Recenze Quisling – Poslední dny: Největší zrádce druhé světové chce vaše pochopení. Neskočte mu na to!

„Abych deset lidí zachránil, musel jsem jednoho obětovat,“ vysvětluje někdejší vůdce fašisty okupovaného Norska Vidkun Quisling své krédo. Od konce války na starém kontinentě uplynulo stěží pár měsíců a on čeká na soud, jenž ho zanedlouho odsoudí k smrti. Evropa se stále ještě nevzpamatovala z hrůz, jejichž celkový rozměr zůstává nepoznaný. Jedno je ale jisté: V očích mnohých nebylo krve dost. Po Quislingově co nejpřísnějším potrestání prahne prakticky celá země – ale co se tím vlastně vyřeší?

Já nic, já u toho stěží byl

Slovo „quisling“ po válce v hned několika evropských zemích vstoupilo do běžného slovníku jako označení pro jakéhokoliv ultimátního zrádce. On sám se chtěl během svého soudu prezentovat jako ekvivalent československého Emila Háchy, tedy politik proti své vůli dotlačený do situace, v níž nemohl vyhrát. Ne že by mluvil pravdu a ne že by mu to někdo věřil.

Jedno se však při sledování Posledních dnů zdá jisté – on sám tu o své pravdě nepochybuje. K takovému závěru alespoň dochází otec Peder Olsen (Anders Danielsen Lie), jenž má za úkol se během soudu a před popravou postarat o Quislingovu (Gard B. Eidsvold) náboženskou útěchu. Právě podle jeho zápisků vznikl snímek v režii Erika Poppa.

Poppe se do evropského povědomí zapsal především svým syrovým dramatem Utøya, 22. července, v němž hyperrealisticky přehrál Breivikův teroristický útok z úhlu pohledu jeho obětí. Quislinga lze považovat za další studii zla, byť lepším srovnáním je dnes již kanonický Pád třetí říše. V němž sledujeme poslední dny Adolfa Hitlera, když si musí připustit, že své blouznivé megalomanii navzdory prohrál on a s ním i celá jeho vize světa.

Quisling není v tomto ohledu o nic méně tvrdohlavý. I proto sledujeme, jak mu mladý kněz zpočátku propadá. Ne snad, že by Olsen uvěřil, že co Quisling dělal, bylo správné. Věří ale, že nenáviděný státník skutečně ve své mysli bojoval čestný boj a dělal to, co upřímně myslel, že poslouží lidu. Poppe si ale také dává dobrý pozor, abychom se stejným dojem film neopouštěli. Ano, Quisling byl člověk z masa a kostí. Jeho poprava nic neřeší, protože žádný režim doopravdy nestojí na bedrech jednoho člověka. Ale ne, nezaslouží si ani sympatie jen proto, že v sebelítosti vymýšlí liché výmluvy. Zlomovým bodem je v tomto ohledu asi jeho výpověď ohledně vyhlazovacích táborů, o jejichž podstatě prý nevěděl, přestože v nich byl na osobní exkurzi.

Proč to chcete vědět?

Fascinace fašistickými vůdci je trvalá a nepopiratelná. O žádném Norovi v historii toho nebylo napsáno tolik jako o Quislingovi. Stejně jako Goethe, Nietzsche a Mozart nesahají co do zájmu světa po kolena Hitlerovi. To je sám o sobě problém. Zvlášť když v onom zájmu přetrvává odlesk persóny, za niž se tito muži schovávali. Propaganda, na kterou vynaložili mnoho prostředků a kterou násilně prosazovali, stále zcela nevyprchala. Všichni rozumní lidé sice ví, že tito diktátoři byli „zlí“, nicméně je často stále považují za génie zla, za jakési vyšší temné bytosti.

Quisling byl až do svého uchopení moci neúspěšný politik a diletantský filozof, jehož před kariérním selháním zachránila jen pozice, do níž byl uměle dosazen okupanty. Sám Hitler byl člověk bez intelektu, talentu a fantazie, který kdyby se nepřidal k nacistům, by pro svou všeobjímající neschopnost nejspíš skončil na ulici jako žebrák. Ani 80 let po skončení války se přesto nepřestáváme ptát, co se dělo v hlavách těchto mužů v bláhovém domnění, že to muselo být něčím výjimečné, i kdyby ve špatném slova smyslu.

Skutečnost je však mnohem spíš taková, že se jednalo o zaměnitelné, osamělé a zhrzené muže, jaké i dnes vídáme pravidelně rozhazovat nesmysly o světových konspiracích a spiknutích, o nichž znají pravdu jen oni. Unikátní na nich bylo pouze to, že se v důsledku historické náhody octli v (ne)správnou dobu na (ne)správném místě. Jediným jejich darem bylo charisma, kterým strhli davy. A protože byli nekompetentní ve všem ostatním, jejich režimy byly od prvního okamžiku odsouzeny ke krachu – jedinou otázkou vždy bylo, kolik lidí za to zaplatí životem.

Chtít pochopit a chtít být pochopen

Quisling, stejně jako Hitler, byl posedlý tím, aby měl nad vším co nejpřímější kontrolu, což komplikovalo utvoření srozumitelné a kompetentní hierarchie. Na rozdíl od německého vůdce ale nebyl patologicky líný, takže s touto ambicí zacházel do ještě většího důsledku a v organizaci země odváděl nejspíš čistě logisticky o kus lepší výkon. Proto pro něj však bylo po válce tak těžké začít předstírat, že o vyhlazovacích táborech, perzekucích a popravách vlastně nevěděl, že má čisté svědomí a vždy volil jen menší zlo oproti opravdovému nebezpečí: Bolševikům. Jejich existence pro něj jako pro každého správného fašistu byla dostatečnou záminkou ke spáchání libovolného válečnému zločinu.

Poslední dny se na ploše dvou a půl hodin pokouší na co nejkomplexnější rovině nabídnout duel dvou postav, z nichž jedna se snaží pochopit a druhá se snaží být pochopena. Neshodují se však na tom, jaká je definice „pravdy“. Poppe rozvádí témata subjektivity, morálního relativismu, ale i nebezpečí přílišné sebejistoty (Quisling se ve volném čase pokoušel vytvořit objektivní a univerzálně platný filozofický systém). Snímek podotýká, že zločinec může být plně vinen, ale zároveň být obětním beránkem, jehož potrestáním se ostatní pokouší smýt vlastní pochybení. Olsena například stále pálí, že nepomohl svým židovským přátelům, když mohl. Opravdu ho ani nenapadlo, že v „pracovních táborech“ mohou zemřít, nebo je to lež, kterou tentokrát vypráví on sám sobě?

Jedná se nevyhnutelně o poněkud didaktický snímek, který už kvůli své nadstandardní stopáži může vysílit. Jistě vhodný spíš pro ty, co se o položené otázky aktivně zajímají a co se nebojí jít na film pořádně rozpálit mozek – nečekejte odpočinkový zážitek v žádném slova smyslu. Co do tvůrčích řešení, největším plusem je jistě herecký výkon Garda B. Eidsvolda, který zvládá jak Quislingovu polohu zraněného zvířete čekajícího na ránu z milosti, tak i odlesky někdejšího elánu a autority. Pro české publikum má navíc příběh tu výhodu, že našinci nejsou s Quislingovým příběhem zdaleka tak dobře seznámení jako seveřani, nebudou se tedy setkávat jen s informacemi, které už znají.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: © Film Europe 2025

Quisling – Poslední dny
Norsko Quislings siste dager
Drama / Životopisný / Historický
Norsko, 2024, 146 min
Česká premiéra: 3. 4. 2025, Film Europe
Režie: Erik Poppe
Scénář: Anna Bache-Wiig, Ravn Lanesskog, Siv Rajendram Eliassen
Kamera: Jonas Alarik
Hudba: Jonas Colstrup
Hrají: Gard B. Eidsvold, Anders Danielsen Lie, Lisa Carlehed, Lisa Loven Kongsli, Arthur Hakalahti, Stein Torleif Bjella, Øyvind Brandtzæg, Lasse Kolsrud