Někdy nás filmy vezmou do fantastických míst a unesou nás z reality. Někdy nás fascinují tím, jak věrně zachytí to, co důvěrně známe. A někdy ukazují něco, s čím jsme naštěstí to dočinění sami neměli, dost možná nás to ale v budoucnu čeká. Právě tak tomu je i u dramatu Rok vdovy.
Inspirováno skutečným příběhem
Scenárista Eugen Liška při psaní scénáře adaptuje stejnojmenné deníkové zápisky Zuzany Pokorné, které před pár lety otiskl časopis Respekt. Když její manžel nečekaně zemřel, zjistila autorka, že odchod partnera nezanechá značné šrámy jen na duši a v srdci, ale i každodenním životě. Byrokracie, se kterou se pozůstalí mnohdy musí během truchlení potýkat, je místy až absurdní; nemluvě o spoustě mezer v každodenním životě a praktických záležitostech, které nepřítomnost partnera vyhloubí.
„Tohle je ženský příběh, který zpracovaly převážně ženy, já jsem v podstatě výjimka,“ překládá na začátku filmu hlavní hrdinka publiku slova autora jakési divadelní hry, jen pár minut předtím, než se osudnou zprávu o smrti manžela z telefonu dozví. „V jádru ale jde o naprosto univerzální lidský příběh,“ dodává. Je evidentní, že scénárista jeho prostřednictvím promlouvá přímo k divákům Roku vdovy.
Dokudrama?
Film, který jako svůj celovečerní debut zrežírovala zkušená dokumentaristka a scenáristova manželka Veronika Lišková, to u diváků asi nebude mít lehké. Na mainstreamového diváka vyprávění bude moc pomalé, meandrující; rozmazlený cinefil zase může brblat, že čekal něco objevnějšího, že pro něj a jeho vidění světa film není dostatečnou výzvou.
Doba je navíc náročná a všichni máme svých starostí dost. Byla by ale škoda se filmu, třeba i kvůli ponurému názvu, zaleknout. Nabízí se obava, že půjde o film plný smrti a slz, není tomu tak. Jde ale o film plný života a naděje, film o hojení a nových začátcích.
Režisérka nezapře své žánrové pozadí, její film pocitově hranici mezi fikčním příběhem a dokumentem jímavě stírá. Rok vdovy je citlivý, nikdy ale nesklouzává k citovému vyděračství a náhle ovdovělou, ani ne padesátiletou překladatelku Petru, observuje se skoro až dokumentární věcností. V podstatě tu absentuje i jakýkoli hudební podkres, který by mohl na diváka působit emocionálně návodně. Výsledkem je kolorit větších i menších životních situací, jako jsou první Vánoce bez životního partnera nebo snaha vyjít s truchlící tchýní, ale třeba i starosti s dojížděním a další všední peripetie spojené s životem mimo město. A stejně jako v životě, tak i ve filmu se během toho jednoho roku nedořeší všechno. Některé vedlejší dějové linky tak zůstávají záměrně otevřeny, jako anorektické tendence Petřiny dcery.
Zajímavý aspekt je i kontrast přírodního cyklu, čtyř ročních období a obrody přírody s truchlením a obrodou vnitřního života postav. Škoda jen, že mu více nepomáhá výtvarné řešení filmu. Kupříkladu Petřina bolest v kontextu sluncem zalitých letních scenérií by jistě možná lépe vynikla, kdyby se jednotlivá roční období nezpíjela v jednolitém modrém filtru.
Tři silné ženské výkony
Spolehlivý výkon pochopitelně odvedla Zuzana Kronerová v roli dobrosrdečné, ale trochu urputné tchýně. Pavla Beretová ztvárňující titulní roli pak v podstatě nesleze z plátna a hodně bychom se divili, kdyby se její jméno čile neskloňovalo při rozdávání filmových cen a tradičního bilancování uplynulého filmového roku. V hlavní roli je zcela přesvědčivá a autentická jak v momentech velké zranitelnosti, tak nově nabyté vnitřní síly.
Řadu scén si pro sebe nicméně krade především její neteř Julie Šoucová, která v Roku vdovy ztvárňuje její filmovou dceru. Zajímavou shodou okolností se obě herečky vedle sebe objevují v rozmezí několika týdnů už ve druhém projektu, ve filmové Amerikánce Viktora Tauše si totiž obě střihly titulní postavu v různých fázích jejího života. Není pochyb, že mladou herečku čeká velká filmová budoucnost, a že na letošek budeme vzpomínat jako na rok, kdy jsme měli to štěstí její talent objevit.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Herci
Rok vdovy (2024)
Rok vdovy není film o smrti, jako spíš o životě po životě. Jak jeho vyprávění plyne a meandruje jako řeka, věcně a citlivě ukazuje, jakou díru v životě zanechá nenadálá a předčasná ztráta životního partnera. Je u toho možná melancholický, nikdy ale citově nevydírá, a dovede dojmout, pohladit i pobavit.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt © 2024
Rok vdovy
Drama
Česko / Slovensko / Chorvatsko, 2024, 109 min
Režie: Veronika Lišková
Scénář: Eugen Liška
Kamera: Dušan Husár
Hrají: Pavla Beretová, Julie Šoucová, Zuzana Kronerová, Tomáš Bambušek, Lucie Žáčková, Jaromíra Mílová, Jan Novotný, Marie Švestková, Helena Dvořáková
