Jedním z hlavních hostů letošního 24. ročníku festivalu Mezipatra je mexický režisér Diego del Río. Sugestivní a empatický snímek Všechno to ticho (Todo el silencio) je jeho filmovým debutem, dosud se věnoval režii divadla, oper a vedení herců na konzervatoři v Mexico City. Film, jehož zvuková stopa zprostředkovává divákům vjemy, které hlavní hrdinka Miriam vnímá, zatímco postupně přichází o sluch, sleduje citlivě svět neslyšících a ukazuje, že všichni bez rozdílu řešíme napohled rozdílné výzvy, jež jsou často jenom variací na tytéž problémy. Jak se Diego del Río dostal k této látce? Co ho po vhledu do fungování komunity neslyších překvapilo? A jak zúročil u natáčení své zkušenosti z divadla?
Všechno to ticho
V Mexiku jste uznávaným divadelním režisérem. Jaké pro vás bylo pustit se do zatím neprobádaných filmových vod?
Bylo to opravdu vzrušující. Jsem zvyklý na určitý umělecký jazyk v divadle. A film má svůj vlastní. Všechno to ticho byla vlastně taková moje filmová škola.
Byl to dlouhý proces složený z celé řady malých částí, ale snažil jsem se být přítomný u každé z nich. Vše jsem vstřebával a učil se přemýšlet o tom, jak funguje film jako médium. A také jak záleží na spolupráci všech, kdo se na jeho výrobě podílejí. Film zkrátka nemůžete vytvořit sám. Myslím, že jsem do projektu vnesl své zkušenosti z divadla a s prací s herci a ponoření se do příběhu. Ale přemýšlet o kameře či zvuku – to pro mě byla úžasná a nová cesta.
V momentě, kdy má Všechno to ticho po premiéře a vidí ho diváci, cítím snad víc než předtím, že krása filmu tkví v něčem úplně jiném než krása divadla.
V čem?
Kouzlo divadla spočívá v přítomném a neopakovatelném okamžiku, spolu s herci vše prožíváte v tu samou chvíli a jste s nimi dost nablízko. U filmu si víc uvědomujete celek. Asi bych to přirovnal k výtvarnému umění, je to jako vnímat obraz. Připadá mi, jako by tam byla větší vzdálenost od diváka, který není součástí toho díla, nespoluvytváří ho.
Diego del Río
V čem ještě vidíte odlišnost nebo podobnost filmu a divadla?
Jedna část natáčení se dle mého názoru dost podobá zkoušení v divadle, a to je fungování na place spolu s herci. Divadlo je jako život. Divadelní inscenací procházíme od začátku až do konce, je to neopakovatelné. Žádné představení se neodehraje dvakrát v té samé podobě. Nějaké okamžiky si zapamatujeme, ale budou žít jen v našich vzpomínkách. A divák spoluvytváří celý zážitek.
Film je neměnný, ale jeho publikum v průběhu času třeba ano. Stálo mnoho sil ho udělat. Jako tvůrce se snažíte, aby měl hodně vrstev. K divákovi mluví jinak než divadelní hra. Dává mu možná větší prostor reflektovat svůj vlastní příběh a myšlenky. Film může cestovat časem. Divadlo je pomíjivé.
Jak vlastně vaše práce na tomto filmu začala? Čím vás oslovil scénář Lucíi Carreras?
Bylo to trochu jinak. Práce na Všechno to ticho začala už před devíti lety, jako nápad producenta Luise Salinase. A jednou z producentek je i představitelka Miriam, herečka Adriana Llabrés. Oni dva mě přizvali k tomu, abych jim pomohl převést na plátno příběh týkající se neslyšící komunity a kultury s ní spojené. Ten nápad se objevil potom, co jsem režíroval divadelní hru na toto téma a v níž Adriana hrála.
Už tehdy mě to pohltilo. Setkání s jedním z neslyšících herců, který byl rodiči naučený odezírat ze rtů a mluvil, ale neuměl používat znakový jazyk, pro mě bylo zásadní. Byl mým velkým učitelem v umění naslouchat. A herečka Adriana Llabrés má podobné sluchové postižení jako Miriam, kterou ztvárňuje, jen u ní nepostupuje tak agresivně a rychle.
Poté jsme oslovili vynikající scenáristku Lucii Carreras. Vzhledem k náročnosti tématu zabral vývoj scénáře pět let, vstoupila do něj i pandemie, která nám změnila úhel pohledu. Nošení respirátorů a roušek totiž neslyšícím znemožnilo odezírat ze rtů, utlumilo mimiku, která také předává informaci o celém projevu. Bylo to těžké období.
Všechno to ticho
Překvapilo vás něco, když jste se postupně dozvídal více o životě neslyšících?
Zajímavé bylo dozvědět se více o struktuře mexického znakového jazyka. Způsob, jakým přemýšlíme, se odvíjí od toho, jakým jazykem mluvíme. A to je důvod, že si někdy s těmi, co mluví jiným jazykem, nemůžeme zcela porozumět. Nemáme stejná slova. Znaková řeč má jednu opravdu krásnou vlastnost. Je brutálně upřímná. Upřímnější než ostatní jazyky, protože při znakování nejde žádný postranní záměr schovat. Slova užíváme často nezodpovědně, bereme je tak nějak samozřejmě a neuvědomujeme si jejich dopad. Ale když chce neslyšící říci, že byl třeba naštvaný, v gestu a výrazu tváře musí tu emoci znovu prožít a ukázat. (Diego mi ukazuje znak pro naštvání.)
Zároveň všechny neslyšící postavy ve filmu hrají herci, kteří všichni mají nějaké sluchové vady, to je také důležité zmínit a pro naše fungování na place to také hrálo roli.
Říkal jste, že herečka Adriana Llabrés má stejnou sluchovou vadu jako Miriam, jen u ní nepostupuje tak rychle. Ztvárnění takové postavy pro ni muselo být velmi osobním a možná i náročným zážitkem. Co jste jako režisér dělal, abyste ji tím procesem bezpečně provedl?
Na place jsme nikdy o jejím sluchovém postižení nemluvili. Soustředili jsme se na uměleckou stránku věci, aby vše působilo co nejvíce reálně, ale bylo to hrané. Hodně se soustředila na to, aby se naučila znakový jazyk.
Adriana dva roky před začátkem natáčení začala studovat znakový jazyk. Základy znala už ze zkoušení divadelní hry, ale před natáčením už byla schopná vést plynně hlubší konverzace za použití znakového jazyka.
Ke ztvárnění postavy přistupovala jako herečka – společně jsme její postavu budovali. Neztvárňovala sebe samu, konec konců filmová Miriam má například i tinnitus (pozn. red. medicínské označení pro hučení či šelest v uších). A tak to bylo bezpečný proces, ke kterému jsme všichni přistupovali s respektem a co nejvážněji. Oba milujeme herectví.
Všechno to ticho (foto: Mezipatra)
Miriam ve filmu zkouší roli Máši v Rackovi. Je výběr této Čechovovy hry náhoda, byla původně ve scénáři? Vím, že jste ji totiž sám přeložil do španělštiny.
Když jsme s Lucií Carreras debatovali o příběhu, zavrhli jsme možnost, že by Miriam byla muzikantka. Přišlo nám to jako příliš velké klišé, příliš zjevný nápad mít hlavní hrdinku z hudebního prostředí, postupně přicházející o sluch. Přišlo nám silnější zvolit právě divadlo – jak i Miriam ve filmu říká, pro ni je divadlo hlas, slovo, text.
Čechov je můj nejoblíbenější dramatik. Je mou velkou inspirací, učitelem. A Racek je má nejoblíbenější hra. Adriana dokonce opravdu hrála postavu Máši, v inscenaci, kterou jsem režíroval. Proto jsem Racka chtěl i ve filmu, chtěl jsem to pojmout jako svou poctu Čechovovi. Vlastně celý můj film je plný drobných odkazů na to, co mám rád a co mě nějakým způsobem ovlivnilo.
Kromě Čechova jsem chtěl vzdát hold i Marii Callas, i když ve výsledku ve filmu zazní skladba v podání jiné zpěvačky, protože jsme neměli dostatek prostředků na licenci nahrávky mé nejoblíbenější árie v jejím pojetí. V minulosti jsem režíroval divadelní hru právě o Marii Callas nazvanou Masterclass a herečka ztvárňující Miriaminu kolegyni z divadla v ní hrála.
Vlastně všechny herečky a všichni herci až na Moisése Melchora, představitele Manuela, se mnou dříve spolupracovali v divadle, všechny jsem dobře znal.
Diego del Río
Prozradil byste mi víc o specifické zvukové stránce filmu, která je pro celý příběh i divácký zážitek naprosto klíčová?
Pro mě je zvuk a práce s ním vlastně vedle Miriam druhý hlavní hrdina tohoto filmu! Byla to pro mě jedna z nejlepších částí celého procesu. Úzce jsem spolupracoval se sound designéry Miguelem Hernándezem a Mariem Martínezem.
Než jsme začali natáčet, představoval jsem si, jak důležité bude zprostředkovat divákům pocity, které Miriam zažívá, právě prostřednictvím zvuku.
Pracovali jsme se záběry prakticky bez střihu, střihači s námi byli v podstatě po čtyři týdny natáčení na place. Na konci každého dne už jsem věděl, které záběry použijeme ve filmu. To pomohlo i při vytváření zvukové stopy.
Zvukové efekty se vyráběly především mechanicky, s velkým citem pro řemeslo. Zvukaři využili třeba reproduktoru v lahvi s vodou a výsledný zvuk snímali mikrofonem a nahrávky vrstvili. S Adrianou jsme měli několik setkání ve studiu, kdy jsme jí na krk připnuli kontaktní mikrofon a když promluví, je to opět jiný zvuk, je to vlastně vnímání zvuku uvnitř vlastní hlavy, když přichází o vnější zvukové vjemy.
Jeden z mých kolegů mi kdysi řekl – zvuk je dotyk z dálky. A já s tím souzním. Obraz na plátně v kině diváci uvidí, ale zvuk k nim doputuje napřímo, dotkne se jejich těla a prostoupí je.
Mezipatra: Všechno to ticho – sugestivní film o postupné ztrátě sluchu (recenze)
Jedním z nejvíce očekávaných filmů, které se právě promítají na queer festivalu Mezipatra, je bezpochyby Všechno to ticho mexického režiséra Diega del Río. Snímek vyprávějící o ztrátě sluchu je jeho filmovou prvotinou, doposud se věnoval primárně divadlu a opeře. Debutující režisér patří …
Je podle vás něco, co by o filmu Všechno to ticho ještě určitě mělo zaznít, ale zatím na to nikde nebyl prostor?
Přál bych si, aby diváci věděli, že jdou vlastně na bilingvní film. Je to film, kde se mluví španělsky a také mexickým znakovým jazykem. Chtěl jsem, aby byl film pro neslyšící dobře přístupný, aby na něj mohli bez obav zajít do kina. A proto jsem tomu jsem podřídil i záběrování. Kamera vždy snímá větší celek, vždy dobře vidíme celé tělo herce. Neslyšící tak mohou dobře vnímat znakování a ví, že film byl natočený pro ně. Slyšící divák tenhle detail nemusí ani postřehnout, pro něj je film spíš sondou do světa neslyšících, který většinou dobře nezná.
A co je důležité: v žádné ze scén nezazní slovo handicap. Chtěl jsem, aby náš film byl oslavou neslyšící komunity a její kultury, která má i vlastní jazyk.
Další projekce filmu na Mezipatrech
Brno – neděle 12. 11. 2023 / 20:30 / Kino Art, velký sál
Vladana Brouková, spolupracovnice redakce
foto: © Mezipatra 2023
