Za třináct let toho člověk stihne leccos. Třeba připravit krásně animovaný film podle bestselleru francouzského spisovatele Mikaëla Olliviera, ochutit ho písničkami z pera Jiřího Macháčka a pak tuhle ňaminu podávat s pořádnou porcí povědomých situací ze života, vtipu i správných poselství. To se povedlo režisérce Kristině Dufkové, podepsané třeba pod trojkou Fimfára. A všechna ta dlouhá a těžká práce rozhodně stála za to.
Jím, tedy jsem
Je fajn, jak má hlavní hrdina Ben daleko tradičnímu filmovému pojetí obtloustlého outsidera. Není to žádný looser, ale sympaťák s kapelou. Ve třídě je viditelně oblíbený, je vtipný, suverénní, dokonce mu nechybí sebevědomí. Bojuje sice s nadváhou, zároveň je to ale velmi šikovný kuchař, který doma s láskou vyvařuje své svobodné mamince, která celé dny tráví v práci. Dokonce se zdá, že se líbí té největší kočce ze třídy.
Samozřejmě nechybí tradiční karikaturky, jako trojice uhrovitých šikanátorů nebo tupý tělocvikář s gorilí stavbou těla, které k žánru tak nějak patří. Ti jsou tu spíš jako zdroj vtipných situací, obecně ale film věnuje slušnou péči i některým vedlejším postavám. Vzhledem k svižné stopáži osmdesáti minutek nedostanou oproti Benovi moc prostoru, i na tak střídmém prostoru ale film dovede elegantně naznačit třeba i to, že život dětí ani jejich rodičů nekončí případným rozvodem.
Nominace na Evropskou filmovou cenu
Film si aktuálně připisuje další úspěch. Evropští akademici jej nominovali pouhý týden před českou distribuční premiérou.
V loutkách jsme prostě mistři
Po výtvarné stránce je Život k sežrání… no, k sežrání. Roky práce a péče tvůrců jsou na postavičkách i bezvadně nadabovaných postavičkách na první pohled vidět. Stop motion animace tu je tradičně kouzelná a hezký detail i je, že loutky nejsou ze dřeva, ale z viditelně měkkého materiálu, což se k filmu tematizujícímu různé tvary a velikosti lidských těl pochopitelně hodí. I laik vytuší, že točit loutky ve vodě bazénu musela být šílená piplačka, a potěší i kreslené sekvence, které loutky nahradí či doplní ve chvíli, kdy hlavní hrdina fantazíruje.
O loutkách a animaci jsme si před časem povídali třeba s dramaturgem Anifilmu tady, s režisérem Velkého pána tady a s tvůrci Myši patří do nebe zase tady.
Váha života
Životu k sežrání se vtipně daří vystihnout každodenní situace ze školních let, které si asi leckdo, kdo se během školy potýkal s kily navíc, sám zažil. Cesty k automatu ukrývajícímu nějakou tu neřest, zmar při desátém pokusu přeskočit na tělocviku přes kozu, návštěvy babičky spolehlivě mařící jakoukoli snahu trochu shodit, případně snaha vylézt z bazénu až ve chvíli, kdy se nikdo nekouká.
To všechno film ukazuje citlivě a s jemným humorem. Nikdy nesklouzne ani k tomu, aby se stal třeskutou komedií o neohrabaném tlouštíkovi, ani se ale nesnaží tvrdit, že být obézní je vlastně ok. Díky tomu film děti neučí, že by na sobě neměly makat. Naopak, a moc hezky jim ukazuje, že je lepší dělat to pro sebe, ne pro holku, rodiče nebo kohokoli jiného.
-
Režie
-
Scénář
-
Animace
-
Hudba
-
Dabing
Život k sežrání (2024)
Život k sežrání se směle zařadí po bok Myši patří do nebe a Malého a Velkého pána jako moderní český animák, který nejen ctí loutkařskou tradici a skvěle baví, ale i nenásilně řeší aktuální témata a učí správná poselství.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Aerofilms © 2024
Život k sežrání
Loutkový / Animovaný / Komedie / Rodinný
Česko / Slovensko / Francie, 2024, 80 min
Režie: Kristina Dufková
Předloha: Mikaël Ollivier (kniha)
Scénář: Petr Jarchovský
Kamera: Václav Fronk
Hudba: Michal Novinski
Hrají: Hugo Kovács, Tatiana Dyková, David Novotný, Klára Melíšková, Simona Babčáková, Martha Issová, Jiří Bartoška, Eliška Křenková
