Architektura je všude kolem nás, ale kdo ji vlastně dokážeme číst? Budovy laicky označované jako „moderní“ často automaticky odsuzujeme nehledě na jejich unikátnost, žehráme na ně a spojujeme si je s tím či oním nepopulárním politickým režimem (přestože vznikaly všude na světě ve jménu všech myslitelných idejí). Zároveň pak si s nekritickým obdivem idealizujeme rutinní činžáky z 19. století, jež krom pár ornamentů na omítce nemají z uměleckého a nakonec ani užitkového hlediska mnoho es v rukávu. Celovečerní dokument Architektura ČSSR 58-89 Jana Zajíčka dělá vše proto, aby to změnil.
Brutalistní Titanic
Současná generace popularizátorů architektury dělá vše pro to, aby rozšířila obzory veřejnosti a naučila nás hledat a nalézat krásu a hodnotu i tam, kde ji zajím viděl jen málokdo. V Česku byla vrcholným okamžikem vzepjetí milovníků architektury 20. století demolice Transgasu, v jejímž důsledku se tato dlouho přehlížená budova stala jakýmsi českým brutalistním Titanikem. Tedy dokonalým technologickým a uměleckým zázrakem, o který jsme přišli v důsledku lidské nerozvážnosti a můžeme si ho idealizovat tím spíš, že zmizel z povrchu zemského jako reálný objekt.
Právě demolicí nepraktického, ale unikátního giganta začíná i Architektura ČSSR 58-89, vzniklá přeskupením materiálu, z nějž se skládal už stejnojmenný seriál Jana Zajíčka z minulého roku. Ten se věnoval v jednotlivých epizodách výjimečným architektům, film oproti tomu tvoří chronologické pásmo vývoje celé architektury v daném období.
Dokument jako dům
Svou podobou a tvůrčím přístupem snímek jistě ne náhodou evokuje architekturu, které je svědkem. Opouští lidské měřítko tím, že postrádá vypravěče a jasnou dějovou linku (nad rámec plynoucího času). „Vyprávění“ se skládá z vinět, které jsou k sobě skládány zdánlivě bez ohledu na vytvoření komfortního kontinuálního dojmu. Co do střihu a skladby platí, jako by nemělo padnout ani slovo navíc, než kolik je nezbytně nutné k sdělení potřebné informace či emoce. Jakmile tvůrci dojdou k cíli, nekompromisně se přesunují k něčemu úplně jinému.
Film působí v tomto ohledu jako monolit, který existuje bez ohledu na to, kdo se na něj dívá a co u něj cítí. Tvůrcům se v tomto ohledu daří evokovat „náladu“ architektury, kterou sledují. Kdybychom se v tom chtěli šťourat, můžeme přesto občas zapochybovat. Řečeno ve zkratce film imituje spíš povrchovou podobnost a bezprostřední dojem ze sledování oněch obřích a zdánlivě nelidských budov, aniž by respektoval jejich cit pro řád nikoliv pro samotný řád, ale pro funkčnost.
Většinu problémů jde ale vysvětlit tím, že tu máme seriál, který tvůrci dost možná proti svému původnímu plánu přestříhali do úplně jiného tvaru. Proto je například tak těžké najít uspokojivou strukturu a jednotnou nit.
I tak, jak film existuje, je ale pořád povedený a především užitečný. I když může být obtížné si z dvouhodinové stopáže udržet v mysli každou jednu informaci, rozhodně tu je pár kandidátů na silné okamžiky, které s člověkem zůstanou. Třeba když projektantka po letech obdivování zvenčí poprvé nablízko studuje most Slovenského národního povstání, zatímco nad ní duní městský provoz.
Diskutujme…
Sama touha představit lidem nový úhel pohledu je jistě chvályhodná. Důvod, proč tolik lidí pohrdá architekturou 20. století, často není o nic složitější, než že je toto pohrdání doposud obklopovalo a vlastně si ani neuvědomují možnost, že by se na těchto budovách mohlo někomu něco líbit. Neumí se na ně dívat jako na práci skutečných lidí, kteří odvedli poctivou práci. Zdá se, že hlavním smyslem Zajíčkova filmu je tento dojem narušit spíš než divákovi trvale vštěpit nějakou informaci. To se mu může podařit.
Zjevně se jedná o téma, které vyvolává diskuze nejen v Česku, ale i ve světě. A to nemluvíme ani o blížícím se údajně mistrovském filmu Brutalista, s nímž bude Adrien Brody bojovat o svého druhého Oscara. Architektura může být překvapivě ostrým politickým tématem, jak dosvědčují různé skupiny na sociálních sítích, v nichž diskuze o architektuře a diskuze o směřování společnosti nejde oddělit.
I to v několika okamžicích Architektury ČSSR 58-89 prosvítá na povrch, byť se zdá, že by tvůrci raději propadli okouzlení těmito stavbami čistě pro jejich podobu. A naučili nás, že můžeme rozpoznat a obdivovat tento typ krásy i bez toho, abychom ji okamžitě zasazovali do kontextu své osobní ideologie.
Architektura ČSSR 58-89 (2024)
Nápadité přeorganizování chváleného seriálu do celovečerní podoby se potýká s pár problémy nevyhnutelnými při změně formátu, přesto se daří předložit sebevědomý a místy vtahující film s jasným cílem.
Martin Svoboda
foto/video: © Aerofilms 2024
Architektura ČSSR 58-89
Dokumentární
Česko / Slovensko, 2024, 126 min
Režie: Jan Zajíček
Scénář: Jan Zajíček, Henrieta Moravčíková
Kamera: Jiří Málek
Hudba: Ondřej Skala, Vladimír Godár
Produkce: Karla Stojáková, Pavel Berčík, Maroš Hečko, Peter Veverka
Střih: Jan Zajíček, Zdeněk Marek
Zvuk: Jan Paul, Miroslav Chaloupka
