Maďarskou režisérku a scenáristku Ildikó Enyedi nejspíš filmoví diváci budou z poslední doby znát zejména díky jejímu snímku O těle a duši, za který v roce 2017 získala Stříbrného medvěda na Berlinale a představitelka hlavní role pak byla na Evropských filmových cenách oceněna jako nejlepší herečka. K rozhovoru jsme se ale sešly hlavně k filmu Miloval jsem svou ženu, který se promítal v hlavní soutěži Cannes a nyní ho ve výběru režisérčiných filmů promítá právě probíhající Letní filmová škola. Filmařka tu dostala v pátek výroční cenu AČFK.
Ildikó, já vím, že máte ráda, když s vámi lidé mluví upřímně. Proto vám musím říct, že jsem měla problém s tím, abych váš nejnovější film Miloval jsem svoji ženu dokoukala. Částečně také proto, že se mě jeho obsah v několika aspektech hodně dotýkal.
To, co mi popisujete, bylo do jisté míry naším záměrem. Ten film má téměř tři hodiny a vychází z románu maďarského spisovatele, básníka a dramatika Milána Füsta. Původně jsem měla verzi scénáře, která vypadala jinak. Já z ní ale měla pocit, že není pravdivá, protože se dostatečně nedrží hlavního motivu příběhu.
O jakém motivu teď přesně mluvíte?
Mám na mysli umění nepotřebovat mít stále všechno pod kontrolou, cítit se součástí světa a nestanovovat pořád všemu pravidla. Hluboko vevnitř sebe sama jsem cítila, že jestli scénář nechám tak, jak je, tak to prostě půjde proti podstatě knihy. Proto jsem se pak rozhodla pro mnohem klasičtější přístup, aby všichni měli možnost implementovat do snímku svůj vlastní příběh a zkušenost.
Ano, to se stalo i mně…
Tím jste vlastně potvrdila, že to byl správný přístup.
Proč právě Füstův román? Je to autor, který je vám osobně něčím blízký?
Ve všem, co napsal, je právě poselství toho, že život by se měl žít velkoryse. A specificky tento román obsahuje ještě navíc nádech dobrodružství příběhu dvou lidí se všemi různými zvraty. Miloval jsem svoji ženu je lepší než kterákoliv jeho jiná práce, protože v ní zvládl tohle všechno vyobrazit.
Miloval jsem svou ženu na LFŠ:
pondělí 29. 7 ve 12:30
Slovácké divadlo
Miloval jsem svou ženu je snímek s možná pro vás s až nezvykle celoevropským hereckým obsazením. Je tu Francouzka Léa Seydoux, holandský herec Gijs Naber, francouzský herec Louis Garrel, Italští Sergio Rubini a Jasmine Trinca, Švýcarka Luna Wedler a mnoho dalších.
Je to dáno tím, že román si pohrává s evropskými archetypy. Lizzy, kterou hraje Lea Seydoux, není jenom Francouzka. Je to Pařížanka, pařížská intelektuálka. Je to také příběh zlehka inspirovaný Létajícím Holanďanem. Protestantský sever a katolický jih vytváří určité třecí plochy a protiklady. Mysl kapitána Jakoba je nastavená naprosto klasicky, je to pracovitý protestant, který má v sobě zakódovanou jasně danou etiku. Má zcela analytickou mysl a k druhému člověku přistupuje jako ke krabičce, kterou může otevřít a uvnitř všechno uvidět. Tak byl odjakživa vychován. Ale tak to v životě nefunguje. A to právě takové zjištění ho vede k šílenství.
Lizzy je moderní žena bez hranic. Je instinktivní a životem prochází naprosto bez jakýchkoliv obav. Vás fascinuje zaobírat se vztahy mezi muži a ženami? To se táhne vaší prací odedávna, řekla bych…
Řekněme, že komunikace je to, co mě hodně zajímá. A láska je ta nejextrémnější forma komunikace. Milujeme-li skutečně, pak se opravdu druhému člověku otevřeme, což může být celkem nebezpečné, ale neuděláme-li to, pak to není láska. Je to nádherný, ale velmi riskantní postoj, který mě nesmírně fascinuje. To je ten nejlepší potenciál a když je láska oboustranná, tak oba v tom vztahu mohou vstát jako Fénixové z popela.
Váš snímek také hodně definuje světlo. Jak jste s ním chtěla zacházet?
Ano, to je správný postřeh. Marcell Rév, kameraman tohoto snímku, je vynikající ve svém řemesle. Právě teď v Los Angeles natáčení další sérii seriálu Euforie. Velice rád o věcech přemýšlí, je to parádní intelektuální partner. Společně jsme chtěli dát světlu velký prostor ve snímku. Pracovali jsme na tom, abychom zásadněji odlišili prostředí, které dvě hlavní postavy obklopuje. Svět Lizzy má jistou transparentnost a opisuje živost Paříže. „Těžší“ světelné podmínky jsme tvořili pro děj v Hamburku a Jakoba. Takový rozličný přístup platil i pro scénografku Imolu Láng. Konkrétně s ní spolupracuji už velmi dlouho. Začaly jsme už v době mé práce pro HBO Europe, pak jsme pokračovaly i na O těle a duši, a teď i na Miloval jsem svou ženu. V tomto filmu je teké velký rozdíl mezi kapitánovým světem na moři a na souši. Na moři jsme šly mnohem více po minimalismu – slunce, vítr a pokud možno nic víc.
Kde tedy všude probíhalo natáčení vašeho snímku?
Natáčeli jsme v Budapešti, Hamburku a na Maltě. Obrazy z lodí jsme nakonec poskládali z různě natočených dílčích záběrů, protože pronajmout si tu správnou loď, respektive jachtu zvanou Marietta bylo pro rozpočet snímku příliš drahé. Navíc ty velké dopravní lodě, kterým Jakob jako kapitán velel, už neexistují. Všechny byly použity jako bitevní lodě za druhé světové války.
Pojďme se teď vrátit k vašemu staršímu snímku O těle a duši, který já osobně miluju a který získal Stříbrného medvěda na Berlinale. Měla jsem to štěstí vidět hlavní představitelku Alexandru Borbély, když pak získala za svou roli cenu Nejlepší herečka na Evropských filmových cenách.
Ano?! (Ildikó se rozzáří) Alexandra je úžasná! Chci vám ukázat jednu fotku… (hledá v telefonu a pak jeho display namíří ke mně. Teď se zase rozplývám já, na fotce je Alexandra společně s představitelem Jakoba, hercem Gijsem Naberem.) Alexandra přijela na premiéru Miloval jsem svoji ženu do Budapešti. Měla jsem velikou radost! Je to výjimečná osobnost. Znám ji už od dob, kdy jako studentka divadelního a filmového umění hrála v divadle. Asi víte, že jsem ji nejprve chtěla obsadit do role psycholožky. Už při psaní scénáře k O těle a duši jsem si na ni takhle myslela. Pak jsem jí roli nabídla a ona kývla. Zároveň jsem ji poprosila, jestli by mohla přijít na casting a takzvaně „nahazovat text“ uchazečkám o roli Marii. Věděla jsem, že pro tuhle roli potřebuji nutně profesionální herečku, protože má-li být někdo tak introvertní jako je ve filmu Maria, není možné, abych se kýženého výsledku dokázala dobrat s nějakým nehercem, který skutečně introvertem je. Pro Endreho jsem zase potřebovala někoho charismatického a mohl to být herecký neprofesionál… Pak jsem začala uvažovat o tom, jestli by tou pravou Mariou nemohla být Alexandra. Ale pokaždé, když mě to napadlo, opakovala jsem si, že to nejde, protože Alexandra je v životě charakterově zcela jiná. Pak jsme ale přece jenom spolu udělaly jednu zkoušku, která moc dobře nevyšla, ale něco mi pořád říkalo, že by to měla být Alexandra. Tak jsme udělaly druhý test a ten byl lepší. To už jsem věděla, že to Alexandra zvládne! My všichni, co jsme na filmu pracovali, jsme se nesmírně soustředili a já jsem cítila jejich naprostou oddanost příběhu. Nikdo z nás ale neměl ponětí o tom, že film bude pak tak dobře komunikovat s diváky. To bylo veliké překvapení! Protože jsem chtěla přenést velice základní pocity, komunikuje ten film daleko příměji než můj poslední snímek, o kterém jsme mluvili před chvilkou. Pamatuju si, jak jsme seděli na premiéře snímku na Berlinale a poslouchali všechen ten smích a pak taky absolutní ticho. To bylo tak neskutečně úžasné!
A jak jste našla neherce pro roli Endreho?
Tam to bylo rychlé. Jenom jsem ho požádala, jestli by mohl přijít a být partnerem Marii. To byla taková jeho neoficiální lekce herectví. Nešlo mi samozřejmě o to, abych ho učila hrát. Chtěla jsem, aby si jen zvykl na různé situace, které se dějí na place během natáčení. Jak jsem řekla, hledala jsem někoho, kdo měl charisma a určité tajemství v sobě, takže divákova představivost pak dokoná své. Vlastně trochu jako postava Lizzy v Miloval jsem svoji ženu. Teď už je Géza Morcsányi v důchodu, ale předtím pracoval jako ředitel největšího maďarského vydavatelství. Měl skvělý smysl pro humor, výbornou schopnost sebereflexe, byl velmi citlivý a rozuměl velice dobře od samého začátku tomu, že po něm nechci, aby hrál. Měl to být on v určitých situacích.
Teď mi řekněte, jestli je to náhoda, nebo si vysoké muže vybíráte pro své filmové postavy zcela záměrně?
Hmmm (přemýšlí)… je to tak! Vlastně ano, samý vysoký chlap. V každém mém celovečerním filmu takový byl. Asi je to dáno taky tím, že třicet dva let žiju s mým mužem, který sám měří dva metry. (smích)
Teď se vraťme do roku 2012, kdy začala vaše spolupráce s HBO. Tehdy jste začala natáčet spolu s dalšími kolegy seriál Terapie, kterou v té české verzi známe dobře i my tady v Česku.
Ano, viděla jsem z té české verze taky pár ukázek. Nabídku na natáčení Terapie jsem nejprve téměř odmítla. Pak jsem ale viděla první sezónu té původní izraelské a byla jsem naprosto uchvácená silou a potenciálem tohle formátu. Taky se mi líbilo, jak originální a svobodné byly ty příběhy. Následně jsem tedy na tuto nabídku kývnula. Dobré na tom všem bylo, že to byl druhý seriál HBO, který se v Maďarsku točil a my tvůrci jsme mohli naprosto svobodně pracovat. Nikdo nás v ničem neomezoval. Mohli jsme si do rolí vybrat koho jsme chtěly, stejně tak to bylo i s týmem na place. Byli to profesionálové, kteří přišli z práce na celovečerních filmech a velice si libovali v komfortu, kterým jim tu byl poskytnut. Dokonce jsme měli prostor na to, abychom mohli zkoušet. To už později možné nebylo. Po Terapii jsme ještě měli v plánu další seriál, který už byl schválený. Pak ale HBO mělo nového majitele, a tak všechny projekty z předchozí doby byly smeteny ze stolu a začínalo se od píky.
Jestli se nepletu, vy také učíte…
Ano. Ale více než rok zpátky nám byla akademická autonomie odebrána a budapešťská Univerzita divadelních a filmových umění byla obsazena lidmi dosazenými maďarskou vládou. Tehdy jsem společně s dalšími kolegy na protest takového jednání rezignovala. Ten stejný den o půlnoci studenti obsadili univerzitu a následujících sedmdesát dva dnů vytvářeli v jejích prostorách úžasné happeningové akce. Pak ale kvůli covidu museli skončit. Založili jsme potom svobodnou asociaci a většinu lekcí a programů původní školy pokračují pod hlavičkou zmíněné nové asociace. Povedlo se nám udělat spoustu práce a díky solidaritě dalších evropských univerzit mohou budapešťští studenti dokončit své studium třeba v Rakousku, Německu, Polsku. Byla to celé velmi nehezká záležitost, ale určitým způsobem to celé mělo taky určitou krásu v tom, že zafungovala lidská jednota, přesvědčení, motivace a vůle a nakonec se nám povedlo všechno ustát!
A na závěr ještě jedna otázka. Když jste měla v jednom z rozhovorů odpovědět, který film vám změnil život, řekla jste, že to byl váš první celovečerní snímek a že jinak by se váš profesní život ubíral nejspíš úplně jiným směrem. Jaké povolání byste dnes tedy pravděpodobně vykonávala?
Myslím, že bych se asi stala spisovatelkou. Jinak chci říct, že práce na filmu je pro mě doba, kdy jsem ráda s lidmi a je to vždy čas velmi intenzivní. Mám ráda týmovou práci, která vede k jednomu společnému cíli. Jinak mě totiž vůbec neužije na nějaké zdvořilostní hovory a trávení času v kolektivu. Jsem docela samotář, a tak bych tedy jako spisovatelka měla asi velmi ubohý sociální život! (smích)
Dagmar Šimková, spolupracovnice redakce
foto/video: Film Europe, Totalfilm Media, ČTK © 2024
