Bridget Jones se stala ikonou třetí vlny feminismu přelomu století nejprve v literární a následně ve filmové podobě, aby se nevyhnutelně, jak to tak chodí, stala menším trnem v oku následující čtvrté feministické vlny. V čem spočívá síla této zmatené hrdinky a proč ji další generace cítila potřebu překonat? A jak do toho všeho zapadá poslední čtvrtý díl, který si je již dobře vědom dědictví vlastní ikonické hrdinky?
Začalo to koncem dějin
Britská spisovatelka Helen Fielding stvořila Bridget Jones v roce 1995 pro svůj novinový sloupek, v němž se vtělovala do tohoto částečně autobiografického alter ega a popisovala problémy sebe coby moderní ženy. Tedy zajištěné a privilegované kariéristky, která dokázala, že se jde v mužském světě prosadit. Hlavní otázkou pro ni je, jak s nově nabytou mocí nakládat a jak v éře kapitalistického realismu najít štěstí. Postava skvěle zapadla do étosu poidních 90. let a jeho představy o „konci historie“, kdy společnost dosáhla vrcholu a nyní již nezbývá, než se pohodlně uvelebit na místě a dořešit detaily.
Je malý zázrak, že se podařilo najít Renée Zellweger, tehdy prakticky neznámou herečku, jež si ještě nedávno musela přivydělávat jako číšnice. Až ona dala této postavě život a energii dalece přesahující její papírovou předlohu. Což není nutně urážka Fielding, která si Bridget nastavila právě tak, jak bylo pro její sloupky potřeba. Skutečnou hrdinkou hodnou filmového příběhu se však Jones stala až díky Renée a jejímu jedinečnému ztvárnění, které dodává postavě lidskost a přesvědčivost.
Privilegovaná troska
I ve filmovém světě je protagonistka plná podivných rozkolů a protimluvů, které neunikly už dobové kritice, tím patrnější jsou však zpětně. Hlavní hrdinka se prezentuje jako troska a jako věčná oběť neštěstí osudu, přitom má skvělou práci v novinách a neustále se o ni ucházejí alespoň dva multimilionáři. Přiznává problémy s alkoholismem, jejichž nejhorší důsledek ale je, že má občas ráno kocovinu. Bridget si také uvědomuje svou občasnou neurvalost a neempatii. Ať udělá cokoliv, nakonec jí ale vždycky každý odpustí a její kariérní trajektorie směřuje výhradně vzhůru.
Vrcholem je hlavní zápletka druhého dílu S rozumem v koncích, kdy Jones málem zlikviduje svůj vysněný vztah, protože si myslí, že jí je pan Darcy nevěrný se sekretářkou. O ní se nakonec dozvíme, že je lesba, která byla celou dobu zamilovaná do samotné Bridget. Je to tím bizarnější, jak přiznaně špatně se Bridget celou dobu chovala – ale musíme zkrátka věřit, že je na ní něco tak neodolatelného, že se na ni prostě nejde opravdu zlobit. To „něco“ je pak právě Zellweger a její neodolatelné charisma.
Možná očekáváte, že po všem, co padlo, skončí text jednoznačným odsudkem přinejmenším prvních dvou dílů série, které vznikaly zdánlivě bez špetky sebereflexe vůči zmíněným problémům. Jenže tak jednoduché to není. Ač je někdy lákavé odbýt příběh racionální analýzou děje, realita je taková, že zážitek z vyprávění může být více intuitivní a nedoslovný. A těžko bychom hledali lepší ilustraci.
Problematický scénář může snadno zachránit dobrá herečka a slušný soundtrack. Bridget Jones možná není sympatická postava, když se nad ní zamyslíme, ale samotný obraz upachtěné holky šlapající vysíleně na rotopedu, protože chce dosáhnout svého ideálu krásy, snadno přesáhne doslovný význam a nabere univerzální hodnotu. Diváci a samozřejmě hlavně divačky tu mají postavu, s níž se dá ztotožnit, ale zároveň je pro ně aspirací. Je úplně jako my, a přitom žije život, jaký jde závidět. Nedává to smysl uvnitř představeného fikčního světa, nedává to smysl při analýze děje, dává to ale dokonalý emocionální smysl.
Údajná boubelka
Asi nejhorší aspekt prvních dílů Bridget Jones, který přerostl měřítko samotného filmu, byl vztah filmů k tělesné hmotnosti. Pokud jste jedničku a dvojku dlouho neviděli, nejspíš si Bridget představujete jako boubelku – a rozhodně s ní tak zacházely film i média, která s nadšením informovala, že Renée kvůli své roli morbidně přibrala. Když si tedy film pustíte, možná budete v šoku z představy, že by měl o Zellweger někdo uvažovat jinak než jako o hubené ženě.
Zellweger je od mládí sportovně založená a velmi útlá – dokonce tak útlá, že média po celou její kariéru neúnavně diskutují o jejích případných poruchách příjmu potravy, což vyvrcholilo hlavně okolo pozdější premiéry Judy. Herečka to vždy odmítala s odkazem na svou genetiku a častý pohyb.
Když tedy pro roli Bridget Jones přibrala deset kilo, ve skutečnosti se odspodu přiblížila ke zdravé váze, což ostatně dokládá, že mezi prvním a druhým dílem uvedla oscarové Chicago. V něm tancuje v upnutých šatech odhalujících, jak standardně dobře vypadá, zatímco v Bridget Jones je neustále v plandavých teplákových soupravách a vší silou tlačí hlavu tak, aby vznikla iluze dvojité brady. Přesto například v ikonické scéně v playboyském zaječím kostýmku nemůže být pochyb o tom, že tohle prostě není žena, která má jakýkoliv problém s nadváhou. Skutečnost, že tak média Bridget Jones vnímala, rozhodně nebyla zodpovědná a je to ta jedna věc, kterou není snadné prvním dílům odpustit.
Nová doba!
Už třetí díl Dítě Bridget Jonesové, jenž vznikl s dvanáctiletým odstupem od dvojky, se potýkal s tímto odkazem, samozřejmě jen na pozadí další zábavné komedie. A nejinak by tomu mělo být u aktuální čtyřky Bridget Jonesová: Láskou šílená, která právě vstoupila do našich kin. Bude jistě zajímavé vidět, jak se Helen Fielding (jež opět spolupracuje na scénáři) vypořádá se svým ikonickým dvojčetem s tolika lety odstupu.
Bridget Jones nikdy nikdo „nezrušil“, není tedy potřeba nějaká sebemrskačská omluva za předchozí omyly. Nedostatky a krátkozrakost série byly patrné a diskutované od prvního dílu a vždy byly váženy vedle sympatického zpracování a radosti, které Zellweger rozdávala. Film může být fajn, a přitom problémový. Přesto je jasné, že Bridget dnes nemůže být tím samým, čím byla před čtvrt stoletím. Jak uvnitř příběhu, protože je v jiné fázi života, tak i vně. Protože na rozdíl od sebestředného optimismu přelomu století víme, že historie se nezastavila, problémy světa nezmizely a chyby mají následky.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: archiv, Bontonfilm, CinemArt © 2025
