Jméno Sébastien Vaniček vám možná zatím nic neříká, fandové hororu by ale měli zpozornět. Dost možná se nám totiž rodí nová žánrová hvězda. Mladý Francouz s českými kořeny aktuálně do kin, včetně těch našich, uvádí Havěť, noční můru všech arachnofobiků, která svým napětím, sugestivností a klaustrofobním prostředím jednoho činžáku zamořenému extrémně jedovatými pavouky nadchla nejen diváky a kritiky, ale i Sama Raimiho a producenty série Evil Dead. Ti se tak rozhodli mladému talentu svěřit další film ze své kultovní série. I proto máme radost, že jsme si při příležitosti premiéry Havěti mohli s tímhle slibným filmařem popovídat.
Pavouci proti xenofobii
Bojíte se sám pavouků? Proč jste si vybral právě je, aby byli monstry ve vašem debutu?
Nebojím. Fascinují mě, takže mě moc bavilo je zachytit pro velké plátno. Vybral jsem si je, protože jsou jedni z mála tvorů, které tak soudíme podle jejich vzhledu. Lidi se jich bojí jen kvůli tomu, jak vypadají, i když třeba nejsou vůbec nebezpeční.
Odráží to téma filmu. Ve skutečnosti je o lidech, které soudíme podle toho, jak vypadají nebo odkud pocházejí. Pavouci jsou tomu skvělou metaforou.
V podstatě tedy symbolizují migranty? Uprchlíky?
V podstatě, ale ta myšlenka je obecnější. Chtěli jsme zachytit xenofobii jako takovou.
Kohokoli můžete strčit do škatulky, dát na něj nálepku. Kvůli barvě kůže, kvůli sexuální orientaci. Chtěl jsem ukázat, že i ve „špatných čtvrtích“ žijí dobří lidé, kteří drží spolu a mají se rádi. Na předměstích Paříže žijí lidi původem z Afriky nebo Asie, přitom tam cítíte velkou pospolitost. Všichni pohromadě jsou ale v jedné velké škatulce, jsou to přece „lidi ze špatných čtvrtí.“ Přitom s nimi stačí mluvit, trochu je poznat.
Režisér má sice české kořeny, vyrůstal ale na pařížském předměstí. Vždy rád kreslil, zejména komiksy. V patnácti pak ukradl svému tátovi kameru a začal natáčet hmyz. Postupně objevoval možnosti střihu, sound-designu a rozvíjel svoji lásku k výtvarnému umění. Po několika oceňovaných krátkých filmech je Havěť jeho celovečerním debutem, navíc s přesahem. Pavouci totiž ve filmu slouží jako alegorie.
Vycházel jste tedy z vlastní zkušenosti s dospíváním na pařížské perfierii?
Určitě, chtěl jsem svůj celovečerák točit o něčem osobním. Moje obří štěstí je, že jsem se narodil jako bílej kluk… a přijde mi na hlavu, jak velký vliv na váš život něco takového může mít.
Zaujal mě i postoj, jaký protagonisté filmu zaujímají vůči policii. Evidentně nevěří, že jim systém pomůže, cítí, že se o sebe musí postarat sami.
Je to tak. To, jak se řeší problémy, hodně závisí na tom, kde se dějí. V centru Paříže a na periferii se stejná věc nebude řešit stejně. Odpovědí je dialog – i když nejste ze stejného těsta, je důležité spolu mluvit.
Fascinace pavouky
Čím vás hmyz a pavouci tak fascinují? A je tedy hlavní postava Caleba, který je sbírá, vámi nějak inspirovaná?
No, když něco milujete, neměli byste to škatulkovat, zavírat do krabiček. To, jak Caleb se zvířaty zachází, není správně. Ti tvorové mě fascinují jako Caleba, ale já bych je určitě ve svém pokoji nezavíral a nedržel. Film ukazuje, jak je důležité škatulky všeho druhu otevírat.
Vzhledem k tomu, co pavouci podle vás ve filmu symbolizují, jste asi nikdy nezvažoval udělat je ještě větší, hnusnější, monstróznější?
Ne, ne. Důležité je najít balanc zábavy a poselství, které chcete předat. Chtěli jsme natočit zábavný film, u kterého se budete bát.
Velikost pavouků jsme hledali podle toho, aby fungovali na velkém plátně, zároveň ale působili realisticky. Jsou to prostě jen zvířata, která bojují o přežití, a svým způsobem jsou to taky oběti. Nechtěli, aby je někdo zavřel do krabic a převezl na druhou půlku světa. Chtějí si jen hledět svého. Při sledování si všimněte, že nikdy neútočí sami od sebe, jen reagují na okolí a snaží se bránit.
A proto jste asi ani ve filmu nechtěl větší gore? Necítil jste potřebu ukázat ve filmu víc krve, vnitřností a podobných šťavnatostí?
Hlavně jsem nechtěl točit béčko o chlupatých, slintajících potvorách. Když pavouci v přírodě loví, nikdy u toho krev neteče. Gore by náš film poslal do úplně jiných vod, a já se chtěl soustředit spíš na postavy a jejich strachy než na tělní tekutiny.
Kliknutím zobrazíte spoiler!
Pokud jste film už viděli, možná vám vrtá hlavou scéna, kdy Caleb ke konci filmu vystoupí z auta a nechá zhasnout světla, přestože ví, že se ho pavouci bojí. Podle režiséra tohle jeho zvláštní rozhodnutí, které na první dobrou působí jako popření elementárního pudu sebezáchovy, zrcadlí ústřední myšlenky filmu, které nám v rozhovoru popisoval. Caleb pochopí, že řešením není boj, ale komunikace. Vidí, že pavouci nechtějí zabíjet, ale útočí jen proto, aby přežili a mohli utéct. Proto se rozhodne kruh násilí přetrhnout.
Bohaté zkušenosti
Silnou stránkou Havěti je určitě obrazová stránka. Hrajete si s kompozicí, široké záběry střídáte s makro podhledy, občas se divák na dění na plátně dívá i očima samotných pavouků. Jak jste o vizuálu filmu přemýšlel? Hrály roli vaše zkušenosti z dětství, kdy jste si pro sebe na tátovu kameru natáčel hmyz?
Strávil jsem spoustu let u krátkometrážních filmů a za kamerou jsem jako doma, takže mám tendence si sám točit i stříhat. Tohohle zvyku se při přechodu na celovečerní formát a nabobtnání štábu nezbavíte ze dne na den, takže i u Havěť jsem si asi z 50 % snímal sám. Chtěl jsem být hodně nablízku hercům, takže jsem se na ně nalepil s ruční kamerou, běhal s nimi, ležel s nimi na zemi… Podle mě to hodně pomáhá divákově imerzi i napětí. Záběry na pavouky jsou naopak pomalejší, uhlazenější. Tohle všechno dává dohromady estetiku filmu tak, aby byl intenzivní a když je potřeba, tak i děsivý.
Telefon od Sama Raimiho
Líbilo se mi, jak jste ve filmu pracoval s uzavřeným prostorem. Prostředí zamořeného činžáku mi připomnělo loňské Smrtelné zlo, což se hodí, protože máte točit další film série. To pro vás musí být velká radost, ne?
Určitě! Uváděli jsme Havěť na festivalu v texaském Austinu, kde jsme vyhráli cenu za nejlepší film a režii… a pak začal zvonit telefon. Můj agent skoro nestíhal zvedat telefony z Ameriky, a pak najednou zavolali od Sama Raimiho.
Překvapilo mě, že je zajímalo, jaký příběh bych si chtěl natočit já, místo toho, aby mi dali hotový scénář a chtěli mě ho nechat natočit. Prostě mi půjčili ten svět a nechávají mě si v něm hrát.
Můžete už o filmu něco říct, nebo je to zatím tajemství?
Zatím je to tajemství, teprve píšeme scénář a všechno se dost rychle mění. Navíc bych nerad něco prozradil. V zimě bychom ale měli začít točit a rádi bychom stihli premiéru na příští Halloween.
Jak moc se sám Sam Raimi v celém procesu angažuje?
Velmi! Je to jeho značka a když o ní mluví, je jako malej kluk. Možná i proto hledá podobnou energii. Fede Alvarez a Lee Cronin, kteří točili poslední dva filmy, měli za sebou předtím jen svoje debuty. Stejně jako já. Raimi chce pracovat s lidmi, kteří budou blbnout s kamerou, s postavami, kteří do jeho světa vnesou novou energii.
Je to pro vás splněný sen?
Hollywood je rozhodně splněný sen, ještě větší sen ale pro mě byla tvůrčí svoboda. Jsem ale o to nadšenější, že jsem dostal příležitost natočit si, co chci.
A co dál? Bude váš třetí film zase horor?
Nebude. Mám za sebou asi padesát kraťasů, žádný z nich ale nebyl horor, Havěť je můj první. Do Smrtelného zla chci ze sebe vydat všechno, co tomuhle žánru můžu nabídnout, a chci natočit extrémně strašidelný film. Potom chci ale zkusit zase něco jiného.
Láká mě toho spousta. Můj nejoblíbenější film je Gladiátor, takže ultimátní meta by pro mě byl historický biják, kde budu mít na place spousty komparzu a koní. K tomu se ale ještě budu muset protočit.
Havěť vstupuje do českých kin 23. května s titulky i českým dabingem.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Continental Film, Totalfilm Media © 2024
