Dajori: Univerzální i intimní dokudrama o dospívání vprostřed strádání (recenze)

Dokumentaristé Martin Páv a Nicolas Kourek uvádí jemnou dokumentární observací Dajori. Sledují pěstounku Marii, která do své už tak početné rodiny přijala dvě děti jiné nešťastné mámy, jež se o ně v důsledku kaskády vlastních tragédií nedokázala postarat. Středobodem dění se stává hlavně puberťák Samuel, který prochází tímto těžkým obdobím v už tak turbulentním okamžiku svého vývoje.

Víc než neštěstí

Hodnota téhle observace spočívá v její citlivosti a schopnosti zachytit víc než jen strádání. I dobře mínící dokumentaristé, a umělci obecně, mají problém nepropadat při snaze nahlédnout do života méně privilegovaných lidí do úplné beznaděje. Takový výsledek pak ale může působit paradoxně dehumanizujícím způsobem. Jako voyerské sledování cizího neštěstí, nad nímž se dá leda dojímat. Tento efekt se pak hanlivě nazývá „sociální porno“ a dobří vypravěči dělají vše pro to, aby se mu vyhnuli.

Tvůrcům Dajori se to daří tím, že do svého filmu zahrnují i pasáže, které přesahují téma překonávání sociálních potíží. Marie třeba v jedné scéně vysvětluje, co pro ni znamená partnerská láska a přemýšlí, proč nikomu nedokáže říct „miluju tě“. Její manžel Enrich s ní později diskutuje o tom, jestli je dobrý nápad, že si jako dospělá manželka, matka a pěstounka pořizuje piercing a tetování. Jedná se o témata, která dokazují, že jde o plnohodnotné lidi, jejichž život není definován jen jejich materiální situací, stejně tak jde víc než jen o reprezentanty své demografické škatulky. Možná to zní trochu hloupě, jako že by taková věc měla být samozřejmost, ve skutečnosti je to ale mnohem složitější na zachycení v kontextu jednoho celovečerního filmu, než se zdá. Už to, že tvůrci vybrali rodinu, která alespoň podle toho, co vidíme, nežije pod hranicí chudoby a o děti se umí na základní rovině postarat, značí, že nevolí banální cestu extrému a stereotypu.

Jak správně rozbít své děti?

Samotné děti zatím ničemu nerozumí. Chodí po okolí a blbnou, tahají se, kopou do sněhu. Jedná se o výrazný kontrast se světem dospělých, kteří se starají, strachují, vymýšlejí, co si počít. Chtějí být dobrými rodiči či vychovateli přesně podle současných nároků, nemají na to ale zaručené „know-how“. Je rozhodně srdcervoucí vidět, jak moc si přejí, aby další generaci čekal lepší život. Jenže jak toho dosáhnout? Mají držet kluka nonstop doma? Mají ho přísně trestat? Nepovede to zase k jinému druhu traumatu?

Koluje lidová moudrost, že každý rodič své dítě nějak rozbije. Jde jen o to jak. Když drží Marie Samuela zkrátka a nepouští ho ven, dočkává se od sociální pracovnice výtky, že to nemůže dělat, že se dítě potřebuje socializovat. Když mu povolí uzdu a kluk není během příští schůzky včas doma, dozvídá se Marie, že kluk potřebuje řád. Co teď s tím? Na téhle bezvýchodnosti je cosi univerzálního, i když specifické prostředí romské rodiny v Česku představují specifické výzvy, které mohou mít mnohem fatálnější následky.

Komická situace se v takovou chvíli může snadno proměnit v tragickou. Během tří let, kdy jsme svědky dění, se Samuel dostává do puberty, a tedy začíná přecházet z dětského světa do toho dospělého. Začíná přemýšlet o svojí budoucnosti. Působí legračně, když svému kamarádovi vysvětluje, že zkusil trávu, ale už nikdy, a že „po patnácti se vším špatným rozhodně sekne.“ Když pak ale sní o tom, že bude jednou právníkem, aby mohl pomáhat lidem, tak nás musí úsměv nevyhnutelně opustit. Víme, jak málo pravděpodobné je, že by se mu takový sen mohl splnit, i kdyby k tomu měl veškeré vlohy (a rozhodně nepůsobí hloupě ani neschopně). Snít nesplnitelné sny o profesích, které jsou v jejich případě nepravděpodobné, je jistě u dětí běžné, v tomhle případě to je ale dvojnásob tíživé.

Trochu si vypomoct

Tvůrci se soustředí na rodinnou jednotku. Nevycházejí příliš mimo ni a nesledují interakci postav s vnějším světem, což nevyhnutelně vede k tomu, že si nejde složit celý obrázek. Je ale snadné to přijmout jako tvůrčí záměr, který umožňuje zaostřit na specifické motivy.

Jedná se také o další z dokumentů, jež jsou zjevně extrémně aranžované. Jde o postup odpovídající současným trendům, vede k stylisticky i vypravěčsky výrazným okamžikům, které mohou efektně sdělit potřebné informace a přitom dobře vypadat. Dokument s ambicemi navštívit známější festivaly a upoutat pozornost dnes musí uspokojit srovnatelným způsobem jako fikční film, k čemuž si je někdy třeba poněkud dopomoct.

Je však třeba znát míru, jinak se zcela rozpadne dokumentární estetika a divák přestane viděnému věřit. Tvůrci Dajori se v tomto ohledu jen jednou blíží k nebezpečné propasti, když nabízejí záběr, v němž se Samuel rozhodne dočasně utéct z domova. Nikdo v publiku jistě nebude věřit, že by filmový štáb jen tak nazdařbůh dovolil klukovi utéct do noci, takže musí být scéna buď enormně vytržena z kontextu, nebo sehraná zpětně. Není už to přes čáru? Jde naštěstí o jediné zaváhání, jinak ukazují tvůrci celkem velký cit pro to, aby zůstal dojem autenticity zachovaný.

Vůbec celý film je prostoupen velkým filmařským citem ohledně toho, kdy nabídnout tichý okamžik, kdy humornou vsuvku, kdy dát průchod nějaké ostřejší hádce. Zážitek se opravdu dá srovnat s dobře natočeným sociálním dramatem.

Martin Svoboda
foto/video: Artcam © 2024

Dajori
Dokumentární
Česko, 2024, 87 min
Premiéra: 14. listopadu 2024 Artcam
Režie: Martin Páv, Nicolas Kourek
Scénář: Martin Páv, Nicolas Kourek
Kamera: Martin Páv
Hudba: Adam Bláha