Jako v podstatě kterékoli zásadní společenské a politické téma, postava a mýtus Václava Havla českou společnost silně rozděluje. Jedni ho takřka adorují a kvitují jeho odkaz i myšlenky, jiní jej přinejlepším nepřijímají, či se k jeho osobnosti staví kriticky, někdy i značně expresivně. Třeba i Totalfilm byl nucen mazat některé vyloženě vulgární a agresivní komentáře pod trailerem k tomuto snímku. O filmu Havel, reakcích na něj a širších souvislostech jsme se na Letní filmové škole v Uherském Hradišti bavili s režisérem filmu Slávkem Horákem.
Jaké jsi očekával reakce širší veřejnosti, když jsi film o Havlovi plánoval a natáčel? A vzhledem k tomu, že od premiéry již uběhlo několik dní, setkala se tato očekávání s realitou?
No, já byl hrozně překvapený tím, kolik těch záporných reakcí a nenávistných lidí vlastně je. Určité takové okruhy ve společnosti samozřejmě jsou vždycky, ale že se rozjede tak velké kolečko hejtů mě dost překvapilo. V podstatě ve chvíli, kdy jsme začali natáčet, se objevily útoky na to, že podobný projekt vůbec vzniká a podporuje nějaký „stalinistický kult osobnosti,“ aniž by ti dotyční mohli vůbec tušit, zda náš film nebude k Havlovi velmi kritický – což se úplně klidně přeci mohlo stát.
Osobně beru Havla jako člověka, který pochopitelně měl své chyby, ale to dobro, které vykonal, je obrovskou měrou převažuje. Měl jsem za to, že drtivá většina lidí tenhle můj pozitivní pohled na něj přeci musí sdílet. A možná to tak je, ale oproti nim jsou internetoví „křiklouni“ prostě víc vidět – každý napíše, když se mu něco nelíbí, ale chválit je daleko těžší. V každém případě mě ale zaskočila míra frustrace, závisti a nenávisti, která se vynořila ze všech koutů společnosti.
Kromě lidí, kteří jsou frustrovaní z vlastního života a chtějí hodit vinu na Havla, se negativně ozývali ještě recenzenti. Ti nám vyčítají, že v našem filmu prý nedošlo na hluboké filosofické myšlenky či projevy. Reakce filmových kritiků se vyrojily jako první a mířily vlastně na všechny strany. Překvapilo mě pár z nich, u kterých jsem čekal, že propadneme, ale oni pochopili náš záměr a film přijali. K diváckým reakcím se dostávám teprve teď a musím říct, že v tomhle samozřejmě funguje nejlépe Facebook. Není to tak, že by lidi psali přímo mně, ale spousta známých mi pozitivní komentáře přeposílá. Potěšily mě třeba zprávy, že se v některých kinech tleskalo. Jsem zvyklý, že se tleská spíš delegacím tvůrců jako poděkování za to, že vůbec přijeli. Takže aplaus namířený na prázdné plátno je podle mě fakt krásná věc. Po tom, jak nás zaskočily některé recenze, máme teď zase trochu pocit, že se nám povedlo předat divákům myšlenky, které jsme chtěli.
A měli jste vůbec tedy ambici filmem společnost „spojit“ a pokusit se oslovit i Havlovy odpůrce, nebo jde o určitý milostný dopis jeho historické postavě, byť jsi deklaroval snahu ukázat spíše jeho lidskou stránku než „natočit portrét státníka?“
Milostný dopis jsme natočit nechtěli.
Ale ten váš pozitivní vztah k Havlovi jako historické i filmové postavě je ve filmu dost vidět.
Nejen já, ale i spoluautor scénáře, Rudolf Suchánek, herci a zbytek štábu, jsme byli na jedné vlně v tom, že jsme nechtěli vytvořit jen nostalgickou vzpomínku na osamoceného kladného hrdinu, který bojoval s hydrou státní moci. To podle mě není zajímavé. Můžeme se nad tím dojímat, ale čím je to relevantní pro současnost?
My jsme chtěli natočit drama – to je to zásadní, drama, ne biografii nebo milostný dopis. Takový film podle mě musí fungovat i bez znalosti dějepisu a postavy v takovém filmu musí fungovat jako postavy dramatu, nejen jako historické osobnosti. Proto v našem filmu nemají jména, což také spoustu lidí rozčilovalo. Jejich jména nejsou podstatná, důležité je, jak fungují v rámci vzájemných střetávání a vztahů.
Dále drama potřebuje konflikt, který je ale živý a vypovídá i o konfliktech dnešní doby. Takže jsme začali nejen sbírat historky z Havlova života a dávat je dohromady, ale takový konflikt v nich i hledat. Našli jsme jich mnoho, protože Havel je skutečně mnohovrstevnatá postava, jako nejdůležitější a nejoriginálnější nám z nich ale vyšel motiv svědomí – to, že on prorazil do vůdčí role tím, že byl sál sobě a svému svědomí věrný, férový a nebál se přinést kvůli němu i oběti. Radši šel do vězení, než aby popřel vlastní pravdu. Právě to ho vyneslo do čela státu během revoluce. A právě to se nám líbilo jako naše ústřední drama, které se překlenuje i do dneška a je stále aktuální.
I dnes prosakují různé ekonomické nebo politické tlaky, člověk třeba stojí před rozhodnutím, jestli zachránit svou firmu díky pochybné státní dotaci. A tím se dostane k principiálně úplně stejným otázkám a konfliktům.
Někteří kritici mj. kvůli tomuto zaměření na jedno konkrétní téma ve vašem filmu spatřují povrchnost srovnatelnou se školním referátem. Divák alespoň základně obeznámený s Havlovým příběhem a životem se z něj popravdě nedozví mnoho nového. Některé komentáře to přičítají ambici oslovit převážně s Havlem méně obeznámené, zahraniční diváky a především pak porotce filmových cen. Je tomu tak?
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Přiznaně mainstreamový film[/pullquote]
Naším cílem bylo vytvořit film, kterému většinový divák porozumí, bude v jeho hlavě fungovat a něco mu předá, přičemž bude stát na vlastních nohách i při sledování publikem, které o Havlovi neví zhola nic. Tudíž jsme chtěli alespoň ve zkratce vysvětlit, co znamená socialismus, co to byla STB, ale nezatěžovat takovým diskurzem diváky, které by to samo o sobě nudilo. Soustředili jsme se na Havla a dobový kontext vysvětlovali skrze něj. Celé zahraniční publikum např. může sice tušit, že nějaký Havel existoval, ale o disentu a jeho předrevolučním životě nic vědět nemusí. Natočili jsme přiznaně mainstreamový film a jeho většinové publikum, což znamená i velkou skupinu mladších diváků pod 30, Havla prostě podrobně nastudovaného nemá. Mým cílem bylo vzít lidi, které Havel nezajímal nebo ho nemuseli – třeba kvůli jeho bohatému původu – a svým filmem je přesvědčit, že to byl dobrý chlap hodný respektu.
Nemyslím si ale, že by dávalo smysl mířit na zahraniční filmové ceny a za tím účelem natočit povrchní film. Ta ambice byla natočit film srozumitelný jak pro filmové fandy třeba tady v Uherském hradišti, ale i pro teenagery někde v Jablonci nebo klidně Jižní Koreji, Jižní Africe nebo Kanadě
Vznikla tak podobná situace, jako když mi po Domácí péči kritici vyčítali, že banalizuju téma rakoviny. Ten film ale nebyl primárně o rakovině, ale o tom, že při snaze pomáhat druhým člověk nesmí zapomínat myslet taky sám na sebe. Péče vyšla ještě v normálním světě dlouho před covidem, takže s ním jsem skutečně celou planetu několik měsíců objížděl – od nejmenších postkomunistických měst až po metropole na západě. A diváci té ústřední tématice všude porozuměli.
Jak už jsem říkal, Havel je primárně o svědomí a my ho chtěli natočit tak, aby z něj každičký divák pochopil, že když budeme své svědomí poslouchat a chovat se podle něj, tak se to odrazí i ve společnosti a vyšle to do ní vlnu vzoru, která může lidi popostrčit – tak, jako se to skutečnému Havlovi také povedlo. Pokud se to zadařilo, a mně se podle reakcí diváků zdá, že ano, pak ten film splnil svou misi a není tudíž nějakým zbytečným šablonovitým referátem, který je nám vyčítán.
Čili Havel je ve tvém filmu spíš určitou personifikací, modelovou postavou znázorňující svědomí?
Tak to bylo zamýšleno. Kritici nám dále vyčítají, že jsme neukázali celou hloubku Havla, jeho myšlenek apod. Výsostná a zásadní podstata hraného filmu ale přeci je, že se soustředí na jedno téma, které se snaží prodat s maximálním účinkem. Jde mu to lépe, než literatuře, dokumentu, vědecké eseji a dalším formám. A i my se o to snažili.
Několikrát tu padlo slovo drama. Už v tiskových zprávách a besedách k filmu jste vícekrát uvedli, že se jedná o uměleckou licenci a že některé scény tak nemusí stoprocentně odpovídat realitě a jejich historickému předobrazu. Zároveň je ve filmu patrná absence dokumentární povahy a historických vysvětlivek. Třeba Jan Patočka má s postavou Jiřího Bartošky pramálo společného.
Patočka je dobrý příklad. My vycházeli z toho, že nemá jít přímo o něj, ale o charismatického vysokoškolského profesora, kterého si Havel váží a respektuje ho. On pak předčasně zemře a Havel cítí vinu. O to nám šlo. Jestli je to vážně Patočka, jestli má vousy nebo je oholen, to je vedlejší. Vzdělané publikum ho v Bartoškovi jasně pozná, pokud chce. Přednáší na bytových seminářích, Havel ho požádá, aby Chartě dělal mluvčího… To jsou věci ze základní havlovské historie a kdo je zná, vše si propojí. Kdo je nezná, buď ho ani nezajímají, nebo si je po dokoukání filmu dohledá – pokud někoho namotivujeme k určitému historickému bádání, bude to jedině dobře.
Jsou-li ale postavy ve filmu podobnými archetypy určitých vlastností nebo historických situací, nesklouzáváme formou skoro až někam k pohádce?
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Havel Cinematic Universe[/pullquote]
Tady bys souzněl s Rudolfem Suchánkem, který měl tendenci jít s vedlejšími postavami do větší hloubky, já ale ne. Já se zaměřil na Havla a chtěl jsem v příběhu jít s ním, což ty vedlejší postavy bohužel odnesly. Uznávám, že tím přišly o určitou šíři a hloubku, ale to bychom museli natočit film o každé z nich. Já i v jednu chvíli koketoval s nápadem vytvořit takový svůj Havel Cinematic Universe po vzoru Marvelu (smích). Po Václavovi by následovala samozřejmě Olga, fantastický by byl i film o Lanďákovi nebo disidentu Kohoutovi v podání Standy Majera. Bavilo by mě i zaměřit se na ten svět ženskou optikou, třeba očima postavy milenky Báry Seidlové. Takový disidentský universe by byl super, bohužel se ale obávám, že divácká obec, kterou by takový přístup zajímal, by nebyla dost velká, aby se podobný projekt zaplatil.
A co seriál?
To jsme taky zvažovali, v seriálu ale často tvůrci sklouznou k tomu, že si nedají práci s dostatečnou krystalizací všech tématů, a tomu já se chtěl raději vyhnout. Jako zadání jsem si v hlavě dal natočit drama do dvou hodin, žádnou ságu. Takže vznikla určitá výseč Havla o jeho boji se svědomím, který začal v jeho vztahu k ženám a postupně se od přiznávání nevěry Olze posunul do politické roviny s tím, jak je na něj vyvíjen větší a větší tlak.
A které ze scén jsou tedy ty vyloženě fiktivní?
90 % filmu vychází z reálných postav a situací. Co já vím, tak skutečně fiktivní je scéna, ve které Havel s Lanďákem jedou vlakem za Dubčekem, aby jim podepsal Chartu. Ve skutečnosti tam jel někdo jiný a určitě nedělali takový tyjátr, výsledek je ale stejný. My potřebovali vtipnou, emotivní zkratku, která by pro potřeby filmu definovala vztah takové té šedé, mlčící většiny k disidentskému snažení, ale nechtěli jsme přidávat další postavy, popisovat jejich vztah k Havlovi a Chartě a jak se do toho vlaku dostali. Ta scéna se spoustě kritiků nelíbila, prý je povrchní, ale zkratka se podle mě nerovná povrchnosti a podle mě to zafungovalo přesně tak, jak mělo.
Takže my jsme znali některé situace a její výstupy, nemáme ale pochopitelně jak dohledat konkrétní promluvy a pocity postav, ty si rekonstruujeme ze souvislostí. Víme, že se Havel dozvěděl o pronásledování a bití Plastiků a že reagoval organizací odporu. Ale nebyl samozřejmě přímo u toho mlácení, Jirous za ním přišel a řekl mu to. Mohli jsme do filmu dát dlouhou montáž, jak Havel dumá a přemýšlí, schází se ohledně toho s dalšími lidmi, ale to pro mě není drama. V tomhle bylo skvělé třeba České století, které se historických faktů drželo velmi věrně, což je fér a v pořádku, ale jde o režijní uchopení, pro které se já nerozhodl. My chtěli jiný přístup, proto jsme Havla nechali tu situaci fyzicky prožít, vycouvat z místnosti a uvědomit si, že v takovém konfliktu žádná neutralita neexistuje, ale stává se spíše slabošstvím.
Další příklad je způsob, jakým náš filmový Havel oslovoval lidi, aby se přidali k Chartě. My věděli, že po procesu s Plastic People viděl Havel na chodbě soudu vytočené lidi, kteří vedli vzrušenou debatu o té křivdě a nespravedlnosti, a začal je organizovat. Ale samozřejmě to nedělal krabičkou cigaret s nápisem: „Zítra v pět u mě.“ To je naše další licence, jak bez nekonečných dialogů filmově vyprávět. Na dramatizaci historických událostí nemá nikdo patent.
Když jsi zmínil České století, bylo vám nějakou inspirací ztvárnění Havla hercem Markem Danielem, který se zde v této roli objevil? A neúčastnil se třeba konkurzu?
Daniel je v Českém století skvělý a líbil se mi jako Havel i v Blaníku. To pojetí respektuju, já ale mířil po něčem odlišném. S Markem jsme si sice zavolali a ptal jsem se ho, jestli by ho zajímalo si to zopakovat ještě jednou, ale spíš jsem si chtěl najít svého Havla, ne ho jen slepě přebrat. Když jsem pak objevil Viktora Dvořáka, který Havla už dříve hrál v divadelní hře, sednul mi pro můj záměr víc – je takový choulostivý, jemnější, zranitelnější. Možná je takový i Marek Daniel, to nevím, ale na Viktorovi jsem to viděl a okamžitě jsem poznal, že přesně tohle hledám, takže jsme se s Markem nakonec ani nesešli, ačkoliv v jeho případě by samozřejmě žádný casting nebyl ani třeba.
A jak velkou výzvou bylo Viktora Dvořáka režijně vést k tomu, aby vaše ztvárnění Havla nesklouzlo k imitaci či až parodii? Třeba už kvůli ráčkování to nebezpečí asi dost hrozilo.
To ráčkování pro mě zrovna byla dost jednoduchá záležitost. Havel prostě ráčkovat musí, přišlo by mi bizarní, kdyby tomu tak nebylo. To se každý herec naučí hned, není na tom nic těžkého. Tím, že jsem si posměchu za ráčkování užil na škole své, nevidím v tom žádnou karikaturu. Je to jako mít pihy, prostá vlastnost. Kdyby Havel měl pihy, nakreslíme je Viktorovi fixkou. Já sám jsem obstojně ráčkoval do 14 let, než mě naši dovedli na logopedii a ani tehdy jsem hned nepochopil, co mám sakra tím jazykem na patře dělat.
Tak to bys ho mohl přinejhorším předabovat.
Jo, to já bych kchásně zvládl, pchesne si to pamatuju (smích). Každopádně to, že Viktorovi ráčkování v tom objemu replik občas uteklo, je spíš technická věc, kterou jsem si měl lépe pohlídat, ale celkový výsledek je podle mě výborný.
Hned na začátku jsme si jasně řekli, že karikatuře se musíme vyhnout, člověk k ní vážně sklouzne snadno. Nechtěli jsme imitaci, ale aby Viktor skutečně Havlem byl. A on jím je – je to také přemýšlivý, slušný, zdvořilý intelektuál, který si vše pečlivě promyslí, aby se neunáhlil. Mým úkolem tedy bylo mu říkat, ať Havla nehraje, ale funguje sám za sebe. S tím ráčkováním a maskou už ani nemusel cokoliv hrát – to jsme pak právě sklouzávali k té imitaci. Ve chvíli, kdy jako on už vypadal, skutečně stačilo, aby nechal vyplavat na povrch své pravé emoce místo těch zahraných.
S tímhle nám pomáhal právě Ruda Suchánek. Když já ztrácel odstup, on nás hlídal. Zaplatil jsem mu za to druhý honorář, protože vstával denně ve čtyři ráno a dával pozor, abychom nepřekročili hranici, kterou já už při svém ponoření do projektu neviděl.
Ve filmu se v bezprecedentní míře kouří. V rozhovorech jsem vyčetl, že oba představitelé hlavních rolí, Viktor Dvořák a Aňa Geislerová, pro natáčení využívali beznikotinových cigaret, protože jsou oba abstinující kuřáci. Záliba Václava Havla i jeho manželky Olgy v kouření je samozřejmě dobře známa. Hrály ale cigarety v příběhu i nějakou další, metaforičtější, hlubší roli, než vytvářet atmosférický opar, do kterého se halí většina scén?
A tobě to tak přišlo?
No, je tam jedna scéna, kdy krabička cigaret přímo a zásadně posouvá děj.
Přesně tak. Takhle, v té době se hulilo úplně neskutečně, dnešní optikou je to úplný bizár. Máš pravdu, že ten dým vypadá na kameře dobře, líp v něm vynikne světlo apod. Ale k tomu můžeme použít kouřostroj a nemusíme na to pálit cigarety. Navíc nás stálo majlant dovézt z Německa herbální cigarety bez nikotinu, protože Viktor je abstinující kuřák, který do závislosti nechtěl znovu spadnout, což se navzdory dvěma krabkám denně po dobu tří týdnů díky tomu nestalo.
Já sám jsem vášnivý nekuřák, takže jsem si vždycky nechal monitor dát o několik místností dál, i tak jsem ale se zbytkem štábu neustále pokašlával. Kluci od kamery byli nějakou dobu v podstatě bez hlasu.
Jinak v té scéně, o které mluvíš, je ta krabička úplně jednoduchoučká metaforka, které filmoví kritici nesnáší – Havel nabízí cigarety potenciálním spojencům jako takovou dýmku míru a zkouší, kdo si vezme a jakoby si s ním zadá. Někdo ho odmítne, že na podobné věci nemá žaludek, někdo se s ním pomocí cigarety propojí.
Takže je to stejně „jednouchoučká metaforka,“ jako kritizovaná platónská jeskyně s Patočkou nebo světlo na konci vlakového tunelu v jiné scéně.
Ano. A je pravda, že ty cigarety jsou v obraze pořád. Třeba postavu milenky v podání Báry Seidlové taky Havel potká díky tomu, že si dává tajnou cigaretu na chodbě, než přijde její manžel Standa Majer a vezme jí ji, protože jí kouření zakázal. Havel Báře nabídne od sebe, tím ji vlastně balí a protože ona tu cigaretu přijme, přistoupí i jakoby na to jeho dvoření.
Ten moment se pak vrací ve vězení, kde se Havla snaží zlomit a donutit ho, aby odporu proti režimu nechal. Havel si cigaretu od pohlavářů vzít nechce, ale jakmile se podvolí a dozorce sfoukne sirku, je to vlastně okamžik, kdy si Havel zase zadal s komunisty. Za mě je to jasné, jemné a jednoduché a může to prožít každý divák. Není to jako nechat někde na scéně ležet kus antické sochy, z čehož si máme vyvodit, že jde přece o filosofa, který hlásal určité myšlenky a ty se tím pádem mají projevit v ději. I u Domácí péče mi byly vyčítány tyhle jednoduchoučké symboly. A i my, když to točíme, se uchechtáváme tomu, jakou zase dostaneme čočku. Snažíme se ale, aby takové momenty byly organickou součástí děje, ne aby scéna byla symbolem pro symbol.
Když takhle Havel skládá uhlí a Patočka váhá, jestli se k němu přidat, chce mu Havel pomoci zavřít okno. Drápe se k jeho světlu a my to ještě podpořili hudbou. Lidi ze zvuku mi říkali, ať to nedělám, že už to bude moc, ale já si prostě umínil, že bez hudby by ta symbolika nebyla tak čitelná. Ten účel prostě byl, aby to pochopil každý, nejen intelektuální menšina, které to připadá banální.
Dost možná nejsilnějším momentem ve filmu je jeho poslední scéna, kdy Havel vystoupí před narvané Václavské náměstí na balkon Melantrichu. Jak se ta scéna natáčela?
No, sehnat půlmilionový dav jako komparz samozřejmě nebylo dost dobře reálné. Herce jsme natočili na skutečném balkonu Melantrichu už někdy v září a nechali před nimi na jeřábu vztyčit zelené pozadí. Z klubu odnaproti nám k tomu vyhrával house, takže noc probíhala v takové party náladě s energiťáky a všichni jsme potrsávali, takže o nějaké revoluční náladě nemohla být řeč.
Ale pak jsme se vrátili 17. listopadu, kdy byl na Václaváku festival svobody a my měli v plánu si natočit ty davy. Byli jsme domluveni s organizátory, kteří měli stan u koně, aby lidi vyzvali otočit se směrem k nám. Dost jich to udělalo, ale nestačilo to. Navíc tam v tu dobu bylo dost obrazovek a dokonce hologram, takže to působilo spíš jako technoparty.
Tou dobou ale zrovna proběhla i demonstrace na Letné, kde bylo nějakých 300 tisíc lidí. Dali jsme tam jeřáb s kamerou a snímali je. Neskutečné bylo, že ta hesla na transparentech byla v podstatě stejná, jako při Revoluci, třeba „Nechceme komunisty ve vládě.“ Z „Babiše do koše“ stačilo digitálně předělat tři písmena na „Jakeše“ a mohli jsme v roce 2020 de facto natočit dobové záběry.
Gró té scény je ale samozřejmě CGI. Kluci z UP (Universal Production Partners) dělají na největších hollywoodských filmech, přesto na náš projekt skočili fakt srdcařsky. Měli jsme peníze, které by je zaplatily tak na měsíc, dva, dělali na tom ale půl roku. Samozřejmě to ovlivnila i korona a omezení zakázek, díky čemuž měli víc času, ale stejně si toho moc vážím. Výsledek je fakt působivý. Díky bohu, protože náš film v tu chvíli emotivně vrcholí a vypadalo by hrozně, kdyby tam poskakovali levní, digitální simíci.
Kina ve větší části planety jsou na rozdíl od tuzemska stále zavřena nebo fungují v omezeném režimu. Premiéry větších snímků se masově přesouvají prozatím na příští rok a divácká pozornost se ve velké míře přesouvá k online videotékám a dalším alternativním službám. Jak tyto aktuální trendy a situaci se svými zkušenostmi a znalostí kinematografie hodnotíš?
Já trošku takový ten nostalgický pohled, že když už natočím film v CinemaScopu a 7.1 zvuku, byl bych rád, aby to lidi viděli v kině. Stavěli jsme to jako emocionální film, ale ten funguje hůř, když od něj odbíháte na záchod nebo do kuchyně. Přesto jsem realista a vím co se děje, takže zrovna vyjednáváme s globálními streamovacími platformami o tom, abychom náš film prodali se zásahem do zahraničí. Cíl ale není, aby nás nějaká globální platforma milostivě zařadila někam do rohu svého nekonečného katalogu, kde se budeme krčit, ale aby měla prostor se filmu věnovat a dostat ho k divákům. Jinak sám mám z doby karantény za sebou několik skvělých filmových zážitků strávených u VOD, podle mě je to fér cesta, jak produkt dostat ke globálnímu publiku.
V zahraničních kinech bychom stejně šli do velmi omezené artové distribuce, která by jen marketingově podporovala uvedení filmu právě na internetu.
Jedná se ve světě tvorby filmů a kino trhu o intermezzo, nebo o událost, která svět filmu trvale promění?
Těžko říct, ale doufám, že je to intermezzo. Doufám, že pro kinaře je jednodušší zůstat chvíli ve ztrátě, spíš než úplně zavřít a nechat na místě kina postavit další hrozně potřebný obchoďák. Doufám, že kinaři přežijí a že krize co nejdříve padne a vrátí se nostalgie po tom chodit ven a společensky se realizovat.
Užíváš si filmovku i jako divák? Chystáš se na některé projekce?
Užívám si ji obrovsky, už jen proto, že mi dala možnost navštívit rodinu. Já jsem z Napajedel, což je asi 15 km od Uherského Hradiště, takže většinu času trávím s nimi. Chystám se ale na českou premiéru Žab bez jazyka, které natočila moje spolužačka z FAMU Mira Fornay.
[pullquote align=“full“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Recenze filmu Žáby bez jazyka[/pullquote]
připravil: Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Totalfilm.cz, Bontonfilm, AČFK © 2020
