Michal Kern se už od března pyšní Českým lvem za svůj elektrizující výkon ve stylizované dobovce Arvéd. Jak s odstupem času úspěch filmu reflektuje? Cítí se lépe na divadelních prknech nebo před kamerou? Jak hodnotí svou účast v jednom z nekonečných seriálů, který denně okupuje televizní obrazovky? A jak se cítí v hledáčku médií, do kterého jej úspěch Arvéda dostal?
Jak jste vlastně k herectví přišel? Chtěl jste se jím živit už odmalička, nebo vás k tomu něco namotivovalo až později v životě?
Chytlo mě to během studií gymnázia, kde jsem se dostal do divadelního souboru Regina při gymnáziu Břeclav, což je takové divadlo poezie. Tam mě herectví oslovilo a myslím si, že v tu chvíli už jsem si šel tvrdě za tím.
Na profesionální herectví se bohužel často pohlíží mírně přes prsty. Viděli jsme to například během covidu, když lidé hercům říkali třeba ať si seženou pořádnou práci. Když jste tedy rodičům řekl, že chcete být hercem, jak na to reagovali? Podpořili vás?
Podpořili. Oni mě celý život podporovali v tom, co jsem chtěl dělat. Takže tady neřekli vůbec nic, nezakazovali mi to, naopak mi umožnili jít herectví studovat a podporovali mě i finančně.
Vystudoval jste DAMU. Jak zpětně pohlížíte na svoje studijní léta?
Bylo to jako prožívání druhé puberty. Já jsem v tom věku ještě neměl vlastní identitu úplně uchopenou. Myslím, že jsem si teprve uvědomoval, kdo jsem. A začátek studia byl náročný. Hlavně v tom, že se člověk poprvé setkal s nějakou kritikou. Já jsem si jen šel hrát a těšil jsem se, že si budeme blbnout. A v prváku nám oznámili, že na konci prvního ročníku ještě tři z nás vyhodí. Takže vlastně vytvořili uměle konkurenční prostředí a myslím si, že to je zbytečné. Mám pocit, že to vytvořilo zvláštní atmosféru, mírně řečeno soutěživou. Samozřejmě jsme měli strach, kdo z nás vyletí. Všichni v ročníku jsme se měli rádi a pak nám bylo líto, když nám některé lidi vyhodili. V tom to bylo zvláštní.
Došlo ve vašem případě i na klasický studentský život?
Když si tak studia vybavuji, byla to hlavně v prvé řadě velká party a vůbec nechápu, jak jsme to mohli všichni přežít. Byl to opravdu nonstop tah. Od rána jsme byli od osmi ve škole, zůstali jsme tam třeba až do sedmi do večera a pak se šlo ještě do hospody. A pak druhý den znovu. V tomto smyslu to bylo náročné. V tu dobu si to člověk úplně neuvědomoval, fyzicky na to ještě měl.
Zhodnotil byste studium jako přínos, nebo myslíte, že by se herecká kariéra dala zvládnout, i kdybyste do ní rovnou naskočil?
Můstek to byl určitě dobrý. Už jen v tom, že si tam člověk začne uvědomovat sám sebe a začne si svou identitu potvrzovat. Taky je dobré, že narazíte na kritiku a začnete si malinko zvykat na to, že divadlo je hodně o nepřijetí a tom, že musíte pořád někomu vyhovovat. Já jsem měl i velké štěstí na pedagogy, což pro mě byli hlavně Jana Hlaváčová a Petr Kostka.
Začal jste s herectvím na profesionální úrovni hned po ukončení studia, nebo na sebe nechaly role chvilku čekat?
Už na DAMU jsem hostoval v Národním divadle v menších rolích, takže už jsem se trochu vyhrál na profesionálních jevištích. Po skončení divadelní fakulty jsem dostal nabídku od Činoherního studia v Ústí nad Labem, takže jsem šel rovnou po studiích do angažmá.
Od té doby už toho samozřejmě máte hodně za sebou. Existují nějaké typy rolí, které vás nejvíce baví hrát a které vyhledáváte? Nebo to berete, že každá role je výzva?
Já nemám jako herec nějaké ambice nebo touhy. Vždycky někdo zmiňuje, že by chtěl hrát Hamleta nebo podobné role, ale tohle já v sobě vůbec nemám. Vždy se nechám překvapit. Samozřejmě ze začátku člověk bere úplně všechno a je vděčný za jakoukoliv nabídku a práci. U mě se to ale moc nemění, protože já jsem teď strašně rád, když se na mě někdo vzpomene. Nijak si nevybírám. Spíš je to otázka toho, jestli mám čas. Třeba teď jsem dostal nabídku zkoušet krále Edwarda II. a najednou to prostě pokládám za výzvu.
Hodně zmiňujete práci v divadle. Jaká ale byla vaše první zkušenost před kamerami? Byl jste nervózní, nebo vás na to divadlo a škola připravily?
To je člověk úplně mimo. Moje první natáčení byla, pokud vím, nějaká reklama, a to jsem asi nervózní úplně nebyl. To jsem si asi ještě neuvědomoval. Spíš mám pocit, že nervózní před kamerou jsem až teď.
Když srovnáte zkušenosti z pódia a z filmového placu, kde je to pro vás větší komfort?
Určitě v divadle. Zaprvé to dělám už dvacet let, takže určité divadelní sebevědomí už mám. Řekl bych také, že tam má člověk více času si roli vyzkoušet a riskovat. Má možnost prostě překračovat svůj stín a má nárok na chybu. U natáčení takové přípravy nejsou. Přijdete na plac není tam moc času si něco zkoušet. I když Arvéd byl výjimečný v tom, že tam jsme ten čas měli také.
Jak moc se liší natáčení celovečerního filmu jako právě Arvéd, a třeba natáčení nějakých menších seriálů jako Ulice, kde jste se také krátce mihnul?
Ulice je prostě továrna na instantní emoce. To je skoro neherecká práce. Vlastně ani nevíte, kam vaše postava jde a jak to s ní dopadne. Je to velice zvláštní. Ale je to dobré v tom, že člověk právě získá trénink před kamerou. Ulici jsem točil asi tři měsíce třeba třikrát týdně, takže jsem si před tou kamerou strašně zvykl. Jenomže potom jsem zase dlouho nic nenatáčel, takže ten trénink zmizel.
Jak jste se k Arvédovi dostal? Musel jste dělat konkurz, nebo vám roli přímo nabídli?
S režisérem filmu Vojtou Maškem jsme zkoušeli představení ve Studiu hrdinů a on mě s tou rolí oslovil. Je to můj spolužák. Když já jsem byl na divadelní fakultě, tak on byl na filmové. Už tenkrát mi říkal, že jsem pro něj zajímavý herec a že by se mnou něco chtěl natočit.
Když jste potom četl scénář, viděl jste v něm potenciál, nebo nebo se jednalo spíš o překvapení?
Intuice mi říkala, že to prostě bude dobré. Vojta Mašek má za sebou spoustu scénáristické práce a má ocenění všude po světě i jako komiksový tvůrce. Já jsem mu absolutně věřil v tom, že ví, co dělá. Nedělal by to, kdyby nevěděl, že má snímek nějaké ambice. Když jsme začali připravovat film, což byla dlouhá doba, pomalu všechno zapadlo do sebe a já cítil, že to bude něčím výjimečné.
Režisérům je občas náročné vidět do hlavy. Věděl jste už na place, jak budou scény nakonec vypadat, nebo jste zahrál to, co po vás chtěli, a věřil jste, že pan Mašek to zvládne dát dohromady?
Tím, že je Vojta komiksový tvůrce, měl scénář i rozkreslený v takových okýnkách, v podstatě jako komiks, a já jsem věděl, jak bude film vypadat. Na zkoušky potom chodil kameraman, takže jsme viděli i nějaké záběry předem. S Vojtovými představami se naprosto shodovaly.
Když jste roli přijímal, měl jste nějaké povědomí o tom, kdo to Arvéd byl?
Vůbec jsem ho neznal. Vojtovi samotnému jej doporučil jeho kamarád. Začal ho tedy studovat a došel k závěru, že se mu to hodí k tématům, jimiž se on jako režisér a scénárista zabývá. Když mi pak o Arvédu Smíchovském řekl, já jsem okamžitě běžel, koupil si o něm knížku a teprve zjišťoval, kdo to vlastně byl. Divil jsem se, že jsem o něm vlastně nikdy neslyšel.
Arvéd proslul svou láskou k okultismu. Mnoho lidí se podobným věcem vyhýbá a má z nich respekt; do jaké míry působí na vás?
Já jsem těmto věcem kvůli té roli potřeboval věřit. Došel jsem k závěru, že jim vlastně ani nemůžu nevěřit, protože i samotné herectví považuji za magii. Vlastně něco zhmotňujete na jevišti. Fyzicky se tam zjeví duch nějaké literární postavy nebo skutečné osoby, takže já tomu svým způsobem věřím. Byl jsem ale hodně opatrný a měl jsem k okultismu velký respekt.
Příprava na takovou roli musí být psychicky dost náročná. Cítíte nějaké dlouhodobé následky?
To ještě nevím. Ale řeknu k tomu, že když tato témata studujete nebo si doma i něco přímo zkoušíte, neustále se zabýváte jen negativními stránkami své osobnosti. Bahníte se v životních průserech nebo chybách, kdy jste jako člověk selhal nebo se třeba nezachoval správně. Zkrátka ze svého života vytahujete opravdu to nejhorší, co jde. Způsobuje to jakousi únavu a já teď mám pocit, že jsem věčně unavený. Když třeba děláte komedii, tak máte v sobě drive, a tady to bylo naopak. Takové ponoření do temnoty člověka strašně vyčerpává.
Díky Arvédovi jste se teď dostal do hledáčku médií. Užíváte si to, nebo jste na své soukromí spíše citlivý?
Celé jsem si to užil, ale už mi to stačilo. Ono té pozornosti bylo strašně moc najednou a já na to úplně nejsem stavěný. Myslím, že jsem se aspoň něco naučil během rozhovorů v médiích. Zpočátku jsem si myslel, že to vůbec nezvládnu. Mé první rozhovory před lety byly vždycky katastrofální, ale byl to svým způsobem trénink.
Dostal jste se třeba i do hledáčku bulváru?
Já jsem požádal, aby ke mně bulvár nechodil. Zařídit se to dá. Osobně si myslím, že v bulváru je prostě ten, kdo tam být chce. Když je nechcete, tak si je nepřivoláte. Já jsem měl teď setkání s bulvárem, dělal jsem podcast do Blesku, a to byl příjemný videorozhovor. Oni z toho tedy vytáhli a udělali úplně šílené titulky, ale tomu už se člověk směje a nebere to úplně vážně. Celkově pro bulvár ale asi nejsem úplně zajímavé zboží.
Společně s médii přichází i kritika. Jak se k ní stavíte?
Když je kritika například napsaná v novinách, neustále se učím ji nečíst. Ale úplně to nejde. Člověk je prostě na vnější kritiku zvědavý.
Stalo se vám, že byste někdy byl vyloženě zdrcený z nějaké recenze?
To ano. Nejde být vůči tomu nějak otupělý nebo obrněný. I když si člověk předem říká, že třeba s Arvédem ta velká mediální pozornost přijde a že se o něm bude psát, je to věc, na kterou se připravit nedá. Všem se ale nezavděčíte nikdy. Když ale kritiku vidíte napsanou černou na bílém, tak vás to prostě sejme.
Změnila se nějak nabídka rolí poté, co jste si zahrál v Arvédovi?
Řekl bych, že je přibližně stejná. Zrovna teď mě překvapilo, jakou roli mi režisér nabízí. Je to zase velice intelektuální postava, což je pro mě spousta práce. Na Arvédovi jsem opravdu makal. Vystudoval totiž tři vysoké školy, z jedné ho vyhodili, a uměl asi osm světových jazyků. Já umím angličtinu a trošku němčinu. Najednou musí člověk hrát víc, než je. Takže mě překvapilo, že mi někdo takhle intelektuálně náročnou roli znovu dal. Je za tím hodně práce.
Napadlo vás už během studií, že byste to mohl dotáhnout až na Českého Lva?
Už od dětství jsem chtěl samozřejmě dostat nějaké ceny. Myslím ale, že to tak má každý. Když se rozhodnete něco dělat, tak v tom chcete být nejlepší. Ne, že by to byla nějaká hlavní motivace, ale v hlavě to ocenění máte neustále.
Jaký je to pocit mít ho teď doma na poličce?
Super. Vyjímá se vedle ceny filmové kritiky, jsou tam tak na poličce spolu. Samozřejmě jsem si ho vystavil, nejsem ten typ herce, co tvrdí, že to pro něj nic neznamená nebo že ho má někde ve sklepě. Já ho mám pěkně vystaveného, ať na něj vidím. Ale strašně se to přelévá. Mám pocit, že už se to stalo v minulém životě, že to snad ani není pravda. A pak jsou momenty, kdy si řeknu: „Ty jo, já mám fakt Lva!“ Vážně mám pocit, že to je strašně dávno, a přitom je to měsíc.
Kde přesně ho máte vystaveného?
Na poličce v obývacím pokoji. Ale je to jako když si vystavíte suvenýr z dovolené, tak nějak tam stojí a už si příliš nevšímáte. Tak je to i se Lvem. Ale designově je to krásná cena.
Petr Schön, Totalfilm.cz
foto/video: archiv, CinemArt © 2023
