Prezidentka patří k filmům, jež si z jihlavského festivalu odvezly jednu z hlavních cen. Právě zde jsme měli příležitost promluvit s režisérem Markem Šulíkem o jeho pětileté snaze vnést do vztahu mezi slovenskými politiky a občany trochu transparentnosti. Reportážní portrét prezidentky Zuzany Čaputové se ale nakonec stává především svědectvím rostoucí frustrace z postupného návratu populismu k moci. Jak bylo těžké přesvědčit političku k otevření svých dveří štábu?
Je fér říct, že výchozím bodem vašeho dokumentu je sympatie k paní Čaputové, nikoliv snaha o neutralitu?
Tahle otázka je všudypřítomná, což je samo o sobě trochu humorné. Nikdo ji nepokládá u biografií o zpěvácích, hercích, vědcích, kuchařích… Ať vás napadne jakákoliv profese, když o ní sledujete dokument, nejspíš přímo předpokládáte, že k ní má tvůrce pozitivní vztah…
…já to nemyslel nutně jako výtku.
Jistě, ale ta myšlenka, že jde o něco jiného, tu zůstává. A u politika to dává rozum. Chci ale podtrhnout, že pro mě jde o normální postup. V mojí filmografii najdeme mnoho filmů o lidech, které jsem buď měl dopředu rád nebo si je během natáčení oblíbil. U paní prezidentky tomu nebylo jinak. Na rovinu říkám, že jsem její volič. Jsem přesvědčený, že do turbulentní slovenské politiky plné populismu a agresivity vnesla úplně jiný typ komunikace. Věřil jsem, že může být pozitivním příkladem vedoucím ke změně.
Jak volnou ruku jste měl co do přístupu k paní Čaputové a následného střihu?
V rámci rozumných měřítek. Samozřejmě, že když se začalo řešit něco, co by se dalo považovat za otázku státní bezpečnosti, nebo při různě citlivých interních diskuzích, museli jsme vypnout kameru a odejít. Občas chvíli trvalo, než si někdo v místnosti uvědomil, že jsme mezi nimi, cuknul sebou a rychle se s námi vypořádal. Ale to by nemohlo být jinak. Dalším velkým omezením bylo, že paní prezidentka souhlasila s filmem o své veřejné kariéře, ne o svém osobním životě, neměli jsme tedy přístup do jejího soukromí.
Jsem rozhodně vděčný za ochotu nás do svého týmu vpustit. Už proto, že jde o jednoznačné gesto otevřenosti k médiím, která se z druhé strany dočkávají tak velkých útoků. Můžu vás ujistit, že by nikdy nikdo neměl příležitost stejně sledovat Roberta Fica. Chtělo to od paní prezidentky určitě trochu rozmyslu, neřekla nám „ano“ ihned. Nejdřív si zjistila něco o mně, seznámila se s mojí tvorbou, probrala s poradci, zda naše přítomnost nebude nepřípustnou komplikací.
Takže jste se před natáčením osobně neznali?
Věděli jsme o sobě z občanského sdružení VIA IURIS, ale nebyli jsme přátelé.
Jak vypadala vaše koordinace?
Byli jsme ve styku se sekretariátem, který nám dával k dispozici prezidentčin harmonogram. Na základě toho jsme mohli domlouvat účast. Ale také se stalo, že jsme s kamerou přijeli bez přímé předchozí domluvy. Je dobré ještě zmínit, že film prošel autorizací.
Už jste zmínil situaci, kdy lidé zapomínali, že je natáčíte. U dokumentaristiky jde o běžný fenomén. Často se říká, že první natáčecí dny se nedají použít, protože si sledované osoby až příliš uvědomují přítomnost kamery. Až později jejich sebekontrola padá. Jak tomu bylo v případě profesionálních politiků?
Můžeme u nich čekat větší míru mediálního sebeuvědomění, i oni jsou ale jen lidi. Tady nemluvíme o pár minutách se zapnutou kamerou, natáčel jsem tak často a v takové intenzitě, že jsem nevyhnutelně zmizel z povědomí. Navíc jsem neměl štáb, byl jsem na místě sám, a zapomenout na jednoho člověka, co je v zasedačce navíc, je překvapivě snadné. Takže i v tomhle případě lidé brzy přestávali kalkulovat a chovali se přirozeně. Já pro to nemusel nic dělat, jediné, co to od filmaře vyžaduje, je trpělivost.
Zastával jste mnoho funkcí. Režie, scénář, kamera, střih. Právě u střihu je ale spolupodepsaná Jana Vlčková, velmi výrazná střihačka, která se netají tím, že má vlastní autorské ambice a rozhodně není pasivním řemeslníkem. Jak probíhala vaše spolupráce?
Jana byla zcela zásadní. Jak už jsem přiznal, k paní Čaputové a její agendě cítím sympatie. Ne že bych byl zcela nekritický, jistě to ale nějakým způsobem směřuje mojí ruku. Jana Vlčková takhle neuvažuje. Pro ni je důležité, aby vznikl dobrý film, ve střižně tedy měla mnoho užitečných a důležitých poznámek, kterými mě trochu vytrhla z mého úhlu pohledu.
Našlo se víc lidí, kteří mi pomohli prohloubit si tvůrčí odstup, měl jsem skvělé dramaturgy jako jsou Tomáš Bojar a Robert Kirchhoff, v poslední fázi mi pomohl Peter Kerekes. Jana Vlčková ale měla největší vliv, k mému materiálu přišla s čistou hlavou a pokusila se na jednu stranu napojit na můj záměr, ale také se tím vším probrat bez emocionální účasti. Někdy se náš pohled nevyhnutelně lišil, to ale vedlo k produktivní práci. Výsledný film je důsledkem intenzivního času stráveného ve střižně.
Věděl jste už během natáčení, o čem váš film bude, nebo se to zjevilo až zpětně? Dějinné události lze ostatně často rozeznat až s odstupem.
Když je člověk na místě, většinou vůbec netuší, jak daná chvíle zapadne do celkového kontextu. Nevyhnutelně nastávají problémy, když se nějaká osoba ukáže jako klíčová a vy zjistíte, že s ní nemáte z dřívějška žádné záběry. Pak je třeba hledat ve střižně řešení.
Najde se přesto několik chvil, které jsou dramatické a fascinující ihned, třeba když ministr Matovič vyrval pověřené osobě z rukou vlastní demisi. V takovou chvíli víte, že máte na kameře něco, co se rozhodně dostane do filmu, a co rozhodně bude důležité pro celou zemi. Takových okamžiků je ale málo.
Myslím ale, že jsme zpětně následovali události velmi přirozeně. Nevytvořili jsme vlastní nečekaný narativ. Jsem dokonce trochu překvapený, že výsledný film je víceméně chronologickým převyprávěním událostí, tak to vůbec nemuselo být a zvažovali jsme jiné možnosti. Nějakou dobu jsem směřoval k tomu, že by ve filmu mohl vystupovat režisér, tedy já, jako aktivní postava a průvodce. Nakonec jsme ale zvolili čistší přístup. I Jana to tak jednoznačně chtěla, tedy vystavět film ze samotných situací.
Za mě byla nejsilnější emoce vysílení, které jsem cítil v druhé půli. Pocit beznaděje a slepé uličky, v níž se paní Čaputová a s ní i Slovensko ocitli. Cítíte to podobně? Kdy bylo patrné, že to dopadne takhle?
Rozhodně to bylo patrné přinejmenším ve střižně. Frustrace zaplavila náš tým, zaplavila celé Slovensko. Všichni jsme na stejné lodi a nikdo nejsme nadšený z nástupu populismu k moci.
Jakou roli by podle vás mohl váš film zastat pro společnost?
Poslední roky jsem měl dojem, že se ještě zvětšuje rozkol mezi politiky a „běžnými lidmi“, obzvláště těmi, kteří žijí třeba na venkově a mají jen malou představu o tom, jak vypadá politika. Trochu jsem tedy doufal, že když ukážu, jak to v profesionálním politickém štábu probíhá, pomůžu nastolení vzájemné důvěry a diskuze. Že si tyhle skupiny lidí nebudou nadále připadat tak vzdáleně.
Možná jsem taky doufal, že si politici uvědomí, jaké to je být viděn kamerou a třeba přistoupí ke svojí práci zodpovědněji. Proto jsem mluvil o důležitosti gesta, kdy se prezidentka nechá sledovat dokumentaristy. Za předešlých Ficových vlád se přístup novinářů k politikům stále intenzivněji omezoval, obrácení toho pohybu tedy bylo důležité. Prezidentka měla být krokem k transparentnosti a důvěře mezi politiky a veřejností.
Dostane se váš film na slovenské obrazovky? (Slovenská televize je koproducentem filmu, pozn. red.) Protože to je pořád nejlepší způsob, jak oslovit co největší množství lidí.
Sám jsem zvědavý. Měl by, ale televize se na Slovensku mění (Změnou zákona a přejmenováním RTVS na STVR došlo k zániku funkce generálního ředitele, vláda pak na klíčová místa v televizi dosadila nový management, pozn. red.), dostala se pod přímou kontrolu státu, protože ministerstvo kultury… No řekněme, že to prostě není politicky dobrá situace.
Martin Svoboda
foto/video: Aerofilms, archiv © 2024
