Recenze: Hra na oliheň 2 nabízí více téhož, neberte ji tolik vážně

Hra na oliheň, alias Squid Game, je stále na počet nakoukaných minut nejsledovanějším seriálem Netflixu a vlastní silou měřitelně zvýšila finanční hodnotu celé platformy. Jak nekonečně ironické, že se tahle dravá antikapitalistická satira stala jedním z nejúspěšnějších audiovizuálních produktů historie. A jak příznačné, že její tvůrce Dong-hyeok Hwang ztratil ve prospěch Netflixu nad svým seriálem kontrolu, což mimo jiné vedlo ke vzniku tematické reality show. Následně si mohl vybrat, jestli pokračování vznikne s jeho účastí, nebo bez ní, a u projektu radši zůstal. Druhá série je na každý pád tu a finální třetí je na cestě. Má ale ještě tenhle příběh kam jít?

Všichni chceme udělat další krok… ne?

Je velmi ošemetné se bavit o tom, co od Hwanga vlastně chceme a proč. Kdybychom měli nahlas vyslovit své preference, nejspíš řekneme, že by měl nové epizody využít k tomu, aby se posunul o krok dál. Měl by se poučit z kritických reflexí a prozkoumat nová zákoutí svého námětu. Řekneme to, protože to zní jako rozumná a správná věc, jakou je na místě chtít. Nelžeme tím ale tak trochu sami sobě?

Přesně touhle cestou se svého času vydaly sestry Wachowské, když velmi brzy po zlomovém úspěchu prvního Matrixu zjistily, že si jejich dílo pokouší přivlastnit krajně pravicová a fašistická hnutí. A naopak jejich idol a vzor, postmodernista Jean Baudrillard, nenechal na novodobé akční klasice nit suchou. Všechna pokračování Matrixu se od té doby nesla ve znamení reakce na tohle procitnutí. Pokoušela se jasněji směřovat svou společenskou kritiku a komplexněji formulovat myšlenky. A přestože „na papíře“ jde o mnohem promyšlenější i podnětnější díla, žádné ze tří pokračování se nedočkalo stejného komerčního ani kritického úspěchu a nemohlo konkurovat čisté univerzální chytlavosti jedničky. Lidé by asi i tehdy řekli, že chtějí, aby Wachowské dovedly svůj koncept dál a hlouběji, ve svém nitru ale chtěli nášup toho samého – cool akci, během které padají cool hlášky.

Tady jdeme znovu

Mnozí už si stihli všimnout, že druhá série Squid Game je v podstatě repeticí jedničky, což je pak základním pilířem výhrad. Lee Jung-jae se vrací jako Seong Gi-hun poté, co strávil tři roky utrácením své výhry ve snaze objevit pořadatele ďábelských her a porazit je. Nakonec se ocitá v situaci, kdy věří, že jedinou šancí, jak toho docílit, je nechat se od nich rekrutovat jako účastník nového ročníku. Pořadatelé na to přistupují. Vše tedy začíná nanovo.

Samozřejmě to nedává absolutně žádný smysl. Jedná se doslova o ten nejhorší možný postup, jaký by mohl hrdina zvolit. Tvůrci se to snaží maličko překrýt tím, že se jedná o improvizaci, když Plán A selže, přesto jde o absurditu. I kdybychom pominuli, že se připravuje o veškeré výhody multimilionáře na lovu, Seong ví stejně dobře jako my, že pořadatelé pod maskou férovosti hrami manipulují. Minule se postarali o to, aby Číslo 001, ve skutečnosti šéf celé operace, prošel každým kláním bez újmy, co jim tedy brání zbavit se nepohodlného hráče hned v prvním kole?

Jenže tady se vracíme k „Wachowskému problému“, kterého si jsou jak Hwang, tak především producenti Netflixu dobře vědomí: Od první řady se nejde příliš vzdálit. Její popularita spočívá v konceptu vražedných her, které tedy musí tvořit i hlavní chod dvojky. Ať to smysl dává, nebo ne. Realita fikčního světa se musí přizpůsobit tomu, že ve Hře na oliheň musí být hra na oliheň, jinak Netflix riskuje, že ztratí publikum.

Neberte to tak vážně

Druhou řadu tedy provází určitá tlačenost a nucenost. Postavy se musí chovat tak, aby se instituce her udržela v chodu, i když to zdaleka ne vždy působí přesvědčivě. Ještě víc se stvrzuje ten rozkol, kdy hry jsou ty symbolem kapitalismu, který máme odsoudit, ale franšíza je zároveň musí za každou cenu udržovat při chodu. Protože když hry skončí, přestane nás pořad zajímat.

Nemusíme ale propadat anarchistické deziluzi. Nejvíc nám možná prospěje, když to vše budeme brát méně vážně. Když Netflix oznámil, že odvysílá reality show podle Hry na oliheň, spustilo se na sociálních sítích hotové inferno ohledně toho, jak moc prý streamovací gigant nepochopil smysl svého největšího hitu. Ale víte co? Hra na oliheň: Výzva byla povedená hříčka, která dokonale naplnila svůj formát a jako jedna z mála reality soutěží dokázala z neférovosti a nahodilosti udělat vzrušující aktivní prvek. Kdybychom chtěli být kontroverzní, řekneme, že Výzva chápe jak atraktivitu, tak i smysl Hry na oliheň ještě o kousek lépe než fikční verze. Jde přímo k věci a zdůrazňuje právě ty aspekty, které s publikem nejvíc rezonují. Když nemáme problém s tím, že lidé ve svém volném čase pro zábavu rekonstruují historické bitvy, proč se křižovat nad tím, že pořádají zdraví bezpečnou verzi smrtících her, které ani nemají explicitní předobraz?

Buďme k sobě upřímní

Antikapitalistická satira Squid Game je jistě efektní, nikdy ale nebyla kdovíjak objevná. A i kdyby byla, nebyl by to důvod úspěchu seriálu. Tím je strhující námět o vražedných hrách oblečený do stylisticky výrazného hávu. Nemusíme se stydět za to, že nás baví je sledovat. Nestaví nás to na rovinu boháčů v publiku uvnitř příběhu, protože realita a fikce nejsou totéž. Stejně tak není nemorální udělat ze Hry na oliheň bezpečnou reality show a stejně tak není nemorální natočit (ani si užít) druhou řadu, která je víceméně totéž co jednička. Je to prostě chytlavá zábava s přesahem. Nic víc, nic míň.

Největším problémem dvojky je tedy její pomalejší tempo (trvá dvě hodiny, než hry začnou) a otevřený konec po sedmé epizodě, kdy nejspíš budete chtít zkontrolovat, jestli vám v playlistu opravdu nic nezbývá. První řada nás svou uzavřeností trochu rozmlsala a asi jsme čekali, že stejně kompaktním celkem bude i dvojka. Ta však končí bez jakékoliv katarze či náznaku dějového oblouku. Kdybychom měli čekat další tři roky, bude to rozhodně na pomyslný pohlavek. Pokud je ale pravda, že závěrečná třetí řada přijde už v roce 2025, dá se to ještě vydržet. To nám zároveň trochu svazuje ruce ohledně hodnocení příběhu a vyprávění, které jednoduše nejsou ukončené. S jasnějším hodnocením tedy musíme počkat do uvedení trojky. A kdo ví, třeba nás Hwang ještě překvapí. Rozhodně se zdá, že jeho postavy jsou připravené přestat hrát podle pravidel a tuhle zvrácenou šachovnici konečně shodit ze stolu.

Martin Svoboda
foto/video: Netflix © 2024

Hra na oliheň 2
Squid Game 2
Thriller / Dobrodružný / Akční / Mysteriózní / Drama
Jižní Korea, 2024, 7 h 7 min (Minutáž: 51–76 min)
Tvůrci: Dong-hyeok Hwang
Režie: Dong-hyeok Hwang
Scénář: Dong-hyeok Hwang
Hudba: Jae-il Jung
Hrají: Jeong-jae Lee, Byung-hun Lee, Gyu-young Park, David Lee, T.O.P, Ji An Won, Bo-kyung Park