Na pozvání streamovací platformy SkyShowTime jsme se vydali do Bratislavy, abychom si popovídali s tvůrci jejich prvního původního slovenského seriálu. Komediální novinka Víťaz vypráví o slovenském expremiérovi, který se po odchodu z letité funkce snaží naučit fungovat jako normální člověk. Zatímco bojuje s každodenními starostmi jako je nákup nebo úklid, musí urovnat i vztahy s manželkou a třemi dcerami, které roky kvůli práci zanedbával. Jak tvůrci docílili toho, aby tak třaskavé téma, jako je politika, v sitcomové rovině správně fungovalo? Vychází jejich hrdina z reálných politiků? A má seriál čím zaujmout diváky i mimo Česko a Slovensko? Přinášíme vám kompletní rozhovor s režisérem Janem Hřebejkem a herci Vladimírem Hajdu a Ivanou Chýlkovou.
Ve vaší novince Vítěz se snoubí komediální formát s tak vážným tématem, jakým politika bezesporu umí být. Co vás na téhle kombinaci přitahovalo, bavilo, zajímalo, inspirovalo?
Hřebejk: Mě zaujalo, že scénář vychází z reality, protože jednou z autorek je Zuzka Dzurindová, dcera bývalého ministerského předsedy Mikuláše Dzurindy. Taky mi to přišlo svým způsobem v československé kinematografii novum. Měli jsme třeba Odcházení Václava Havla, ale to je hodně groteskní film, kde Havel reflektoval svoji politickou kariéru a souputníky. Naproti tomu Vítěz je seriál, který je ze třetiny politickou satirou a ze dvou třetin rodinnou komedií. To mi přišlo originální.
Chýlková: Podle mě se život vůbec sám o sobě nepohybuje pouze ve vážné rovině. Všechny vážné situace, které se zdají v daný moment nepřekonatelné, se s odstupem mohou stát velkým zdrojem zábavy. To je na životě krásný, a díky tomu člověk může přežít se zdravým rozumem.
Hajdu: Moje postava pro mě byla velmi poučná. Myslel si, že řídí svět, nebo aspoň jeho část. Najednou ale zjistí, že není nikdo. Já jsem před nějakou dobou měl zdravotní problém, kvůli kterému jsem se musel stáhnout ze showbyznysu a zůstat nějakou dobu doma sám se sebou. To jsou chvíle, které potřebuje každý z nás. Zamyslet se, proč jsme na světě, co chceme dělat, kam směřujeme. Tahle rovina mě na tom zaujala a bavila.
Vladimír Hajdu v seriálu Vítěz (foto: SkyShowTime)
Tohle je otázka spíš na paní scenáristku, ale tu tady nemáme. Jak velký podíl toho scénáře vlastně tedy vychází ze skutečných událostí?
Hřebejk: To neumím říct. Při čtení jsem vnímal, když nějaká pasáž působila jako osobní zkušenost, ale samozřejmě jsem se jí nedoptával, jestli tatínek fakt neumí s kávovarem (smích). Kdyby chtěla, tak se o tyhle detaily podělí sama. Nevím tedy o moc víc, než si může domyslet divák.
Hrdinové seriálu jsou fiktivní, jeho svět ale je zároveň ukotven v realitě; zmiňuje se Biden, Erdogan a další politici. Když pomineme rodinnou zkušenost paní scenáristky, vychází některé postavy herecky nebo režijně z reálného předobrazu?
Hajdu: Znám každého premiéra, co tu vládnul. Jsme malá země a já jsem z generace lidí, kteří jsou u moci. Ladislav Mňačko kdysi napsal knihu Jak chutná moc, řada z nich si ale bohužel tuhle povinnou literaturu zapomněla přečíst. Píše v ní, že je dráždivá, sexy, že přináší adrenalin, který jinde nenajdete. Když o ni ale přijdete, nemáte nic. Právě proto musíme v demokracii mít jasně ohraničená volební období. I moji postavu moc sežrala, i když to zezačátku myslel dobře. V tom je velmi reálný.
Hřebejk: Režijně jsem určitě postavy k žádným předobrazům nevedl. V tomhle se dívám s obdivem na americkou produkci, kde skutečné politiky hrají fantastičtí herci, a dokonce jsou jim i podobní. V tom my nemáme tradici ani výběr lidí. Netočili jsme ale dokudrama, proto Mikoláše Dzurindu může hrát dvoumetrový Ady Hajdu s plnovousem; nehraje totiž přímo jeho. Ani postava Milana Ondríka nemá jasný předobraz. Všichni ti Bidenové a Erdoganové jsou někde venku, daleko. Ke konkrétnímu člověku se přiblížíme jen jednou, v postavě polského premiéra, kterého hraje Robert Wieckiewicz, prvotřídní a velmi slavný herec, který hrál u Andrzeje Wajdy. Ani ten ale nevychází z jedné osoby.
A co slovenská prezidentka? Ta v seriálu vystupuje, a její podoba se Zuzanou Čaputovou asi nebude náhodná.
Hřebejk: To ano, zároveň ale postava, která celý seriál inspirovala, se v politice pohybovala před deseti lety. Tehdy nebylo na Slovensku po prezidentce ani stopy. Nejde o konkrétní období, spíš jsme si hráli. Nevzali jsme žádnou uzavřenou etapu, jako byla třeba kapitola vládnutí Vladimíra Mečiara. Do toho se pouští díla v jiném žánru, jako byla Sviňa, která se točila kolem konkrétní špíny a konkrétní tragédie novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny. Ale i v ní jsou postavy fiktivní a děj je oproti realitě posunutý, byť z jiných důvodů, z jiného smyslu a pro jiný zásah. Abyste mohl ztvárňovat postavy konkrétně, je potřeba mnohem větší autorského, hereckého i diváckého zázemí. Na větším trhu vás tolik netrápí, když vás půlka společnosti odmítne. Tady by vám jich v tu chvíli moc nezbylo.
Točili jste někdy před dvěma lety, seriál tedy vznikal v dost odlišném kontextu a politické situaci. Leccos se za tu dobu změnilo. Získal mezitím Vítěz na relevanci, nebo naopak ztratil?
Hřebejk: Když natáčíte, samozřejmě doufáte, že vaše témata a relevance do premiéry nevyvanou. Zrovna tuhle jsem měl schůzku s kolegou, který mi vyprávěl, že chystal seriál Mor, který měl vyprávět o epidemii. Mezitím ale přišel covid, celá tématika nabrala jiné kontury a ten projekt se vlastně stal zbytečným. Párkrát se nám ale naopak i stalo, že se diváci až divili, jak jsme předpověděli realitu. Třeba s uprchlíky.
Naší ambicí bylo, aby se lidi u Vítěze smáli. Koncipovali jsme ho jako komedii, politickou satiru. Jak ji ale diváci přijmou záleží i na tom, jak se jich tahle tématika dotýká. Někdo se o politiku nezajímá vůbec, případně si myslí, že se točí jen okolo toho, jaká čísla svítí na benzinových pumpách, zbytek je ale netankuje.
Váš seriál je nicméně dost univerzální v tom, že politika je v něm pouze kulisa a setting, jen jedna z mnoha rovin. Zároveň jde o rodinnou komedii, workplace komedii, má i několik romantických subplotů. U sledování mě napadlo, která z vedlejších linek s vámi nejvíc rezonovala, nejvíc vás zaujala a bavila.
Chýlková: Moje postava, manželka hlavního hrdiny, nemá vlastní výraznou linku, ale dělá takovou zeď, od které se ostatní story odpinkávají. Bavily mě příběhy všech tří dcer, hlavně té nejstarší, která se snaží balancovat kariéru s rodinou, a celkově mě bavil ten formát. Člověk, který řídil republiku, se po deseti letech vrací do rodiny, kterou vlastně nezná. Čeká, že doma všechno bude fungovat stejně, jako samosprávně fungovala v jeho nepřítomnosti, ukáže se ale, že je takovým… rušivým elementem. Je vidět, že rodina ho má ráda, zaujímá k němu ale shovívavý, rezervovaný postoj. Myslel si, že je ředitelem vesmíru, najednou ale zjišťuje, že chod domácnosti proti jeho práci není ani jednodušší, ani podružnější.
Hřebejk: Já mám samozřejmě blízko k těm rodinným scénám, jsou moc hezky napsány a mám v nich skvělé herce. Na druhou stranu jsem něco podobného už točil mockrát a člověka vždycky trošku víc rajcuje zkusit si něco nového. Kvůli tomu jsem si moc užíval tu politiku. Nepouštěli jsme se do ní úplně podrobně, právě proto aby seriál rychle nevyvanul a aby nebyl mimo pro televizní platformu, která funguje v úplně jiném prostředí.
I tak ale byla výzva točit politiky tak, abychom z nich neudělali úplné kašpary, ani démony. Možná bych si v budoucnu přál i točit scénář, který by měl podobných ingrediencí víc a který by politiku a její procesy mapoval o něco analytičtěji. Jako to dělal třeba Boj o moc nebo Sorrentino s Berlusconim, byť to je samozřejmě obojí obrovská meta.
Hajdu: Jak už jsem říkal, mě nejvíc bavil ten návrat k sobě sama. Člověk si myslí, že něco umí, zná a znamená, ale s každou novou rolí začínáme zase od nuly. Já jsem na to zvyklý, každý režisér po mně chce něco nového, a já na tom musím pracovat. Jsou to lidi chytřejší než já, tak je poslouchám, i když jsem samozřejmě ješitný a štve mě, když mi něco vytknou (smích). Člověk musí všechno brát s humorem, aby se nezbláznil. Tenhle seriál má spoustu skvěle a vtipně napsaných situací, a my navíc měli režiséra, který je umí rozeznat, nechat nás v nich fungovat a podporoval nás.
Ivana Chýlková v seriálu Vítěz (foto: SkyShowTime)
Paní Chýlková, v seriálu hrajete bývalou první dámu, manželku hlavní postavy. Zároveň jste si sama zahrála političku před lety v komedii Musím tě svést. Nelákalo by vás zahrát si podobnou roli ve vážném formátu?
Chýlková: Já popravdě nikdy moc neřeším, co moje postava dělá. Zajímá mě, v jakých životních situacích se ocitá a jak je řeší. Část jich samozřejmě je daná právě zaměstnáním, ale nikdy nejde jen o něj.
Byla jste jedinou reprezentantkou Česka mezi samými Slováky. Byli na vás hodní? A byl vám pan režisér oporou?
Chýlková: Mně tu bylo hrozně dobře! (smích) Nejdřív jsem byla trochu vytřeštěná z tak rychlého stylu práce, kdy jsme se vlastně vůbec nepřipravovali a zkoušeli jsme přímo před kamerou. Každým dnem mě to ale bavilo víc a víc, hlavně co se týče rodinných scén. Teď už mi to zase chybí. S panem režisérem jsem dělala po strašně dlouhé době. Naposledy jsem s ním dělala jeho prvotinu Dobročinný večírek, kterou dělal pro ČT. Bylo to milé shledání.
Když jsem četl oficiální synopsi na SkyShowTime, zaujalo mě, že mluví o „bývalém premiérovi středoevropské země,“ nikoli prostě „Slovenska.“ Došlo mi, že k tomu muselo dojít zpětným překladem z angličtiny, protože jde o velkou, mezinárodní streamovací službu. K vašemu seriálu tím pádem logicky budou mít přístup diváci z celého světa. Co by si podle vás mohli z Vítěze odnést? A jaké světlo na nás a naše sousedy vlastně vrhá?
Hřebejk: Proti téhle formulaci jsem brojil. Není to premiér nějaké středoevropské země, byl premiérem Slovenska. Přišlo by mi srozumitelnější ho uvést. Je tu ale paradox. Adresátem prakticky jakéhokoli díla, pokud tedy nejste guru surrealismu jako Švankmajer nebo netočíte v Hollywoodu, je většinou prostě domácí publikum.
Politikou jsme šetřili, protože je tady zbytečně rozdělující, ne úplně lákavá. Zahraniční publikum, které bude číst ty titulky a zajímá je, co se tady, kde mluvíme hatmatilkou, děje, by nicméně jistě zaujalo něco radikálnějšího. Účel ale nebylo tvrdit, že je to tu bizarnější než třeba ve Vídni nebo v Dánsku, ono se to zas tolik nikde neliší. Takže jsme se snažili spíš o určitou obecnost. Je to ale tenká hranice, úplná obecnost by byla na škodu, protože místní divák se směje místní realitě. Brit se směje Britovi.
Chýlková: Podle mě pomůže právě ta univerzálnost, kdy se v seriálu kromě politiky řeší řada dalších témat. Nezaobíráme se ničím konkrétním, žádnou konkrétní událostí. Ten děj je co do situací krásně všeobecný.
Zaznělo tu, že Vítěz se v politice zbytečně nešťourá. Je pravda, že ačkoli je děj situován do jejího prostředí, neukazuje prstem, ani se nevymezuje. Chtěli jste seriál záměrně udržet v podobně nekonfliktní rovině, protože společnost je dost rozdělená a v opačném případě by tak mohl část diváků… nakrknout?
Chýlková: Nešlo nám o to někoho nenakrknout, to bychom nemohli točit nic.
Hřebejk: O nakrknutí nešlo. Nebylo to ani tak, že by nám někdo nakázal se nevymezovat, nebo že bychom byli do té míry oportunističtí. Politika v našem příběhu ale tvoří jen určité pozadí, a vyhranit ho jakýmkoli konkrétním směrem a udělat třeba z hlavní postavy nebo pravicového extrémistu by si žádalo bližší objasnění. Proč svět vidí takhle? Jaký to má vliv na jeho domácí prostředí?
Proto jsme z něj udělali středopravicového politika, lehce konzervu… který má ale zároveň doma mladé dcery, což ten konzervatismus samozřejmě může lehce narušovat. Tohle rozhodnutí plynulo prostě z toho, že jde o satirický, komediální seriál. Kdyby byla jeho ambice jiná, montypthynovštější nebo víc směrem k absurdnímu humoru, vypadal by jinak i autorsky. U těhle rozhodování na začátku jsem ale já nebyl, takže bych lhal, kdybych říkal, jaké bylo zpočátku producentské zadání nebo se k projektu vlastně producent hledal.
Hajdu: Záměr to nebyl. Ten scénář je dobře napsaný v tom, že jsou v něm skvělé situace, ve kterých by se mohl octnout kdokoli, ne nutně jen politik. Může jít o vědce, manažera, kohokoli, kdo odchází z vysoké pozice a zjistí, že mu zbývá jen rodina, ke které se vrací. Pokud tedy mají to štěstí, že ji mají.
Zmínili jsme tu rozdělenou společnost, kterou najdeme u nás i na Slovensku. V tuhle chvíli je tady v Bratislavě politická situace dost turbulentní, máme krátce před volbami. Jak tu podle vás může Vítěz zarezonovat? Co může místním divákům přinést? Je to určitá katarze?
Chýlková: Katarzi, úlevu v humoru a nadsázce může přinést bezesporu.
Hřebejk: Já se v současné slovenské politice orientuji jen velmi zběžně. Myslím, že zarezonovat ale může jeho nadhled. Politickými antagonisty jsou v něm přeci jen současný premiér a bývalý premiér, přičemž oba jsou ale ze stejné strany. Nad těmi situacemi a mechanismy se dá pousmát, dokud tedy někdo neusiluje vyloženě o změnu režimu. Taky se zlobím na politiky, kteří šíří nenávist nebo matou veřejnost blábolama. Náš seriál ale o tomhle není, je to komedie, která chce pobavit inteligentní formou a jeho těžiště je o rodině.
Hajdu: Víte, tahle část světa prošla velmi turbulentním vývojem. Moje maminka a babička byly velkostatkářky. Přišla první světová válka, pak konečně vzniklo Československo, další válka, komunisti jim všechno vzali a úplně je zničili. Demokracie je u nás po tom všem velmi křehká a zneužitelná, díky bohu si ale můžeme pořád změnu volit, jako se to povedlo vám. Na Polsku a Maďarsku naopak ale vidíme, že to bohužel může dopadnout i daleko hůř
Lidi jsou unavení politikou. Politika má být o tom, že se o ni nemusíme starat. V tu chvíli máte dobrou vládu, když ji nemusíte řešit. My jsme ale politicky extrémně rozdělená společnost, protože politici to tak chtějí, aby k sobě natáhli ty největší lůzry. Tenhle seriál může politiku ukázat v novém světle, v nadsázce. Ukazuje, že se můžeme sami sobě zasmát. Doufám, že ho uvidí i pár politiků a odnesou si z něj, že jsou ve funkci jen chvíli a že mimo ni nejsou nikdo.
Konec seriálu působí spíš jako konec první řady, než úplná tečka. Bude druhá?
Hřebejk: To závisí samozřejmě na tom, jak velký bude mít ohlas a jaký ten ohlas bude. Je pravda, že řada motivů v něm umožňuje další vývoj a tak jsme k nim i přistupovali. Já bych si samozřejmě přál, aby další díly vznikly, a pokud mi to někdo nabídne a scénář bude podobně kvalitní, strašně rád je budu točit. V tuhle chvíli jsem ale úplně poslední, který o tomhle rozhoduje.
Moc děkuju za rozhovor a přejeme seriálu hodně štěstí.
Hřebejk: My moc děkujeme za přání.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video/audio: Totalfilm Media, SkyShowTime © 2023
