James Eugene Carrey se nenarodil předurčen pro úspěch, na vrchol hollywoodského potravního řetězce se musel prodrat prakticky ze dna. Kanadský komik opanoval devadesátá léta, kdy se stal jedním z nejúspěšnějších a nejlépe placených herců. Stejně tak má ale na kontě několik strhujících dramatických výkonů, za některé z nichž věřil (a není sám), že mu náležel Oscar. Nyní se vrací ve své nejslavnější poloze jako hyperaktivní šprýmař ve třetím Sonicovi. To je ale jen jedna z jeho mnoha, mnoha tváří.
Legračně depresivní
Carrey se narodil v kanadském maloměstě na dohled ocelárny, v níž čekal, že jednou skončí – tedy pokud bude mít štěstí. Vyrůstat v rodině patřící k dělnické třídě na pokraji chudoby vyžadovalo mnoho úsilí a sebeobětování. Jednu dobu neměla jeho rodina dokonce ani střechu nad hlavou a byla odkázaná na život ve stanech. Naštěstí to trvalo jen relativně krátce.
Není divu, že Jim od útlého dětství utíkal ke komedii. „Ksichty“ začal dělat od osmi let a jeho hrdiny se stali Monty Pythoni. Rozhodl se rozesmávat své okolí, především pak rodiče. Internetem koluje faktoid, že malý Jim chodil spát obutý ve stepovacích botách, protože chtěl být připravený v jakoukoliv denní a noční hodinu rozveselit mámu s tátou. Jestli je tahle skoro legračně depresivní historka pravdivá, se nedá jednoznačně vypátrat. Demonstruje ale, v jakém rozpoložení Carrey byl.
Teď si vás koupím všechny
Na prknech stand-upového klubu stál poprvé v roce 1977, ve svých patnácti, když ho táta dovezl do Toronta. Byla to katastrofa. Carrey byl zcela nepřipravený na velkoměstský vkus a ve svém zánovním sáčku působil směšně, ale ne vtipně. Vzhledem k tomu, jak to s ním ale nakonec dopadlo, jistě netřeba vysvětlovat, že se mladík nevzdal a začal na sobě pracovat tak dlouho, než se publikum nezačalo smát s ním, namísto jemu. Úspěch, založený na imitacích popkulturních figur, se začal dostavovat už na přelomu 70. a 80. let.
Carreyho si zamilovaly místní kluby, začal se objevovat v televizních estrádách a v roce 1983 se přestěhoval do Hollywoodu. Zde si opět na základě živého vystupování pomalu budoval i televizní a filmovou kariéru. V roce 1994 pak přišla kariérní exploze v podobě Ace ventury, Masky a Blbý a blbější, z nichž každý jeden titul by mu odstartoval úspěšnou kariéru. Všechny tři naráz? To bylo něco neuvěřitelného! Dvaatřicetiletý Carrey za sebou měl deset let kariéry stále úspěšnějšího komika, to se ale nedalo srovnat s náhlým přívalem slávy. Najednou mu Hollywood klečel u nohou.
Následujících deset let byl komerčně nezastavitelný. Patřil k nejlépe placeným a nejvýdělečnějším hercům světa. Ne každý ale jeho humoru propadl a jakkoliv by bylo jednoduché se kritikům vysmát, Jim začal projevovat možná nečekané ambice. Konec devadesátých let se tedy nesl ve znamení jeho snahy vybojovat respekt náročnějšího publika. Tak vznikla úžasná Truman Show v režii Petera Weira, strhující Formanův Muž na měsíci a méně frekventovaný, stále však slušný Darabontův Majestic.
Tak Oscara se ti zachtělo?
Carrey si skutečně získal respekt všech, tedy s výjimkou americké akademie, která mu ukázala dlouhý nos. Ačkoliv bylo jasné, jak moc to Jima zranilo, jako vždy platí, že zpětně jeho nedocenění mnohem víc pálí Akademii než samotného herce. Obzvlášť v případě Truman Show, jejíž věhlas s časem jedině stoupá. Předloni například scénu z tohoto filmu vybrali na svůj hlavní plakát pořadatelé jubilejního 75. ročníku festivalu v Cannes, nejvíce prestižní filmové přehlídky světa. Skutečnost, že francouzští cinefilové k této poctě určili americký film, rozhodně není samozřejmá.
Ještě v nultých letech Carrey dominoval, i když bylo jasné, že jeho hvězda pomalu zapadá. Stihl nám ještě dát milované indie drama Věčný svit neposkvrněné mysli a předvedl skvělé komediální kreace v Řadě nešťastných příhod, ani on nemohl ale zastavit útlum americké mainstreamové komedie coby dominantního žánru. A nakonec ani vlastní stárnutí – pro herce, jenž svou kariéru založil na mladistvé hyperaktivitě, je cokoliv po pátém křížku nevyhnutelně výzvou.
Carrey se s ní ale popral celkem dobře. Necpe se před kameru za každou cenu, takže má jen málo opravdových průšvihů (tím největším je asi bizarní thriller Číslo 23). Díky tomu se na něj nikdy nenalepila pověst vyšeptalé star. Naopak vždy, když se někde objeví, ho provází aura: „To je on! Už se nám stýskalo. A pořád na to má!“
V posledních osmi letech měl už jen dvě role. Své dramatické svaly protáhl v seriálu K smíchu a mimické svaly rozpohyboval v Ježku Sonicovi, jehož třetí díl má právě premiéru a Carrey se v něm vyblbne dokonce v dvouroli. Kromě Robonika si totiž tentokrát zahraje i jeho dědečka, který stojí za tajným vládním programem a vytvořením ježkova zlého dvojčete. Někdejší úhlavní nepřátelé Sonic a Robotnik dokonce proti zlovolnému Shadowovi dočasně spojí síly.
Je to Umělec!
Carrey má nepochybně své libůstky. Někdy mluví jako sympatický člověk s nohama na zemi, jindy jako by si chtěl vykompenzovat naráz vše od neprivilegovaného původu po odmítnutí akademickou obcí. Najednou je z něj stereotyp sebestředného Umělce. Patří například k hercům, kteří občas propadají „metodickému herectví“. Tedy ne tak, jak ho koncipovali teoretici filmu a divadla v padesátých letech, ale jeho mediálně vděčné bastardizované podobě. Ve zkratce se i mimo záběry chová jako svá postava.
Nechvalným se už stihl stát dokument Jim a Andy z rocku 2017, který sleduje vznik Muže na Měsíci. Během jeho natáčení se Carrey pokusil vtělit do své ikony, provokativního komika Andyho Kaufmana. Odmítal komunikovat, napadal lidi okolo sebe, likvidoval vybavení. Byly doby, kdy se takové chování romantizovalo, dnes však na podobné taktiky častěji nahlížíme s nedůvěrou. Nemyslíme jen na to, jak roztomilé odhodlání herec předvádí, ale i jaké peklo zažívají jeho kolegové, především řadoví členové štábu, kteří si nemohou dovolit projevit nespokojenost a musí útrpně snášet manýry své hvězdy.
S Carreym to zkrátka není vždy snadné, přesto mu ale nemůžeme upřít jedinečný talent. Ačkoliv některé jeho komediální výstupy zestárly, asi jak můžeme od humoru 90. let očekávat, jeho energie je stále bezkonkurenční. Jeho citlivější výkony jsou pak jedinečným kontrastem. Má kariéru, která nesnese mnoho srovnání.
Snad ho tedy ještě z údajného důchodu vytáhne i něco jiného než čerstvě potvrzený čtvrtý Sonic… jakkoli ten mu spokojený důchod vzhledem k úspěchu série zaručí bez problémů. A proč ne. Jako uvolněná zábava, která nám připomíná nyní již zašlou éru filmu, tahle videoherní komedie už natřikrát obstála. Na Robotnika i jeho dědečka se můžete zajít do kin podívat od 26. prosince.
Martin Svoboda
foto/video: Universal, Paramount, Warner Bros., CinemArt © 2024
