Krátký film režiséra Jakuba Jiráska Láska, od 9 do 5 nabízí odpozorovaný pohled na profesi vyhazovače a narušuje zažitou představu o mužích v černém. I tím, že se v hlavní roli objevuje Jan Nedbal. Hořkou komedii o hledání lásky na špatných místech můžete vidět na festivalu Pragueshorts 5. března v sekci Národní soutěž. Po skončení festivalu bude film k vidění ještě nějaký čas na KVIFF TV.
Láska od 9 do 5
Producenty vašeho filmu byli Jakub Jíra a Kryštof Zelenka, kteří stojí mimo jiné za úspěšným Bangerem. Jak jste se dostali ke spolupráci?
S Jakubem Jírou se známe z hudebního prostředí, má totiž promotérskou skupinu Landmine Alert. Pořádají koncerty v Praze, na které jsem často chodil. Sám mám kapelu, takže jsme se znali z hudebního prostředí.
S Kryštofem Zelenkou jsme se vídali i na FAMU, ale nikdy jsme spolu na škole nepracovali, to jsme se spíš potkávali v prostředí reklamní produkce.
Jakub mě přivedl ke scénáři Ondřeje Kopřivy a nabídl mi, jestli bych se nechtěl ujmout režie. S Kryštofem pak byli schopni získat podporu od Fondu kinematografie, to bylo skvělé, protože se mohlo natáčet v profesionálnějších podmínkách, než je u studentských filmů běžné.
Co vás na scénáři přesvědčilo, že chcete film Láska, od 9 do 5 režírovat?
Nejvíc mě oslovily odpozorované detaily a výstižné dialogy. Cítil jsem z toho od začátku větší míru autenticity, než je u scénářů v podobně rané fázi vývoje běžné. Nadchl mě i humor a správná míra nadsázky.
Zasahoval jste pak do něj nějakým způsobem?
Snažil jsem se z něj dostat víc po dramatické stránce, co se týká emocionálních oblouků jednotlivých postav. Všechny úpravy probíhaly ve spolupráci s Ondřejem.
Láska od 9 do 5 – foto z natáčení
Je vám osobně blízké prostředí nočních klubů, jaký třeba vidíme tedy i ve vašem filmu?
No vlastně docela je! (smích) Řekl bych, že k nim mám asi pozitivnější vztah než lidé z mé sociální bubliny.
A čím to je?
Kluby jsou taková moje guilty pleasure. Baví mě, jak moc velký kontrast jsou k místům, kde se pohybuju běžně. Taky mám v oblibě popové hity. A hodně rád tancuju. Jasně, ta estetika toho prostředí je dost často šílená, ale když se na ni člověk naladí, tak je to pak takový karneval.
Pomohla vám tahle vaše guilty pleasure i ve výběru hudby do filmu?
Soundtrack pro mě byl hodně důležitý. Myslím si, že se podařilo vytvořit uvěřitelné prostředí právě i díky hudbě, ačkoli jsme neměli rozpočet na to, sázet tam jeden hit za druhým.
Iluze, že v našem klubu hrají provařené skladby, ve filmu docela funguje. Myslím, že jsem schopný rozlišovat i jemné nuance v tomhle hudebním žánru. Nevnímám ho jako jednolitou plochu eurotrashe, nebo jak tenhle hudební směr vlastně nazvat…
Jak vás napadlo obsadit Jana Nedbala do role vyhazovače?
Obsazení jsme s castingovou režisérkou Majou Hamplovou hledali docela dlouho. Chtěli jsme, aby k sobě seděly tři hlavní postavy, které všechny v klubu pracují, ať už na šatně nebo jako vyhazovači.
Honza byl favorit od začátku. Byl sám dost překvapený, že ho chci do takové role obsadit. Když ho vidíte naživo, tak je dost subtilní, nepůsobí jako velká mlátička. To se dá ale dohnat kostýmem. Zaujalo mě, že má v sobě jak tvář citlivého kluka, tak trochu grázla.
Na jakých místech jste točili?
Klub, který vidíte ve filmu, jsme točili na třech místech: ve Fuchsu, Klubovně a Hangáru. Zajímavostí je, že jsme točili v době nejhorších lockdownů. Bylo to kvůli nim náročnější.
Vážně? Neměli jste naopak snazší přístup na místa, kde jste točili?
Ani ne. Dneska už jsme všichni na spoustu detailů pozapomněli, ale byli jsme pořád ve strachu, že se někdo na place nakazí. Několikrát jsme natáčení kvůli Covidu museli posunout, pořád jsme se museli testovat. Bylo to vyčerpávající. A frustrující.
Režisér Jakub Jirásek
Na FAMU režiséři v rámci studia chodí na předmět Práce s hercem. Když se podíváte zpětně na vaše dosavadní zkušenosti s natáčením – byl pro vás přínosný nebo to v praxi funguje jinak?
To je moc dobrá otázka. Odpověď by byla na hodně dlouhé povídání. Musím říct, že tenhle film je moje zatím největší zkušenost s prací s profesionálními herci.
Předtím jsem vždycky spíš obsazoval neherce nebo děti. Jen třeba jednu až dvě postavy ztvárnili profesionální herci. Ale v případě Láska, od 9 do 5 jich bylo na place několik, byl jsem z toho až nervózní, protože šlo o lidi, kterých si dost vážím.
Ten předmět byl fajn, režírovali jsme se navzájem se spolužáky – režiséry. Mohli jsme poznat herectví z druhé stránky a získat empatii v přístupu k hercům a vůbec k pokynům, které jim jako režiséři dáváme.
Praxe vyškolí ale nejvíc. Málo co vás připraví na realitu a třeba takové situace, že se i jako režisér můžete před herci stydět, a máte při tom pocit, že nejistotu projevovat nemáte.
Máte zkušenost ze zahraniční stáže, učí se ve Francii o filmu jinak? Při mé zkušenosti na Erasmu Francouzi na škole rádi vedou opravdu dlouhé a hluboké debaty…
Tahle francouzská záliba ve vedení vážných někdy až filozofických debat nad jakýmikoli tématy se tam určitě projevovala! Studoval jsem na Sorbonně v Paříži. Ta škola nabízela daleko teoretičtější a obecný obor, než jaké máme na FAMU. Takže to teoretizování vlastně bylo na místě.
Přišlo mi, že jsme se tam ale učili i o něco aktuálnější věci než tady. Vybíral jsem si tam zejména předměty týkající seriálové tvorby. Těžko se to srovnává, bylo to tím zaměřením dost jiné než FAMU.
Láska od 9 do 5
Je FAMU podle vás v dobré kondici?
Soudě podle tvorby absolventů, kteří školu nedávno dokončili, nebo dokončují, je FAMU v až neuvěřitelné kondici. Přijde mi, že v naší generaci filmařů (i mimo FAMU) je hodně skvělých jmen a že se jim opravdu daří, pokud dostanou šanci něco realizovat. Je to vidět i na mezinárodních festivalech, kde ty filmy mají úspěch. Z čeho mám větší obavu, je kondice celého systému tvorby, který je plný nejistot, opatrnosti a určité exploatace mladých tvůrců.
Čí tvorbu rád sledujete?
Mám hodně rád filmy svého spolužáka Adama Kolomana Rybanského, který točí autorské komedie s výrazným sociálním přesahem. Ale obecně mi přijde, že teď těch dobrých věcí vzniká hrozně moc a to i na poli televizní tvorby, viz seriál Pět let, nebo Podezření. Naší generaci se konečně daří nacházet zajímavá témata vztahující se k současnosti a tvořit určitý most mezi lokálním a globálním.
Pojďme se ještě jednou vrátit do Francie. Kromě stáže na Sorbonně jste tam absolvoval i scenáristickou rezidenci v rámci Cannesfilms Talent Unlimited, kde mohou talentovaní mladí tvůrci vyvíjet svůj první celovečerní scénář. Jaká to byla zkušenost?
Perfektní. Ta pečlivost a empatie, s níž nám mentoři pomáhali vyvíjet naše rozpracované látky, byly skvělé. Přijetí v rámci festivalu v Cannes pro mě bylo úplně neuvěřitelné. Dost mě to povzbudilo, získal jsem tam pocit, že se se mnou ve filmovém světě počítá.
Jak to vypadá s projektem, na kterém jste tam pracoval?
Pracuji na něm stále, se scenáristou Josefem Koktou. Minulý týden jsme ho prezentovali na Berlinale. Jsme stále ve fázi vývoje scénáře. Píšeme sociální komedii o důchodcích, kteří se rozhodnou squatovat ve vlastním domově pro seniory, aby ho zachránili před prodejem soukromému developerovi.
V čem spatřujete jako režisér největší kouzlo krátkometrážního filmu?
V sepjatosti a intenzitě, kterou by měl mít.
A vidíte tam i nějaké úskalí?
Musíte být velice úsporný. Zároveň je to i kontrola, že se jako režisér z něčeho nevylháváte.
Jaké jsou vaše další plány?
Už zmíněný celovečerní debut. A rád bych se dostal k režii seriálu. Seriálová tvorba mě zajímá a baví.
připravila: Vladana Brouková, Totalfilm.cz
foto: FAMU, KVIFF Group © 2023
