Iris (Isabelle Huppert) je postarší Francouzka, která se z důvodů, které neznáme, ocitla v Koreji, a ze stejně neznámých důvodů se rozhodla začít dávat soukromé lekce svého jazyka. Nemá na to průpravu ani vzdělání a nepoužívá učebnice. Místo toho si se svými klienty povídá o jejich životě v angličtině, vzniklý dialog přepisuje do francouzštiny a vede je k tomu, aby si svá slova v této podobě zapamatovali. Podivná taktika zdvihá nejedno obočí. Je Iris naivní, podvodnice, nebo snad chápe něco, co my ne?
Hlavně pomalu
Korejský režisér Sang-soo Hong je proslulý svým asketickým přístupem k filmu. Jeho díla se skládají z dlouhých jednozáběrových scén snímaných statickou kamerou, která nanejvýš v dramatickém okamžiku trochu zoomuje. Snímky se často odehrávají ve strohých místnostech, kde postavy sedí u stolu a mluví spolu o běžných věcech. Rozpočet jeho produkcí je tradičně okolo sta tisíc dolarů, díky čemuž mohl v tomto nekonformním módu realizovat už přes třicet projektů.
Nalezeno v překladu je nepřekvapivě další nekompromisní ukázka slow cinema. Film programově se vzdalující touze bavit, strhávat dramatickým vyprávěním, ale i uchvacovat obrazem. Pokud čekáte, že když se celá scéna skládá z jediného záběru, je toto okno do filmu vysoustruhované k absolutní dokonalosti, dočkáte se krutého rozčarování. Hong si v tomto ohledu co do kompozice, osvětlení a pohybu postav láme hlavu ještě méně než obvykle. Na jeho aranžmá není nic přirozeného, ale ani esteticky uspokojivého. Místy se skoro zdá, jako by aktivně hledal tu nejfádnější polohu, v níž scénu realizovat.
Strnulost filmu doslova bije do očí. Nejvíc v úvodních scénách, které udávají tón a naznačují, na co se máme přichystat. Sledujeme v nich naši hrdinku s jednou z jejích klientek, jak spolu nejprve sedí v přesvícené místnosti a následně se prochází po přesvícené ulici, zatímco vedou dialog v jazyce, s nímž obě trochu zápasí. Kdybychom chtěli být zlí, řekneme, že to připomíná prolog snaživého filmu pro dospělé, jehož tvůrci měli potřebu nejít rovnou k věci, ale jejich srdce bylo… někde jinde.
Produktivní křeč
Je jistě snadné se tomu v některých momentech smát, Hongovy snímky jsou ostatně často kategorizované jako komedie. Režiséra, scenáristu, kameramana a střihače v jedné osobě bychom ale těžko mohli podezřívat z toho, že mu tenhle dojem uniká. Křeč překonat komunikační bariéru postav se zkrátka plně odráží v křeči, v níž se nachází celý film.
Hongovi se tedy musí nechat, že svému publiku dává hned zkraje návod ohledně toho, jak k jeho filmu přistoupit. Do středu staví Iris s jejími nekonvenčními metodami a nás o nich nechá tápat. Své nově nalezené profesi se věnuje nejspíš v kombinaci finanční nutnosti a touhy trávit čas s lidmi. Tvrdí, že se svým svěřencům pokouší jako vůbec první věc vštípit schopnost jazyka vyjádřit hodnotné a intimní myšlenky. Člověk to prý musí niterně chápat dřív, než se učí fádní otázky typu „Kde prodávají zmrzlinu?“
O Iris se prakticky nic nedozvídáme, její přítomnost v Koreji a motivace jsou záměrně nečitelné. Když po lekci u manželského páru nepřirozeně rychle zmizí z dohledu, přemítají klienti v nadsázce, jestli u nich právě nebyl nějaký duch. I nám nezbývá než váhat, jaký mohl být její život před cestou na druhý konec světa a jaké jsou doopravdy její motivace.
Víc než kvalita
Koncepční tvůrčí volby pak tomuto námětu o nejistotě a věčném pátrání smysluplně slouží. Snímek není aktem svévolné tvůrčí tvrdohlavosti, ačkoliv se tak na první pohled může zdát. Při troše zamyšlení ale nic nepůsobí nahodilým dojmem a u sebebanálnějšího dialogu můžeme vysvětlit, proč byl zahrnut a co měl evokovat. Nalezeno v překladu je především filmem o lidské komunikaci, což platí méně v kontextu různých jazyků a víc v limitech svého sebevyjádření. Každý stojíme nepřirozeně zkrouceně před netečnou kamerou a hledáme slova v jazyce, který plně neovládáme – to je univerzální lidská zkušenost. Když ne doslova, tak metaforicky.
Isabelle Huppert se stala během posledních let režisérovou múzou, jedná se o jejich třetí spolupráci. Rád s její pomocí studuje kontrast nefalšované Evropanky v korejském prostředí. V případě Nalezeno v překladu je zajímavé, že Iris (ačkoli je zjevné, že je v první řadě impulzivní a improvizující) působí jako jediný pevný bod světa. Přestože se nachází v zemi, jejímž jazykem sama nemluví. Vyznívá to ale úplně jinak, než když v asijských kulisách natočí člověk ze západu film s vlastním hercem v čele.
Výsledek rozhodně vyžaduje specifický divácký přístup opřený o kontext toho, proč vše vypadá tak… špatně? Jiné slovo se asi nenabízí. Tím nutně ale není myšleno, že musíme vše omluvit „záměrem režiséra“. Cílem tohohle cvičení není relativizovat uměleckou kvalitu. Jak už padlo, Nalezeno v překladu není náhodné ani samoúčelně divácky nevstřícné, jeho kvalita se ale projevuje mimo plnění mainstreamových estetických norem. Jde o to ponořit se třeba do scény, ve které si Iris a její mladý spolubydlící prostě deset minut vyměňují komplimenty o tom, jak úžasní jsou lidé, a my můžeme cítit jejich platonickou blízkost, ale také nejistotu, jak ji vyjádřit. Je pochopitelné, že podstatná část publika v tomto přístupu nenajde sebemenší zalíbení, s trochou vstřícnosti má ale každý šanci, že i jeho Iris něčemu naučí.
Nalezeno v překladu (2024)
Pomalý i vtahující, ošklivý i krásný. Nalezeno v překladu je velmi bizarní lekce jazyka, v níž nikoho nevidíme naučit se jediné francouzské slovo. Zato tu ale postavy nalézají způsoby, jak vyjádřit sebe sama.
Martin Svoboda
foto/video: Film Europe © 2024
Nalezeno v překladu
Yeohaengjaui pilyo
Drama
Jižní Korea, 2024, 90 min
Režie: Sang-soo Hong
Scénář: Sang-soo Hong
Kamera: Sang-soo Hong
Hudba: Sang-soo Hong
Hrají: Isabelle Huppert, Hye-young Lee, Hae-hyo Kwon, Yoon-hee Jo, Seong-guk Ha, Seung-yun Kim
