O festivalu Naruby, jehož dramaturgie se soustředí výlučně na ty nejhorší srágory, které kdy spatřily světlo světa, jste už možná slyšeli. A nejen tady u nás, protože jeho mateřské kino Balt se v Praze stalo malým fenoménem a o bizarních zážitcích, které si díky téhle partě můžete domů odnést, nejde kámošům nevyprávět. A ani my si je nenecháme pro sebe.
Kdyby nám dal koníček z vraždícího kolotoče pistoli k hlavě a nutil nás přirovnat Naruby k některému z tuzemských festivalů, řekli bychom asi: „Koníčku, ty vole, k tomu nás nenuť.“ Kromě nabízejícího se Otrlého diváka by nás ale napadla Letní filmová škola. Ne v těch brzkých denních hodinách, kdy distingovaně cucáte maté u němého filmu s živou hudbou, spíš v těch večerních, kdy se vypotácíte z party stanu se sklenkou vodníkova spermatu a navzdory hroznému vzduchu i zvuku se jdete protrpět i proradovat éčkovým zombie flákem, ve kterém se nemrtví nerozmnožují kousanci, ale třeba souloží s prostřelenou hlavou. A to je, kdyby to nebylo jasné, uctivá poklona.
Možná si sucharsky říkáte, proč byste si něco takového měli dělat, proč byste měli sedět sedmdesát minut na těch nejhorších bracích.
Lepší než Disney+ s Netflixem dohromady?
Dejme stranou, že jste-li fanda, kinematografii je prostě fajn znát v celé její šíři. Hlavně ale věřte tomu, že takový ugandský akční velkofilm natočený za cenu dvou piv v sobě nese nepoměrně víc života, nadšení i srdce než Rebel Moon nebo libovolný jiný spotřební flák od Netflixu, co stál několik stovek milionů. Festivaly jako Naruby jsou tou nejsilnější obhajobou kinozážitku. Nic vám tolik nedokáže, že koukání doma nejde se sdílením filmu v sále srovnávat, než když to kolem vás vibruje způsobem, jakým se to děje tady.
Zážitek s kámošem
Do kin se přitom obecně nechodí, dva týdny zpátky jsme v Česku měli nejhorší víkendovou návštěvnost za posledních dvanáct let. Lidi si radši počkají na stream, filmy jim už nejsou dost vzácné na to, aby za ně vyplázli pracně vydělané peníze. Táhnou už jen jedinečné události, u kterých cítíte FOMO. A taky bizáry. Stejně jako v nepřeberném moři obsahu na sociálních sítích a internetu, i ve filmové nabídce vám pomůže, máte-li v ruce něco extrémně divného.
A zásadní je i společenský aspekt. Ve chvíli, kdy projekce prokládáte bizarní burleskou a vymazlenými tacos a u filmu s kámošem popíjíte pivní speciál, nejde jen o suchou návštěvu kina, ale prostě o povšechně příjemný večer. Není tedy divu, že na Naruby proudí lidi po desítkách a projekce jsou narvané.
Představte si, že dorazíte do prostor pražských Bradavic, bývalého kláštera, jehož návštěva je zajímavý zážitek sama o sobě. Robotická ruka vám naleje panáka rumu, uděláte si selfíčko s polonahou sochou Jirky Káry, polknete poslední sousto donutu s mangem a chilli a vnímáte, že v okolních sálech to zní, jako by se v nich dotáčela smíchová kulisa k těm nejlepším dílům Přátel. Pak už sedíte v kulisách bývalé pitevny, která libovolnému krváku nevyhnutelně dodá větší šťávu, nebo přímo v kryptě po kostelem, kde máte pocit, že Velocipastor každou chvíli sleze z plátna a začne kázat. S takhle úžasně vstřícným publikem a zábavným prostředím vám bude úplně jedno, že zvuk, titulky a vlastně i celý promítaný film stojí za starou bačkoru a že se vlastně ve filmu Kdo zabil Kapitána Alexe nedozvíte, kdo zabil kapitána Alexe.
Takže dělejte! Už jste tam měli být čtyři minuty, vy magoři! Poslední lupeny na festival Naruby máte příležitost urvat na webu festivalu.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: © Festival Naruby 2024
