Po roce jsme tu s naším výběrem nejlepších zahraničních filmů, které byly v roce 2022 uvedeny v českých kinech. Rok to byl v každém případě lepší než slabé covidové období. Do kin se vrátily velké hollywoodské blockbustery, i když jich bylo nepoměrně méně než v roce 2019. Na chování diváků měla určitě vliv i válka na Ukrajině a následná finanční a energetická krize. Diváci zkrátka šetří a kultura je (jako vždy) na jednom z předních míst v rodinných finančních škrtech. Přesto se ale dá říct, že se filmový byznys nadechl a diváci si do kin cestu najdou, pokud usoudí, že to za to stojí. Tady je náš přehled toho nejlepšího, co jsme (podle nás) měli možnost v kinech vidět.

25. místo
Šílená noc

Pro ty z vás, kteří znechuceně přepínáte štědrovečerní pohádky na Smrtonosnou past a dumali jste někdy o tom, jakou paseku by pasti ze Sám doma nadělaly na skutečné lidské bytosti, máme dobrou zprávu. Režisér Mrtvého sněhu a producent Johna Wicka spojili síly, aby společně nabouraly nekonečnou lavinu přeslazených vánočních romanťáren. Výsledná brutalitka o vraždícím Santovi kombinuje vánoční estetiku s tarantinovsky groteskním násilím, a je to super zábava. Až čas ukáže, jestli Šílená noc má na to stát se novou sváteční stálicí, napoprvé ale funguje perfektně.

24. místo
Kingsman: První mise

První mise těží z úspěchu zejména prvního a jedinečného filmu série. Tenhle origin je možná oproti Tajné službě o něco méně drzý, inovativní, překvapivý i méně sexy; táhne jho ale nahoru herecké umění Ralpha Fiennese a nesmírně zábavná postava Rasputina v podání Rhyse Ifanse. V součtu je tedy nejnovější Kingsman velice slušný popcornový biják a snad také nádech k pravděpodobné nové odnoži populární série.

23. místo
Bullet Train

Bullet Train je velká, hlasitá, silně stylizovaná zábava přetékající akcí, krví, fuckováním a skvělými herci, která některé diváky svou hyperaktivitou dost možná přejede jak lokomotiva. Je to totiž film kapku delší i pitomější, než nutně být musel, naštěstí si to ale o sobě uvědomuje a na nic si nehraje. V rukou Guye Ritchieho nebo třeba Jamese Gunna by z tohohle komediálního krváku dost možná vznikla nesmrtelná pecka; v podání Davida Leitche jde o svěží jednosměrnou jednohubku.

22. místo
Krotitelé duchů: Odkaz

Ivan Reitman, autor původních filmů, může být právem hrdý – jeho syn Jason Reitman totiž dokázal něco, na čem si vylámalo zuby už tolik filmařů před ním. Citlivě a velice příjemně vzkřísil dekády starou milovanou látku a dokázal do ní vnést nové prvky při současném vzdání pocty originálu. Tenhle nenásilný mix dobrodružství, fajn postav a hezkého audiovizuálu pobaví každého, kdo od filmu nepotřebuje klipovitou zábavu rvát horem pádem do chřtánu.

21. místo
Řeka

Řeky jsou tepnami planety a snění je slovo, které zážitek z fascinujícího dokumentu o nich vystihuje asi nejlépe. Záběry vodních toků v kombinaci s hudbou australského symfonického orchestru a komentáře Willema Dafoea působí takřka hypnoticky. Filmové rozjímání trvající úsporných 75 minut je ideální relaxační kulisou, ke které se divák do schová před okolním shonem, zároveň ale nese nejedno poselství.

20. místo
Drive My Car

Příběh truchlícího divadelníka potýkajícího se se ztrátou manželky a sbližujícího se svou šoférkou se inspiroval stejnojmennou povídkou pravděpodobně nejznámějšího japonského spisovatele Haruki Marakamiho. Jeho díla přitom proslula hlavně tím, jak těžké je převést je na plátno. Tady se to podařilo, i když adaptace čtyřiceti stránek trvá celé tři hodiny. Pomalu a postupně, zato dost efektivně, totiž odkrývá minulost postav pomocí rozhovorů v ikonickém červeném Saabu. Pokud se na tuhle dlouhou cestu vydáte s nimi, čeká na vás skutečně silná jízda.

19. místo
Zlato

Zac Efron dávno setřásl image zpívajícího basketbalisty a bojuje s extrémně nehostinnou přírodou v intenzivním hereckém koncertu. Zlato je možná příběhově poněkud přímočarým, ale úchvatně nasnímaným a divácky intenzivním survival thrillerem o lidské chamtivosti, který zaujme sugestivním bojem se spalujícím žárem bohem zapomenutého místa a výkonem geniálně namaskovaného herce v roli osamoceného muže, který doslova vše vsadil na jednu kartu a je nucen bojovat o přežití i o rozum.

18. místo
Rande na oko

Být gay či lesba v Irsku v roce 1995, tedy pouhé dva roky po tamní dekriminalizaci homosexuality, rozhodně nebyla procházka růžovou zahradou. Své o tom ví i středoškoláci Eddy a Amber. On je gay. Ona je lesba. Aby se vyhnuli homofobním narážkám spolužáků, začnou spolu na oko randit. Rande na oko je přesně tím nenásilně vřelým, neúnavně zábavným a neskonale příjemným typem filmů, k nimž se rádi vracíte. Přináší radost, úlevu a jako bonus pozitivní filmový zážitek.

17. místo
Všechno všude najednou

Všichni se všude a najednou rozhodli točit filmy o mnohovesmíru a paralelních realitách. Kde se ale Marvel držel poněkud na uzdě s pizzou ve tvaru koule, servírují poměrně neznámí režiséři Dan Kwan a Daniel Scheinert jeden z nejzfetovanějších filmů roku. Výsledný slepenec o ženě zatažené do nepravděpodobného multidimenzionálního konfliktu je divácky vděčným příběhem, který pod vším tím blbnutím, bordelem a bizárem předává své poselství o tom, že na ničem vlastně moc nezáleží, s příjemnou lehkostí.

16. místo
Mikulášovy patálie: Jak to celé začalo

Po dvou hraných adaptacích a počítačem animovaném seriálu se s filmem Jak to všechno začalo ukazuje, že Mikulášovým patáliím nejlépe sluší klasický ručně kreslený kabátek. Příhody Mikuláše, jeho přátel a rodiny se s novým snímkem vrací zpátky ke kořenům a znova ukazují, že i po více než šedesáti letech dovedou stále bavit. Díky přimíchanému vyprávění o dvou legendách francouzské dětské literatury, z jejichž fantazie Mikuláš vzešel, ale nový snímek také pevně stojí na vlastních nohách a nabízí něco nového i těm, kteří na knihách vyrůstali.

15. místo
Ulička přízraků

Guillermo del Toro natočil film, ve kterém žádná nestvůra možná není, ale přece jich je plný. Vypráví kriminální drama o muži ztvárněném Bradley Cooperem, který jasnovědnou show z cirkusu promění v nástroj manipulace a vydírání díky svému talentu pečlivě volit slova, než najde sobě rovného v osobě nebezpečné psychiatričky v ďábelském podání Cate Blanchett. Pokud často a rádi držkujete na repetetivní nabídku dnešních filmů, Uličku přízraků si pusťte bez váhání. Je to možná ohraná hláška, ale takovéhle filmy se už dnes prostě netočí.

14. místo
Vražda v Londýně

Past na myši od Agathy Christie je nejdéle reprízovanou divadelní hrou na světě. Je proto příznačné, že události Vraždy v Londýně, která si často a opakovaně dělá srandu ze sebe i žánrových klišé, začínají právě v jejích kulisách. Možná je to jen další detektivka, které se navzdory sebeironizačním ambicím nedaří žánrová schémata s nadhledem překročit, jako svižná a stylová komedie ale funguje velmi dobře. Zásluhu na tom má její audiovizuální šmrnc a především perfektní herci a jejich vzájemná chemie a zábavné špičkování.

13. místo
Krásné bytosti

Drsný islandský snímek se věnuje dětské krutosti i něze, ale i nepravděpodobným kamarádstvím, které nás formují v období dospívání ovlivňují na celý zbytek života. Výtečně zahrané dětské postavy se zmítají ve všudypřítomné surovosti a eskalujících neštěstích na pozadí snových výjevů v dramatu bez příkras líčícím násilné tendence mládeže z disfunkčních rodin. Navzdory pevnému režijnímu uchopení a krásné kameře může drsný příběh některé diváky ke konci trochu utahat, závěrečná katarze ale za všechen ten zmar stojí.

12. místo
Svatý pavouk

V noci řádí v iránském Mašhadu sériový vrah, který zabíjí prostitutky. Policie zločiny ignoruje, novinářka z Teheránu ale bloudí temnými čtvrtěmi svatého města a hledá pravdu. Původem íránský režisér Ali Abbasi ve své krimi založené na dvacet let starých skutečných událostech zkoumá podhoubí nenávisti k ženám v iránské společnosti, a výsledek je velmi přesvědčivý a silný thriller, který místy připomíná ty nejlepší skandinávské detektivky, Fincherova Zodiaca, případně netflixovského Dahmera.

11. místo
Hodně štěstí, pane Veliký

Učitelka Nancy prožila normální život. Nikdy v ničem nevybočovala, má ráda pořádek a své dvě dospělé děti. Nedávno jí zemřel manžel, její jediný sexuální partner, který navíc nebyl vzorem ohleduplného a šikovného milence. Proto se poprvé v životě otevře dobrodružství a zaplatí si sympatického profíka, kterého očekává v hotelovém pokoji. Jedno jednoduché prostředí, dvě lidské bytosti a protnutí jejich životních cest v kombinaci s citlivým humorem, nenásilným poselstvím, hezkým vizuálem a skvělými hereckými výkony za váš čas určitě stojí.

10. místo
Podezřelá

Rýsuje se nám tu další korejský kult? Park Chan-Wook přichází s elegantní žánrovou směsí, která kombinuje moderní detektivní noir s jednou z nejpoutavějších filmových romancí poslední doby. Podezřelá by možná mohla být o pár minut kratší, rozplétání nitek zamotaného případu, ve kterém se mezi detektivem a hlavní podezřelou tvoří zajímavé pouto, je ale pohlcující a plné originálních režijních nápadů a nesmírně nápadité práce s kamerou.

9. místo
Fabelmanovi

Steven Spielberg si svůj dosud nejosobnější, silně autobiografický a dost možná i nejsrdečnější snímek natočil možná spíš pro sebe, než pro diváky, výslednému příběhu o mladém filmaři a jeho rodině to ale na kvalitě neubírá. Režijní legenda s láskou vzpomíná na svoje první kamery; ukazuje divákům svět filmovou optikou, kterou vnímá nejen jako způsob vidění světa, ale i jako terapii; filmy ve své novince skrze postavy své maminky popisuje jako sny, které nezapomínáme.

8. místo
Film roku

Filmů o filmech – ve smyslu satiry hollywoodského pokrytectví a utahování si z herců a režisérů všeho druhu – jsme se už několikrát v minulosti dočkali. Španělsko-argentinská komedie Film roku je dalším takovým meta komentářem, jde na to ovšem úplně jinak, než jeho starší sourozenci. Prakticky bez hudby a v minimalistických kulisách si s lehkostí a nenásilně utahuje z uměleckých ambicí a pozérských filmařů. Stačí mu k tomu tři skvělí herci a výborný scénář, aby bavil lépe, než většina okázalých, drahých komedií.

7. místo
Elvis

Jak řekl sám Elvis, je těžké dostát očekáváním spojených s Elvisem. Jeho filmový životopis je na pohled místy silně přepálenou podívanou, která nemusí sednout všem a místy je jí zkrátka moc. V podstatě každá scéna je freneticky střiženou montáží plnou obrazového rauše; pod pořádně tlustým pozlátkem přitom jde ale o poměrně standardní vyprávění o životě jednoho geniálního umělce. Baz Luhrmann krále rokenrolu nedekonstruuje, spíš jeho popkulturní mýtus ještě více upevňuje. Jeho film je podobně oslavný, jako Bohemian Rhapsody bylo vůči Freddymu Merkurymu; podobně dobře se zapíše i oživením ústředního hudebníka díky skvělému herci v hlavní roli.

6. místo
Seveřan

Oproti předchozím filmům Roberta Eggerse je univerzálně srozumitelnější díky adaptování notoricky známého hamletovského příběhu, zůstává ale režisérův tradiční cit pro výtvarno, díky čemuž je jeho vikingská řežba jedním z vizuálně nejpůsobivějších snímků letoška. Brutální syrovost přímočarého děje v kombinaci se skvělými herci, přehlednou a krásně nasnímanou akcí a úžasnou hudbou je kombinací, kterou z hlavy jen tak nedostanete.

5. místo
Batman

Batman je surový, vizuálně velmi temný, táhne ho intenzivní soundtrack a noirová stylizace mu sluší. Tříhodinová stopáž nevadí, ale trochu prostříhat by filmu pravděpodobně jen prospělo – stejně jako domazlení scénáře, který občas je zbytečně popisný, občas nápadně ohýbá logiku pro svou potřebu. Byť na výkřiky o pokoření Nolanovy trilogie je zatím čas, i tak se ale jedná o velice výraznou a v mnoha ohledech svěží adaptaci Temného rytíře, na jejíž pokračování se moc těšíme.

4. místo
Nene

Novince Jordana Peela hodně diváků řekne hlasité „nene,“ někdejší komik ale znovu prokázal svůj talent pro kulišácké, mnohovrstevnaté scénáře, režijní nápaditost a cit pro vypiplané výtvarno. Příběh o bohatstvím motivované honbě za podívanou a o dvou sourozencích, hledajících si po smrti otce k sobě cestu, vás zcela mine, pokud čekáte přímočarý horor. Zároveň je fakt, že na povrchu je Nene pořádná… konina. Pokud vás ale mix absurdna a tajemna a dekonstrukce hororu za účelem poukazování na společenskou hnilobu láká, budete nad Nene spokojeně dumat ještě dlouho po projekci.

3. místo
Avatar: Way of Water

Pokud jste si první díl užili, další tří hodiny na Pandoře vám utečou jako voda. Přímočaré dobrodružství i napodruhé funguje spíš jako záminka k ekologickým poselstvím. Opájení se nádhernými scenériemi a jejich vizuální vyšperkovanost je ohromující a zase jednou posouvá hranice filmařských možností. Avatar: Way of Water navíc hezky pracuje s postavami a slibně a ambiciózně rozšiřuje svůj svět. Připravuje tak půdu pokračováním, se kterými se v příštích letech budeme setkávat v kinech s nadšením.

2. místo
Trojúhelník smutku

Ostrá satira o boháčích je nejnechutnější kousek roku, a navrch jeden z nejlepších. V podstatě jde o tři filmy v jednom, relativně dlouhá celková stopáž ale uteče jak voda. Vrcholem pak je scéna dekadentní kapitánské večeře, pořádané z různých důvodů uprostřed bouře. Při ní se plavba na luxusní jachtě totiž zvrtne ve velmi naturalistickou přehlídku zuboženosti v potopě tělních tekutin, kterou jen sotva vymažete z hlavy. Režijní drive, komediální timing, přepálenost této scény je krásným příkladem geniality Trojúhelníku smutku, který přesně trefuje zlatý střed mezi uměleckým vyjádřením a diváckou atraktivitou.

1. místo
Top Gun: Maverick

Nový Top Gun je srdečný, dojemný a audiovizuálně oslnivý blockbuster, který si plně zaslouží fenomenální tržební úspěch, kterého letos dosáhl. Zápletka i její směřování jsou dost odhadnutelné, stejně jako citová katarze filmu, to ale nebrání tomu, aby Maverick po cestě vhodně naladěného diváka naprosto strhl a opakovaně z něj mačkal další a další mužnou, hrdě stékající slzu. Svůj patos servíruje ve zcela vhodné míře, aniž by působil trapně, přičemž krásně hraje na nostalgickou notu i pro ty, kteří jedničku nijak zvlášť neopěvují. Kéž by takhle poctivých pecek vznikalo víc; naštěstí se už můžeme těšit na novou Mission: Impossible.

-red-
foto/video: CinemArt, Falcon, Aerofilms, Vertical Entertainment, Bontonfilm, Forum Film, AČFK © 2022