Při zkoumání uměleckých děl lze vysledovat tři stěžejní přístupy k jejich interpretaci. První z nich dílo vysvětluje na základě autorova života a jeho osobnosti, druhý ho začleňuje do historického kontextu a chápe jej jako produkt určité doby, třetí oba tyto faktory potlačuje a soustředí se na samotnou estetickou hodnotu díla, která dokáže sama produkovat významy. Ačkoliv jsou tyto teorie značně odlišné a jejich zastánci jsou mezi sebou v permanentní při, nový dokument Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být, mapující život a dílo fotografky Libuše Jarcovjákové, je jedinečnou syntézou všech těchto přístupů. I přes své minimalistické pojetí nabídne divákům nejen detailní a ucelený pohled na dílo, život a osobnost Jarcovjákové, ale také velice emotivní a intimní příběh, zabalený do podmanivého audiovizuálu.
Nevídaný přístup k dokumentu
Ještě nejsem, kým chci být je opravdu netradiční počin. V dokumentu není jediný klasický kamerový záběr, nevystupují v něm žádní respondenti mluvící na kameru, neobsahuje žádné dobové snímky z televize ani uměle zinscenované rekonstrukce historických událostí. Přesto je jedním z nejsilnějších a nejautentičtějších svědectví z dob komunistického Československa, které kdy spatřilo světlo světa.
3000 fotografií
Středobodem snímku je pouze Jarcovjáková a její dílo. Celá vizuální složka dokumentu je tvořena výhradně jejími fotografiemi. Před divákem se na prostoru pouhých 90 minut ukáže přes 3000 jejích fotografií; snímek je tak ojedinělým katalogem, který všem divákům umožní seznámit se s dílem této světově uznávané fotografky v opravdu nevídané míře.
Už jen sledování samotných fotografií je zážitkem samo o sobě. Jarcovjáková je citlivou pozorovatelkou a její zdánlivě obyčejné fotografie jsou ryzím záznamem každodenních chvil a prožitků. Není to však tak, že by film těžil pouze z kvality a množství prezentovaných fotek; zcela novou rovinu do nich vnáší střih Alexandera Kashcheeva.
Rytmus a švankmajerovské sekvence
Kashcheev divákům fotografie prezentuje v rytmickém sledu, který kopíruje veškerý zvukový doprovod filmu, ať už je jím mluvené slovo, nebo hudba. Kadence podobných fotografií pak vnáší do jinak převážně statického obrazu pohyb. Kashcheev se nebojí ani experimentů, a tak divák občas spatří vizuálně podmanivé koláže, prolínání snímků i švankmajerovské sekvence, které zdařile dokreslují vyznění fotek, jejich emoce i příběh odehrávající se na jejich pozadí.
Stejně jako u vizuální složky filmu drží i u té zvukové prim sama Jarcovjáková. Celým snímkem provádí diváky sama fotografka, která předčítá pasáže ze svého deníku. Záznamy začínají v roce 1968, kdy Jarcovjákové bylo 16 let a začínala s focením. Následují studijní neúspěchy kvůli kádrovým posudkům, první pracovní zkušenosti, fascinace dělnickým životem, alkohol, sex, nechtěné těhotenství, potrat, návštěva Tokia, život v Berlíně, drogy, deprese, naděje, pracovní úspěchy i pády, hledání lásky i sebe samé – a to vše rámované neutuchající touhou po svobodě.
Intimní zpověď i dobové svědectví
Stejně jako Jarcovjákové fotografie, je i její promluva silná, intimní a především upřímná. Její životní dílo jako by bylo pro filmový formát stvořené. Fotografie a psané záznamy se dokonale doplňují a vytvářejí celistvý obraz, který je ojedinělým svědectvím. Jarcovjákové přístup k životu, touha po svobodě a vazby na dobový underground navíc ukazují komunistické Československo ve zcela nové perspektivě, která dokáže zbořit nejednu ze zažitých představ o tehdejším životě.
Jarcovjákové monolog pak místy doplňují ambientní zvuky, které dokreslují její vyprávění, či podporují atmosféru na fotografiích. Zvukový podkres tak tvoří zvuky tramvají, cinkání půllitrů, rachot tiskařské rotačky i plácání holubích křídel.
Berlínské techno i romské melodie
Na několika místech se film uchýlí i k hudebnímu doprovodu, který je na minimalistické poměry dokumentu velice odvázaný a dokáže ho patřičně oživit. Jeho zpracování se ujali Oliver Torr, Prokop Korb a Adam Matej. Ti byli věrní elektronické hudbě, která je jim nejbližší, a zdařile v ní propojili zvuk berlínské scény s dobovou hudbou socialismu i romskými prvky, které se v díle fotografky také odrážejí. Výsledkem je originální soundtrack, který skvěle ladí s rytmickým střihem.
Všechny zmíněné složky filmu se navzájem doplňují a dokonale souzní. Tasovská dobře ví, co chce divákům sdělit a využívá k tomu všech dostupných prostředků. Vybrané pasáže z deníků tvoří ucelený a chronologický příběh, který tne do živého, otevírá řadu zajímavých a stále aktuálních témat. Scénář má jasný začátek a přes nespočet zatáček, kliček a nečekaných životních zvratů a překážek samotné fotografky směřuje k poselství, které je oslavou odvahy, individuální svobody, uměleckého vyjádření a života samého.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Hudba
Ještě nejsem, kým chci být (2024)
Ještě nejsem, kým chci být je ojedinělý počin, který na prostoru standardní filmové stopáže divákům vytváří nevídaně celistvý a funkční obraz kombinující autora, jeho dílo i dobový kontext. Film nemá hluché místo, stále přichází s novými myšlenkami, vrší na sebe nové nápady, nebojí se těžkých témat a na pozadí velkých dějin rozvíjí silný a inspirativní příběh svobody a individuality. Těžko říct, zda k výsledné podobě a kvalitě filmu přispěla více samotná komplexnost díla Jarcovjákové, či dokumentaristické nadání a zkušenosti Tasovské. Ať tak či onak, je výsledný snímek netradičním a mnohovrstevnatým zážitkem, který by vám v žádném případě neměl uniknout a na kterém budete jen stěží hledat něco negativního.
Tomáš Souček, spolupracovník redakce
foto/video: Aerofilms, Film Servis MFF Karlovy Vary © 2024
Ještě nejsem, kým chci být
Dokumentární
Česko / Slovensko / Rakousko, 2024, 90 min
Režie: Klára Tasovská
Scénář: Klára Tasovská, Alexander Kashcheev
Kamera: Libuše Jarcovjáková
Hudba: Oliver Torr, Prokop Korb, Adam Matej
Hrají: Libuše Jarcovjáková
