Absolventka pražské UMPRUM Marie Urbánková se za pár měsíců sama stane maminkou. Před dvěma lety potřebovala vymyslet, jaký film natočí jako svou diplomovou práci a vymyslela si sedmiminutový animovaný film pojmenovaný Máma má vždycky pravdu, který vypráví o tom, jak by to na světě vypadalo, kdyby máma pravdu skutečně měla a všechna její „když-tak“ by se vyplnila.
Jak vás napadlo téma vašeho absolventského filmu?
Pořád jsem přemýšlela, na čem by mě bavilo pracovat. Mám odjakživa blízko k dětem a také čtyři mladší sourozence. Nechtěla jsem dělat film, který bude mít specificky určeno, jestli je pro děti nebo pro dospělé. Pak jsem si uvědomila, že mě baví malé bizarnosti – věci, se kterými se běžně potkáváme a mě třeba přijdou zábavné a zajímavé. Začalo to tím, když mi moje kamarádka na školním plenéru říkala, že nikdy nečůrala v moři, protože jí máma říkala, že jí to bude pálit. Ona věděla, že je to blbost, ale i tak se nikdy v moři nevyčůrala. A já jsem si říkala, kolik existuje takových podobných vět, které dítě vnímá jinak, než když na takovou věc upozorní někdo dospělého. Pro dítě je to doslovné. Nemá zkušenost. Navíc, když mu to říká máma nebo táta, a to je přece středobod jeho světa, který všechno ví a všechno zná, tak se to asi může opravdu stát. Podobné věty si, dneska už s pousmáním, v sobě neseme všichni.
Co říkali doma vám?
Babička mi říkala, že když budu jíst vestoje, tak mi strašně ztloustnou nohy. Vím, že je to nesmysl, ale vždycky, když někam chvátám a soukám přitom do sebe kus pizzy, který si koupím narychlo ve stánku, tak se mi ta představa někde vzadu v hlavě zase objeví. (smích)
Marie Urbánková
Máte pravdu. Vlastně jsem si říkala, že ten váš film není ani tak o tom, co nám ti rodiče říkali, ale o tom, že i když jsou to hlouposti, tak je to zároveň i trochu nostalgie a tradice. Jak jste o tom přemýšlela vy?
Já jsem nechtěla, aby to celé téma vyznělo ve filmu jako snaha o morálku. To nemám ráda. Byl to tenký led po celou dobu vývoje, aby, když tohle svým dětem říkáte, tak že nejste špatný rodič. Každý tisíckrát plácá tolik blbostí během rodičovství a celého života, a vlastně to je v pořádku. A tak je i na konci mého filmu kopec lásky. Chtěla jsem spíš v divácích vyvolat vzpomínky a úvahy o tom, co říkal, kdo jim.
Skoro je mi líto, že ten váš animovaný film není delší. Jak jste vybírala ty věty, které zazní ve filmu?
Udělali jsme velkou sbírku „když – tak“. Rádi bychom vytvořili knížku, kde budou všechna. Sbírala jsem je po různých fórech a na sociálních sítích, z dotazníků, ptala jsem se všech, které znám a z těch výpovědí jsem si pak dával do kupy seznam. Pro film jsem chtěla původně skládat jednu takovou větu za druhou, ale to by byla nuda. Přestalo by to fungovat. Hodně jsme také řešili, aby to bylo jazykově srozumitelné i v zahraničí, protože všude na světě se říká něco, ale zároveň jsme potřebovali dosáhnout také nějaké korektnosti. Film vznikal v produkci MAUR filmu, kde na takové detaily mysleli také kvůli určité korektnosti. Všechno jsme konzultovali s jazykovědci. Je pravda, že jsme si ale do filmu propašovali i ryze českou věc z Maxipsa Fíka o pití piva a výškovém růstu.
Máma má vždycky pravdu (foto: Maur Film)
Jak si vás našel Maur film?
Před čtyřmi nebo pěti lety jsme se setkali u mého bakalářského filmu Betonová džungle. Mně se často dějou v životě věci nehodou – náhodou, ale hezky! Vždycky k něčemu přijdu úplně omylem. (smích) Naší asistentce ve škole se ozval Martin Vandas, kterému patří MAURFILM s tím, že dělají pásmo loutkových filmů a že jediný loutkový film, který tehdy vznikal, byl ten můj a že se mu mám ozvat. Ale já jsem trošku lempl a nechtělo se mi nikomu volat a ni psát. Byla jsem jak lunetik, plně mimo. Pak jsem někde seděla se svou kamarádkou a měla jsem od něj zmeškaný hovor. Když jsem jí řekla, kdo mi volá, zcepeněla, protože není takový ignorant jako já, a celá se rozplývala, že mi volá Martin Vandas. Vybrali mě s Dariou Kashcheevou a Martinem Pertlíčkem do pásma nazvaného Trojhlas. Nejprve jsem tehdy vůbec nechápala, co dělá produkce. Říkala jsem si, že nikoho nepotřebuju, že si to vymyslím, natočím, udělám sama a hotovo! Pak to ale pro mě ale celá spolupráce byla velká škola. Když svůj nápad konzultujete s tolika lidmi, člověk musí mít jasno, co chce a co už ne. Když se pak blížila moje diplomka, tak se mě Vandasovi ptali, jestli mám nějaký plán. Když jsem jim ho vylíčila, tak se pro něj nadchli a řekli, že do toho jdeme společně. Sama se necítím, že bych zvládla být střihač, zvukař, dramaturg, kameraman zároveň. Těch pozic je u animovaného filmu tolik, že je skvělé, když se hodí, když se dají dohromady schopní lidé. Jsem za to všechno moc ráda.
Kolik času uplynulo od první myšlenky až do doby vzniku?
Více než by mi bylo milo. (smích) Vždycky, když se mě někdo ptá a neví, jak probíhá animace, tak si podle investovaného času myslí, že jsem dělala celovečerní film. Řekla bych, že to bylo celkem tak tři roky s tím, že rok nám trvaly přípravy – oťukávání, rešerše, konzultace s jazykovědci. Pak jsme se do toho vrhli a začal intenzivní rok animací a výroby. Na poslední chvíli jsme ještě taky předělávali scénář… Do poslední chvíle to bylo dobrodružné. Pro mě to byl náročný proces hlavně v tom, že každý ze zúčastněných má svůj názor a pro mě bylo nelehké ujasnit si, co chci já.
Máma má vždycky pravdu – z natáčení
Co vám pomáhá se v takové situaci nakonec rozhodnout?
Vždycky se snažím poslouchat názory ostatních. Pak si je nechám chvilku uležet. Dám si chvilku odstup, abych zjistila, jestli mě třeba nějaká výtka štve proto, že něco nechci předělávat nebo že je na ní něco pravdy a já cítím rezervu a slabé místo, které se nelíbí ani mně. Musela jsem ale také dodržet nějaký školní harmonogram, a tak na nějaké dlouhé rozmýšlení zase tolik času nebylo.
Jaký typ animace jste si pro svůj film vybrala?
Je to kombinace papírových ploškových loutek a 3D prostředí. Postavy ale mají ruce ohýbané do prostoru. Nemám totiž moc ráda to klasické ploškové zobrazení, kdy jsou paže rozděleny do tří sektorů. Esteticky mi nebylo tohle „buřtíkové“ zobrazení nikdy blízké.
Máma má vždycky pravdu – z natáčení
Tohle je technika, ve které ráda pracujete nebo jste si ji chtěla vyzkoušet jako něco jiného?
Co ke mně patří je určitě práce s barevným papírem. Je to minimalistický prostředek a je tam cítit materiál, ne jako u počítačové animace. Baví mě zkoušet si vyrábět loutky rukama. Ten můj předchozí film byl z klasických loutek, ale mě přišlo, že tahle technika by mi mohla víc sedět. Já se s animací nerada „crcám“. Zároveň ale obdivuju všechny, kteří mají trpělivost dopodrobna animovat každý malý pohyb. Asi nejlépe se ale cítím v pozici výtvarníka, a moc mě baví taky knižní ilustrace.
Na scénáři s vámi spolupracoval David Dvořák…
Když už jsem byla zmožená scénářem, tak jsem s ním „obtěžovala“ všechny v širokém okolí. A jedním z těch obtěžovaných byl také David Dvořák, který byl dříve také součástí projektu Kašpárek v rohlíku. David je taková krásně bláznivá a otevřená hlava a na samém začátku mi moc pomohl. Pak se do toho vložila také Lucia Kajánková, aby z toho nebyl úplně „kosmický film“ a dávalo to celé nějaký smysl. V kritické závěrečné rovince mi taky pomáhal Matouš Vyhnánek, můj životní partner a animátor.
Máma má vždycky pravdu (foto: Maur Film)
Za MAUR film se o produkci starala Mária Môťovská. Co bych se o ní od vás dozvěděla?
Mária je moc šikovná a spolehlivá žena. O čemkoliv jsem se jí při práci zmínila, nikdy nezapomněla. Všechno zvládne zařídit, a ještě mi to pak namluvit do zprávy v jedenáct večer. Další den je všechno vyřízené a vyřešené! Je skvělé někoho takového mít v týmu. Taky mi dokáže dát objektivní názor. Když jsem byla v koncích, tak mě dokázala vždycky podržet, a to i lidsky. Znaly jsme se vlastně od mojí bakalářské práce a už tehdy jsme si slíbily, že jestli budu na něčem dalším pracovat, tak to bude společně s ní.
Kde bude váš animovaný film k vidění v Česku pro širší obecenstvo?
Teď nejdříve na Anifilmu v Liberci, kde bude probíhat česká premiéra, pak bude ke zhlédnutí také na Zlín Film Festivalu. Zároveň vzniká také projekt Čtyřhlas, což bude zase pásmo čtyř krátkých animovaných filmů. Jedním z nich bude i ten můj a k projektu vznikne i výstava.
Kdy vidět na Anifilmu?
středa 11. 5. ve 14:00 – Cinema City sál 4. (Studentské filmy B)
čtvrtek 12. 5. v 16:00 – Malé divadlo (Studentské filmy B)
pátek 13. 5. v 19:00 – Malé divadlo (Studentské filmy B)
připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Maur Film © 2022
