Ostřílený režisér a nizozemský rodák Paul Verhoeven se ve svých 83 letech pustil do zpracování skutečné lesbické aféry kláštera v toskánské Pescii a vyvolal svým erotickým dramatem, které právě vstupuje do našich kin, na letošním festivalu v Cannes pořádné kontroverze. Vypráví o sestře Benedettě, která se svou údajnou schopností konat zázraky a objeví i vlastní tělo a pořádně tak na pozadí šířící se morové epidemie v 17. století zamává zatuchlými životy svého církevního okolí.
Kromě sexuálních hrátek či scén plných ptačího i lidského vyměšování se nestyda Verhoeven nebojí ani výjevů vyloženě provokativních, jako jsou především hrdinčiny fantazie o Ježíši. Když ji zrovna hrdinně v potocích nezachraňuje před újmou, nechává se na kříži objímat nahý a na odiv u toho ukazuje i svou vagínu. Vytrženy z kontextu filmu by tyto scény směle mohly konkurovat čemukoli z Festivalu otrlého diváka.
Právě otrlci si i Benedettu nejvíc užijí. Ne snad tolik kvůli prvoplánově šokantním výjevům, jako je Ježíš sekající hlavy nebo masturbace dřevěnou Panenkou Marií, které nepochybně určité procento z nich přiláká a u kterých Verhoeven zužitkovává zkušenosti ze svých kultovních krváků nebo Základního instinktu. Daleko zajímavější a náročnější při sledování filmu je však způsob, kterým režisérský matador pracuje s očekáváním ohledně vývoje hlavních postav, celkového směřování příběhu nebo navození nepříjemné atmosféry.
Lví podíl na tom pochopitelně má plejáda naprosto nesnesitelných, protivných postav. Verhoeven bez okolků rýpe do církve jako do party pokrytců, která se zaklíná hodnotami, nevynechá ale jedinou příležitost namastit si kapsu nebo zachránit vlastní kůži. Sám se naštěstí ale povrchně mravokárnému ukazování prstem vyhýbá a ke kontroverzní látce přistupuje se subtilním černým humorem a cynismem sobě vlastním.
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Perfektní obsazení[/pullquote]Velkým dílem součástí síly diváckého zážitku je pak nesnášenlivost, kterou si vůči fanatickým protagonistům během filmu stopáže vypěstujete. Casting je pak bez výjimky perfektní, zejména v případě Charlotte Rampling v roli matky představné Benedettina kláštera, nebo Lamberta Wilsona jako nuncia.
Benedetta (2021) Co se jeví jako erotické drama o zakázané lásce se postupně proplete v hru intrik sahajících až do nejvyšších pater církve, kterým sice Paul Verhoeven občas poněkud okatě provokuje, většinou ale se správnou dávkou cynismu tne do živého a kritizuje papalášské pokrytectví církve 17. století. Benedetta nebude bavit všechny a některé diváky, kteří si přijdou pro těch několik explicitních scén, pak vyloženě zklame, protože sex i nechuťárny viděli daleko explicitněji už tolikrát jinde. Nehledě i na naturalistické výjevy moru či vynalézavé dobové mučící praktiky film totiž drásá především po psychologické stránce.
foto/video: Aerofilms, Pathé © 2021