Při příležitosti předpremiéry nového českého loutkového filmu Myši patří do nebe a tematické výstavy loutek a kulis jsme si na právě probíhajícím Anifilmu v Liberci popovídali s Janem Bubeníčkem a Denisou Grimmovou, manželskou dvojicí stojící za režií snímku. Dvě zvířátka, považovaná svými blízkými za podivíny až outsidery, se ve filmu po nehodě setkávají ve zvířátkovském nebi. S tvůrci jsme si popovídali o tom, jak funguje stop motion animace, kde vznikla inspirace pro netradiční ztvárnění nebe plného překážek nebo jaký je stav současné české animace.
Film Myši patří do nebe, adaptace stejnojmenné dětské knížky Ivy Procházkové, vznikal deset let. To se zdá jako dlouhá doba. Můžete nám přiblížit genezi toho projektu?
Denisa: Prvních pět let bylo velmi pozvolných a rozvleklých. Psali jsme první verzi scénáře, dávali dohromady spolupracovníky a sháněli prostředky. Jelikož jsme hned zpočátku získali koprodukci v cizině, dost čas zabíralo i překládání a čekání na reakce z venku. Až posledních pět let projekt nabíral na rychlosti a poslední dva roky byly vyloženě…
Jan: Masakr, řekl bych (smích). Ale tvorba animovaných filmů obecně trvá dlouho. Slyšel jsem, že nápady na všechny zásadní filmy Pixaru se urodily během jednoho společného oběda v osmdesátých letech, a jejich realizace také trvala řadu let.
Když se řekne, že nás napadlo zfilmovat Myši před 15 lety, tak to zní jako dávná doba, ale reálný příslib koprodukce jsme získali teprve nedávno a teprve tím startuje ta skutečná tvorba filmu. Naše aktivní příprava trvala až poslední rok a pak následovalo 14 měsíců natáčení. Pekelná byla fáze počítačové postprodukce, ta nás stála mnoho sil, ale na poměry animáku jsme ji také zvládli rychle.
Úvod k filmu Myši patří do nebe
Když už zmiňujete Pixar, nesetkali jste se třeba u zahraničního publika, které již dvakrát mělo příležitost na festivalech Myši vidět, se srovnáním s oscarovou Duší? Ta je přeci jen rovněž aktuálním animákem tematizujícím posmrtný život a podobné otázky.
Jan: Ani ne, protože když jsme s nápadem na film přišli, řešit otázky smrti a posmrtného života v animáku se ještě jevilo dost odvážně – řada dnešních klasik tou dobou ještě neexistovala. Mezitím se natočila krásná Kniha života, jejím mírným obšlehnutím rovněž skvělá Coco a pak právě Duše. Dnes je z toho tématu trochu mainstream a nikoho už ani nenapadne, že by se mezi sebou ty filmy kopírovaly.
Denisa: Pro nás tohle bylo těžké. Do té myšlenky jsme se ponořili a měli pocit, že připravujeme něco ojedinělého a najednou se začaly objevovat věci, které jako by místy až citovaly z našeho scénáře. To jsem zažívala fakt zoufalství a chvíle beznaděje (smích). Srovnání s Duší jsme nicméně nezaznamenali, maximálně formální, protože s ní sdílíme inspiraci Cestou do fantazie.
Jan: V jedné francouzské recenzi nás ale přirovnali k Terminátorovi (smích). Katarze Myší je mu prý podobná. To jsem moc nepochopil.
Myši patří do nebe – z výstavy (foto: Totalfilm)
Myši jsou stop-motion loutkovou animací. Jak byste laikovi vysvětlili krok po kroku proces vzniku takového filmu? Musíte každé jeho políčko aranžovat jedno po druhém?
Denisa: Je to přesně tak. Zní to strašně náročně, ale je to velmi hezká práce. Náš obor se koneckonců jmenuje animace a spočívá v rozpohybování něčeho neživého. Animátor je hercem, který není vidět, ožívá skrze loutku, a naši animátoři byli skvělí herci.
Při tvorbě loutek pro mě byl důležitý výběr materiálu. Velmi obdivuji počítačovou 3D animaci, ale hmatatelný materiál k vám promlouvá, znáte ho na omak, víte, jaké ve vás budí pocity.
Jan: Manželka k tou přistupuje jako umělkyně, tak ji technicky doplním (smích). Vyrobíte loutku, která má pohyblivou kostru. Díky té ji můžete aranžovat do různých póz, ve kterých by ideálně měla zůstat, ale drátky skeletu po čase praskají a mají tendenci se s vámi trochu prát, takže potřebujete i verzi s kloubovou kostrou, která pozici drží líp. Ve chvíli, kdy má třeba postavička skákat nebo padat, musí mít v zadku externí rig, takovou tyčku, která se pak odmaže z obrazu v postprodukci.
Tahle mechanická hračka se šoupne před zrcadlový fotoaparát, nastavíte si ji, vyfotíte, přenastavíte a takhle pokračujete. Díky tomu animáky vznikají v obřím rozlišení, třeba Myši vznikly v v 5,5k, protože vlastně jde o sérii velmi kvalitních fotek. Standardně jich máte tak 12 za vteřinu.
Denisa: Každý animátor takhle zvládl za den jeden záběr. Ty složitější se ale dělaly klidně i tři dny.
Myši patří do nebe
Film přibližuje posmrtný život a zobrazení nebe mladším divákům, ale víc si ho dost možná užijí dospělí. Myši ale nebe vykreslují poněkud netradičně, ne jako místo odpočinku a idylky na obláčku, ale spíš jako takové přestupní stanice, kde se hrdinové musí popasovat s celou řadou mnohdy až světských výzev. Jak vznikala koncepce nebe pro váš film?
Jan: Základní vize nebe už je v knize Ivy Procházkové. Ta je ale docela krátká a nebe je v ní vykresleno poměrně jednoduše, takže jsme toho museli dost dopsat, aby vznikl celovečerák. Když jsme psali s Alicí Nellis scénář, řešili jsme, jak docílit toho, aby se divák o postavy mohl bát. Toho se v klasickém nebi dosáhne těžko. I proto jsme nebe proměnili v takovou pouť, která sice asi moc neodpovídá představám náboženského nebe, ale je to spíš taková cesta po životě.
Denisa: A je důležité říct, že tato cesta je každému ušita na míru. Nechtěli jsme dávat dětem takový ten univerzální slib, že nebe je hrozná pohoda, chtěli jsme, aby působilo jako reálné místo, které je jen odlehčené od různých realit, jako třeba, že některá zvířátka na zemi musí žrát jiná zvířátka, aby přežila. Díky tomuhle nezatížení potřebami mohou leccos vyřešit třeba i mezi sebou. Mohou se podívat sami na sebe, což mnohdy bolí, ale je to důležitý krok k posunu… a třeba i dalšímu zrození, ale to nechceme moc prozrazovat.
Jan: Naši hrdinové si to rozhodně nezlehčují, pořád si cestu nebem něčím komplikují, protože se ji snaží tak trochu ošidit a táhnou si s sebou velkou zátěž ze země, kterou potřebují v sobě nejdřív dořešit, než budou připraveni jít dál. Proti nim stavíme vedlejší postavu beranka, který je ukázkou vyrovnané postavy, která nebem vyloženě proplouvá. Pro něj to odpočinek na obláčku vlastně je.
Tvůrci filmu Myši patří do nebe
Ve filmu vidíme přátelství lišky a myšky, ačkoliv jejich soukmenovci jim tento vztah rozmlouvají a považují ho za nepřirozený. Jednou z letošních podsekcí Anifilmu je queer animace. Nešlo z vaší strany právě tak trochu o komentář právě LGBTQ vztahů? Nebo se to v tom pouze snažím číst a vsugerovávám si to?
Denisa: Nevsugerováváte. Není to tam úplně konkrétně, ale film se povšechně dotýká řešení předsudků. Když odmalinka slýcháte něčí názor, je důležité se na něj podívat kriticky a zamyslet se nad ním. Odsuzovat někoho na základě kusé informace namísto vlastní zkušenosti je nebezpečné a hrozně mělké. Je to určitě jedno z témat, které jsme do filmu chtěli dát a mám radost, že ho v něm čtete.
Jan: V Myších je to samozřejmě celé zjednodušené pro děti, ale hlavní myší hrdince její tatínek řekne sice otřepanou, ale zásadní větu: „Na kožichu nezáleží, důležité je, co je pod ním.“ V širším kontextu to asi není ani tolik vzkaz pro děti, jako pro rodiče, protože jsme při jejím psaní vzpomněli na příběhy z první světové války, kde velitelé museli mezi zákopy natahovat ostnaté dráty, aby se jim vojáci nekamarádili a nedávali si třeba na Vánoce dárky. To je hrozný příběh, ale ukazuje, že v lidech tohle dobro a soudržnost inherentně někde je.
Myši patří do nebe
Otázka na závěr. V jakém stavu je český animovaný film? Kam směřuje?
Denisa: Myslím, že v tuhle chvíli letí střemhlav nahoru, což je úžasné. Točí se toho teď spousta a ten rozpuk nám dělá velkou radost. Školy chrlí zástupy talentů a jejich projekty vypadají moc hezky.
Skvěle funguje i oborová spolupráce. V našem týmu se třeba sešlo dost šikovných animátorů, kterým ale chyběly zkušenosti. Ten rok a půl jim ale viditelně hodně dal, protože okamžitě naskočili do dalšího projektu, který začal vznikat po nás. Při tvorbě Myší navíc vznikla spousta zázemí, dílen, rozhýbaly se ateliéry, opravila klimatizace (smích) a my tak mohli tohle všechno předat dalším tvůrcům spolu s částí štábu.
Jan: Česká animace teď prochází jakýmsi restartem. Ta původní „trnkovská“ tradice zanikla daleko dřív, než si lidi myslí, a pak přišlo dlouhé mezidobí ekonomických a politických změn, během kterých pomalu zkrachovaly státní podniky v Praze a ve Zlíně, které se prostě bohužel nehodily do nové doby. Pak přišlo dlouhé tápání, ustrnutí a skomírání. Teprve až teď se i díky školám rodí tolik nových talentů, které byly neustále tekoucím benzinem do motoru, takže k zážehu muselo nevyhnutelně dojít – jako příklad jmenujme třeba obrovský úspěch a oscarovou nominaci loutkové Dcery od Darii Kascheevové.
Distribučním formátem pro kina jsou ale pochopitelně celovečeráky, ne krátké studentské filmy, jakkoli jsou kvalitní. I Trnka nebo Zeman točili obvykle pod hodinu, pak vzniklo několik povídkových filmů, ale dlouho, dlouho se čekalo na plnokrevný celovečerní český animák. Pro mě jím byli Lichožrouti a někdy od nich se konečně daří hledat cesty. Ve světě třeba nyní dochází k velkému restartu stop motion animace. To nám hodně hraje do karet, protože ta je tady doma. My se nemůžeme snažit dohnat západ v digitální animaci, ale stop motion umíme a máme v něm i osobitý a hrdý národní styl.
připravil: Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt, Anifilm, Eva Kořínková © 2021
