Do českých kin vstoupí během vánočních svátků až snově působící životopisný film Saint-Exupéry s Louisem Garrelem v titulní roli. Snímek se zaměřuje na krátký, ale zásadní úsek v životě slavného letce a spisovatele, autora Malého prince. Byl jím rok 1930, kdy společně s přítelem, zkušeným a talentovaným pilotem Henri Guillaumetem (ve filmu Vincent Cassel), létali pro francouzskou poštovní společnosti v Argentině. Když jednoho dne Guillaumet zmizí kdesi v Andách, Saint-Exupéry se ho vydává hledat a proměňuje svou až dětskou schopnost snít ve svou největší přednost.
Režisér a scenárista filmu Pablo Agüero svůj snímek osobně uvedl v předpremiéře na letošním Festivalu francouzského filmu před vyprodaným Velkým sálem Kina Světozor. V rozhovoru poodhalil, proč pro něj byl Exupéryho Malý princ záchytným bodem v dětství, které prožil v chudém prostředí argentinských hor, a tichým, mírným hlasem popisoval, v jak náročných přírodních podmínkách probíhalo natáčení některých scén, aby bylo možné zachytit to nejlepší světlo.
Narodil jste se v Argentině, nedaleko místa, nad nímž Antoine de Saint-Exupéry létal, ale tuším, že to nebude jediné pouto, které vás s tímto spisovatelem a letcem pojí. Čím vás nejvíc ovlivnil?
Žil jsem nedaleko hory Aconcagua, přes kterou Saint-Exupéry s Guillaumetem létali. Myslím, že můj přístup k filmu je ovlivněn tím, kdy a jakým způsobem jsem se k němu vůbec dostal. Vyrůstal jsem ve velmi chudém prostředí. Bydleli jsme v chatrči na úpatí And, neměli jsme elektřinu ani tekoucí vodu. V dětství jsem o existenci filmu ani nevěděl, neměli jsme totiž televizi. Malý princ byla moje první knížka. Když jsem se naučil číst a psát, tak jsem si kreslil na její okraje, protože sehnat papír u nás bylo těžké. Mé první „komiksy“ kopírovaly Exupéryho nápad psát příběhy a doplňovat je obrázky.
Malý princ mi pomáhal přežít, jelikož je to příběh dítěte, které je osamělé, a ocitlo se daleko od všeho. A ty podmínky, v nichž jsem vyrůstal, byly krušné. Rád říkám, že tento film byl už tehdy můj první filmový projekt, ještě než jsem vůbec o existenci filmu něco věděl. Mám k Exupérymu osobní pouto.
A velmi silné… Děj vašeho filmu se zaměřuje zejména na jeden týden v jeho životě. Proč jste zvolil právě takto ohraničené vyprávění, které až divadelně pracuje s jednotou místa, času a děje?
Snažím se ve svých filmech přiblížit právě tomuto principu. Rád koncentruji děj do co nejmenšího prostoru, nejkratšího časového úseku a s minimem postav. Výsledkem je pak intenzivnější zážitek než u klasického životopisného filmu, který chronologicky mapuje celý život. Podle mě je mnohem působivější zaměřit se na konkrétní, rozhodující okamžik, kdy se člověk stane sám sebou. Během rešerší jsem zjistil, že právě rok strávený v Argentině byl tím zlomovým obdobím, kdy se Saint-Exupéry stal nejen výjimečným pilotem a spisovatelem, ale také mužem plným odhodlání.
Ano, ve skutečnosti to bylo opravdu období spíše jednoho roku, ale ve filmu jsem ho zkrátil na pouhý týden. Tehdy našel své skutečné zdroje inspirace pro Malého prince. A při záchraně svého přítele Guillometa zažil jako pilot dobrodružství, které ho zformovalo nejen jako letce, ale hlavně lidsky. Možná to působí trochu bláznivě, ale je to všechno podložené pravdivými důkazy.
Na které další méně známé skutečnosti jste při svém pátrání po jeho životním osudu ještě přišel?
Našel jsem stopu, která mě dovedla k muži jménem Juan Gualbert, jehož ve filmu vidíte jako malého pastýře; dítě s nímž se Exupéry setkává v horách a které ví, kde se po nehodě s letadlem nachází Guillaumet. Je postavou jak z nějaké filozofické pohádky. Gualberta dokonce vyznamenal francouzský prezident Jacques Chirac…
A získal jsem také informace o dvou francouzských holčičkách, které Saint-Exupéry potkal, když měl v krajině uprostřed ničeho nehodu se svým letadlem. Nazval je Malými princeznami z Argentiny, viděl u nich lišku i hada, všímal si jejich jemných hlásků… Ze setkání s nimi získal mnoho ingrediencí, které mu pak pomohly stvořit Malého prince a jeho svět.
Udivuje mě, že se o nich z nějakého záhadného důvodu nemluví, přestože jsou evidentně výrazným inspiračním zdrojem. V 70. letech je kdosi našel už jako dospělé ženy a udělal s nimi rozhovor. V mém filmu vystupuje jen jedna taková dívka, ale ve skutečnosti byly dvě.
Při sledování vašeho filmu jsem si několikrát říkala, kde vlastně leží hranice mezi fakty a fikcí.
Vycházím ve filmu z fantazie a estetiky Saint-Exupéryho, ale všechno je pravdivé.
Jak jste přistupoval k humoru, který film okoření v několika málo momentech, vždy citlivě, ale vlastně poměrně nečekaně – například když vidíme, jak má Exupéry v kanceláři vanu s tuleněm, kterého si přiveze z Ptačího ostrova. Což je tedy také založené na skutečnosti, jakkoli bizarně to působí.
Životopisné filmy ve snaze působit co nejrealističtěji bývají často hodně vážné. Ve skutečnosti ale přece nikdo není pořád seriózní! A zrovna Saint-Exupéry byl veselý člověk. Měl v sobě i v dospělosti stále dětskou hravost – zpíval, kreslil, povídal si s lidmi, pořád něco dělal, a to často velmi impulzivně. V tom všem spočívalo jeho kouzlo, jehož nedílnou součástí byl velký smysl pro humor. A i v jeho nemotornosti se ukrývalo osobité charisma. Připadalo mi důležité to ukázat.
Myslel jste už při psaní scénáře na to, koho obsadíte do hlavních rolí? Louis Garrel, Vincent Cassel i Diane Kruger jsou velmi známá jména…
Myslím, že jsem si vybral herce, kteří mají se svými postavami a s jejich vzájemnými vztahy něco hluboce blízkého. To byl nejdůležitější výchozí bod. Hned jsem věděl, že Saint-Exupéry musí být právě Louis Garrel. protože jsem nechtěl natočit další životopisný film, kdy se herec podobá archivním fotkám, to by bylo příliš rigidní.
Chtěl jsem najít někoho, kdo má v sobě určitou svěžest a spontánnost podobnou Saint-Exupérymu. Nešlo o vizuální podobnost, ale spíše vnitřní sílu snílka a dobrodruha, kterou v sobě Louis Garrel má.
A Vincent Cassel mi přišel perfektní pro roli zkušeného pilota – svalnatého, neomylného muže. Zároveň mezi ním a Louisem Garrelem cítím skutečný vztah, kde se mísí obdiv a též pocit určité generační výměny.
Louis Garrel má za sebou i své vlastní režijní zkušenosti. Projevovalo se to nějak při natáčení nebo v tom, jak přistupoval k roli?
Ne. Louis je člověk, který má mezi herci vzácnou schopnost úplně se ponořit do role a zcela zapomenout na sebe. Není vypočítavý, ani se přehnaně nekontroluje, a myslím, že to je z jeho výkonu cítit. U spousty herců máte pocit, že jen hrají, ale on tam skutečně je, ponořený do toho všeho.
Říkal jsem mu, že by se jako Saint-Exupéry neměl snažit dělat vtipy, aby lidi rozesmál. Lidé se musí smát jemu navzdory – když jeho postava myslí věci smrtelně vážně, ale dělá je trochu špatně, a tím nás rozesměje.
Zkoušíte s herci před natáčením?
Ano, máme hodně čtených zkoušek a po každé z nich scénář trochu upravím, aby lépe odpovídal hercům a jejich postavám. Zároveň jsem si ale přál vyvést Louise Garrela i Vincenta Cassela z jejich obvyklého hereckého rejstříku. Právě s Louisem jsme v Saint-Exupérym hledali jeho dětskou stránku.
Jak dlouho proces čtených zkoušek, revizí scénáře a posléze samotného natáčení vlastně trval?
Psaní scénáře mi zabralo asi dva roky, ale natáčeli jsme opravdu dlouho. Hodně filmů se točí méně než rok, nám to trvalo tři. Natáčeli jsme v Argentině, Patagonii i ve studiu. Experimentovali jsme s tím, jak jednotlivé obrazy poskládat, hodně času zabrala postprodukce. Hledali jsme takový tvar, který ve finále působí na plátně jednoduše, ale je velmi propracovaný a vyžaduje poctivé a v něčem trochu neobratné řemeslo. Hodně jsme objevovali. Nebyl to úplně standardní průběh.
Můžete nám přiblížit nějakou konkrétní situaci, která pro vás byla obzvlášť náročná? Ať už fyzicky při natáčení v těžko přístupných místech v horách nebo z hlediska filmařského řemesla?
Po fyzické stránce bylo komplikované natáčení uprostřed zimy, nejchladnější za posledních 30 let. Musím ještě dodat, že hora Aconcagua v Andách je nejvyšším bodem na světě hned po Himalájích a že jsme byli blízko jižního pólu. Stoupali jsme na sněžnicích uprostřed noci za sněhové bouře, abychom stihli zachytit východ slunce… Během extrémního mrazu se nám zřítily drony a museli jsme vymyslet systém, jak je ohřívat, bylo totiž -20 až -40 °C. A nastaly i vtipnější momenty, třeba právě při natáčení scén s lachtanem, to bylo nebezpečné a zároveň zábavné.
Jak hodnotíte vaši spolupráci s kameramankou Claire Mathon?
Když jsem se s Claire setkal, nevěděl jsem, jak výrazné má ve Francii renomé a že je o ni velký zájem. Prostě jsme si hned padli do oka. Trávili jsme spolu celých 12 hodin venku i při -20 °C, smáli se a chtěli natáčet do západu slunce. Ona je tak trochu viking. Film je její vášeň a chce mu dát všechno. Našel jsem v ní spřízněnou duši.
Jak důležité pro vás bylo přirozené světlo?
Vycházeli jsme ze skutečného světla v přírodě, proto jsme chtěli natáčet skutečné záběry v Andách vždycky ve zlaté hodince (pozn. red. čas krátce po východu slunce a těsně před jeho západem, kdy je světlo měkké, teplé a příjemně rozptýlené) a nepomáhat si počítačem.
Momenty východu a západu slunce jsou vizuálně nejpůsobivější. Navíc v Exupéryho době se piloti orientovali pouze zrakem, bez GPS a dalších moderních nástrojů a mohli létat jen za denního světla. Východ slunce byl signálem, že mohou vzlétnout. Po jeho západu už to možné nebylo. Každý úsvit přinášel naději a soumrak zoufalství. Světlo tak fungovalo jako pomyslné hodiny, odpočítávalo čas mezi životem a smrtí, což se ve filmu odráží v napjatých chvílích pátrání po Guillaumetovi.
Často se ve filmu volí paleta barev, ale my jsme se rozhodli pro jiný přístup, o kterém jsem nikdy předtím neslyšel — zaměřili jsme se místo barev na práci s jasem. Vše ve filmu je monochromatické, ale díky světlu vznikají různé barevné odstíny.
Jak těžké bylo něco takového zachytit?
Vyžadovalo to spoustu hodin práce. Museli jsme být ve správný čas na správném místě, někdy bylo potřeba se vracet. Testovali jsme záběry a natáčeli pak znovu… Všechny dekorace pro tento film jsou vyráběné ve stejné barevné paletě, jakou jsme našli v přírodě.
Musel jste slevit z nějaké své původní představy, kterou jste při psaní scénáře měl, a nebylo možné ji pak prakticky zrealizovat? Udělal jste nějaký tvůrčí kompromis?
Těžká otázka. Mým přáním bylo, aby výsledný film, i přes složitost jeho realizace, působil jednoduše. Chtěl jsem, aby byl pro diváky snadno srozumitelný, aby ho mohli vidět i děti. Proto jsem někdy upustil od uměleckých nápadů, které by mohly působit příliš komplikovaně, a zaměřil se na to, jak se co nejvíce přiblížit divákům. Nepoužíval jsem tedy příliš dlouhé záběry ani výtvarně náročné prvky. To byl asi ten kompromis.
Co si myslíte, že by si dnešní společnost měla vzít z Exupéryho života a díla?
Jeho odhodlání a sny. Víte, může se zdát, že si tato dvě slova navzájem odporují. Snít totiž často znamená být mimo realitu. Pro Saint-Exupéryho ale snění znamenalo představit si jinou realitu a pak bojovat za to, aby se stala skutečností. A to byl největším snílkem, člověkem s hlavou v oblacích. Zároveň ale patřil mezi ty vzácné spisovatele, kteří pro své myšlenky opravdu obětovali život, když bojoval za osvobození Evropy od fašismu. (Pozn. red. 31. července 1944 vzlétl Antoine de Saint-Exupéry naposledy. Dlouho byla jeho smrt záhadou, trosky jeho letadla byly nalezeny až v roce 2000 kousek od Marseille. Později prohlásil bývalý pilot Luftwaffe Horst Rippert, že to byl zřejmě on, kdo ho sestřelil.)
Jeho odkazem je myšlenka, že můžeme snít i o tom, co se zdá být na první pohled nemožné, odhodlaně za tím jít a nakonec uspět.
Do českých kin Saint – Exupéry vstoupí 26. prosince díky Bohemia Motion Pictures.
rozhovor vedla Vladana Brouková
foto/video: © Bohemia Motion Pictures, Festival francouzského filmu 2024
