Past na myši od Agathy Christie je nejdéle reprízovanou divadelní hrou na světě, a nebýt pandemie, od své premiéry v roce 1952 by se až do dnešních dní hrála bez ustání celých sedmdesát let. Je proto příznačné, že události hravé detektivky Vražda v Londýně, která si často a opakovaně dělá srandu ze sebe i žánrových klišé, začínají právě v jejích kulisách.
Jestli jste viděli jednu, viděli jste všechny, takže to dobře znáte: Na začátku se dočkáme úvodní montáže, která nás seznámí s postavami a jejich světem. Hned po pár minutách ta nejotravnější z nich něčí rukou násilně zemře, načež se k případu nachomýtne světem protřelý, vyhořelý detektiv. Díky maličkosti v chování jednoho z postupně vyslýchaných podezřelých, jako třeba způsobu zavazování tkaniček, pak identifikuje pachatele a triumfálně odhalí jeho totožnost v salonku, kam si všechny účastněné ve finálním aktu sezve.
Takhle reduktivně alespoň popisuje v úvodní montáži Vraždy v Londýně detektivní žánr americký režisér v podání Adriena Brodyho, který v 50. letech přijíždí do Londýna točit filmovou adaptaci slavné hry z West Endu jen proto, aby něčí rukou násilně zemřel. K případu se pak naochomýtne světem protřelý, vyhořelý detektiv s tváří Sama Rockwella. Spolu se svou snaživou, ale nezkušenou pomocnicí Saoirse Ronan pak postupně vyslýchá podezřelé a… asi tušíte, kam to všechno směřuje.
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Vrah je zahradník[/pullquote]Scenárista Mark Chappell a režisér Tom George jsou na poli celovečeráků de facto debutanti, Vražda v Londýně se ale už od prvních záběrů prezentuje jako sebevědomé dílo, které ví, co chce říct i jak to chce říkat. Jejich sebeironické hříčce snad trochu hází klacky pod nohy četné vztahování se k žánrovým etalonům Agathy Christie, snad i to, že odlehčenou renesancí detektivek se už před třemi lety stihlo stát Na nože.
Jako detektivka, co si dělá srandu z detektivek, film ale funguje dobře. Její uštěpačné, zároveň ale láskyplné trefování se do osvědčených žánrových klišé je ve výsledku velmi milým loveletterem fanouškům, který se pohybuje v zajetých mantinelech, jezdí si ale po svém a nebere hru ani příliš vážně.
Zároveň ale klouže jen po povrchu, hraje příliš na jistotu. Utahování si z detektivkových tropů je sranda, film je ovšem pouze pojmenovává, nedaří se jí z nich vymanit ani se nesnaží je kamkoli posunout. Výsledek se ovšem tváří trochu chytřeji, než jakým ve skutečnosti je. Něco takového tvůrci evidentně neměli v plánu, chybí mu ale úderná pointa, něco, díky čemu by se z řady schematických detektivek odlišil.
Navíc, neznáte-li rozřešení v úvodu zmíněné Pasti na myši, rozřešení Vraždy v Londýně ve vás patrně zanechá daleko slabší dojem, než scenárista doufal, ba se nad ním dokonce možná i ironicky uchechtnete. Ale co, u detektivky je cesta přeci cíl, a u téhle se budete nezřídka chechtat i upřímně.
[pullquote align=“right“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Jazz, šmrnc a glamour[/pullquote]Podobně polovičatá jako ve svém vyzývání žánru je Vražda v Londýně i po stránce stylu a formy. Film má nepochybně šmrnc. Na kostýmy i lokace je radost koukat. Děj na plátně vesele uhání kupředu a tvůrcům rozhodně nelze upřít cit pro komediální timing a dynamický střih, místy připomínající práci Edgara Wrighta. Obrazová hravost a jeho rámování a symetrie zase evokuje styl Wese Andersona, možná i díky angažmá Ronan a Brodyho, režisérových častých spolupracovníků. To vše neustále podkresluje rozverný jazzový soundtrack.
Je to všechno hrozně fajn, i když výsledek při bližším zkoumání působí lehce vykalkulovaně, snaživě. Dynamika scén a výrazný ksicht filmu se sice o soundtrack opírá až moc a cosi z autentické lehkosti Wrighta a Andersona mu chybí, i tak se na něj ale kouká moc hezky. Potěší navíc několika hravými nápady, jako je prezentace konce filmu pomocí kreslených storyboardů.
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Obvyklí podezřelí[/pullquote]Co se obsahu a formy týče, jsme možná zbytečně kritičtí a trochu frfláme; proto máme radost, že proti obsazení Vraždy v Londýně nemůžeme říct jediné slovo. Každý jeden z herců je tu obsazen naprosto perfektně, ať už jde o vycházející hvězdu Harrise Dickinsona z Trojúhelníku smutku nebo Kingsmenů, Shirley Henderson v roli samotné Agathy Christie nebo zmíněného Adriena Brodyho, který je jako vypravěč i oběť jednoduše… na zabití. Všichni se před kamerou viditelně vyblbli, uvěřitelně vyzařují padesátkovou eleganci a balancují na tenké hraně expresivní grotesky a britské umírněnosti.
Špičková a nakažlivá pak zejména je chemie ústředního dua. Rockwell jako odevzdaný, kníratý detektiv zvládá jak triumfální momenty, tak permanentní deppovskou přiožralost; Ronan je jako aspirující policistka roztomilá, její postava je ale plnokrevná a neredukuje se na okatou naivku. Jejich špičkování a buddy momenty fungují bez výjimky parádně.
Vražda v Londýně (2022) Vražda v Londýně je možná jen další detektivkou, které se navzdory sebeironizačním ambicím nedaří žánrová schémata s nadhledem překročit, jako svižná a stylová komedie ale funguje velmi dobře. Zásluhu na tom má její audiovizuální šmrnc a především perfektní herci a jejich vzájemná chemie a zábavné špičkování.
foto/video: Falcon © 2022
Komedie / Mysteriózní / Krimi
USA, 2022, 99 min
Premiéra: 27. 10. 2022, Aerofilms
Režie: Tom George
Scénář: Mark Chappell
Kamera: Jamie Ramsay
Hudba: Daniel Pemberton
Hrají: Sam Rockwell, Saoirse Ronan, Adrien Brody, Ruth Wilson, Reece Shearsmith, Harris Dickinson, David Oyelowo, Charlie Cooper
Produkce: Damian Jones, Gina Carter
Střih: Peter Lambert, Gary Dollner
Scénografie: Amanda McArthur
Kostýmy: Odile Dicks-Mireaux
