella, i vedlejší postavy se dočkaly vícevrstvého prokreslení – snad ale s výjimkou Marianniny rodiny. Seriál dává jasně najevo, že postava Marianne má problém sblížit se s lidmi, proč si jsou ale vzájemně s matkou a bratrem tolik odcizeni, se vlastně nikdy přímo nedozvíme. Jaká je za tímto vypravěčským rozhodnutím kreativní idea?

To je něco, co jsme dlouze řešili. Shodli jsme se, že ačkoliv vysvětlení by bylo určitě divácky uspokojivější, škrtali bychom najednou o hranu soap opery. Proto jsme pozadí těchto vztahů jen naznačili, ale nenabídli explicitní odpovědi. Podle mého názoru šlo z bratrovy strany o silnou žárlivost, protože oproti jeho omezenosti a agresivitě je Marianne mnohem chytřejší. Svou roli patrně sehrál i otec, jehož násilná povaha se na bratra přenesla. Co se matky Marianne týče, nechtěli jsme ji nikdy vyobrazit jako vyloženě zlou osobu, spíš mělo jít o určité citové zamrznutí.

A jak moc jste se při adaptování knihy od zdroje odchýlili?

Oproti knize jsme zapracovali celou řadu malinkých, podpovrchových změn, aby materiál lépe fungoval na obrazovce, ale nejde o nic zásadního. V zásadě nám čtenáři potvrdili, že se knihy držíme velice věrně. Trochu jsme si poupravili chronologii na samém konci, v poslední epizodě, která časově funguje trošku jinak než v předloze. Ale jde o stejný příběh.

Kvůli pandemii notně posílila kvalitní televizní produkce, kinematografie se z velké části přesunula na domácí obrazovky. Myslíte, že jsme v nové zlaté době televize? A dostali bychom se do ní i bez koronaviru, který tedy jen celý proces urychlil?

Máte pravdu, koronavirus skutečně zasoustředil diváckou pozornost ke kvalitám televizní produkce, protože po nějakou dobu jsme neměli na výběr. Ale zmíněný zlatý věk televize trvá už zhruba dekádu, od doby, co vychází seriály, jako Wire: Špína Baltimoru a další. Tam začal přesun ke kvalitní televizní produkci.
Ale filmům podle mě neodzvonilo, kino je stále jedinečným zážitkem, který doma nenasimulujete. Dlouhé televizní vyprávění je jako čtení románu, kdežto kvalitní film v kině je jako báseň. Obojí má své nezastupitelné místo a roli a ani jedno se hierarchicky netyčí nad druhým. Ve filmu i televizi můžete točit inteligentní věci, velmi specifické umělecky i kulturálně. Normální lidi se odehrávají v Irsku, což je velice specifické prostředí, my nijak ale irské reálie pro americké a globální publikum nezlehčili, protože cítíme jeho sofistikovanost.

A fungovali by Normální lidi jako celovečerní film, nebo potřebovali čas a prostor pozvolného, serializovaného vyprávění?

Normální lidi určitě potřebovali prostor poskytnutý seriálovým formátem. Jejich příběh má epizodickou strukturu, každý díl má určitou hloubku a oblouk, jako krátký film, takže seriál pro nás byl vhodnější médium. Celovečerní stopáž by musela pojmout obrovské množství příběhu na limitovaném prostoru, což by vyprávění uškodilo. Jako film by náš příběh podle mě prošuměl, jako seriál má potenciál oslovit více lidí.

Děkujeme za rozhovor i za seriál. Vytvořili jste velmi emotivní divácký zážitek.

To moc rád slyším, děkuju vám. Mějte se v Česku hezky. Mám velmi dobrý vztah k Praze, před lety jsem tam točil reklamy. Tak „ahoj,“ jak tam říkáte.

Martin Mažári, původní obsah Totalfilm.cz
foto/video: HBO, Hulu, Česká televize © 2023

TotalFilm YouTube logoTotalfilm kanál TotalFilm Spotify logoTotalfilm podcast