Názor diváka je naše nová rubrika tvořená konzumenty kinematografie, kteří filmy nevidí tunelovým vnímáním filmového publicisty. Vox populi. Emoce, nefér přirovnání, občas dokonce holá fake news… a tu a tam i hřebíček uhozený rovnou na hlavičku. Zveřejněné komentáře nemusí vyjadřovat stanoviska redakce, ale měly by podle ní na filmovém webu mít svůj prostor. Připravuje Kuba Martinů, člověk z oboru – jen ne toho našeho.
Sledovali jste nedávné předávání filmových Cen Akademie? Také ne? Není se čemu divit, několikahodinový ceremoniál oslavující celebrity celebritami nemá běžnému divákovi téměř co nabídnout. Možná jde ale o obrovskou chybu, která může mít hrozivé důsledky.
S odstupem od již druhého pandemického ceremoniálu na celou záležitost nyní lze nahlédnout bez růžových brýlí. Nejde snad o to, že by nominovaným snímkům a tvůrcům chyběly kvality hodné akademického velebení; problém je jednoduše v tom, že akademická kvalita filmů se často dostává do střetu s atraktivitou pro diváckou masu.
Štáb Země nomádů
Chudí příbuzní
Pouze devět filmů oceněných soškou pro nejlepší film v historii udělování Oscarů posbíralo přes 100 milionů dolarů z pokladen amerických kin, a pouze jeden jediný překonal hranici 200 milionů – mocný Návrat krále, který vydělal téměř 400 milionů. Kromě něj by se však žádný další z Akademií oceněných filmů nedostal ani do první padesátky komerčně nejúspěšnějších filmů v USA.
Čerstvější historie? Loňský Parazit v USA vytáhl z kapes diváků necelých 53 milionů dolarů a Zelená kniha s Viggem Mortensenem rok předtím 85 milionů. Z posledních deseti ročníků Oscarů se jen dva filmy přehouply přes 100 milionů dolarů, v předešlé dekádě to pak bylo zbývajících sedm z výše zmíněné devítky.
Vítěz kategorie pro nejlepší film na letošních Ocarech byl snímek Země nomádů, který od svého uvedení v září 2020 zvládl vydělat celkem 6,5 milionu dolarů, z toho v USA pouhých 2,2 milionu. Což je na jednu stranu obdivuhodný výkon, protože bereme-li v potaz inflaci, jde o nejlevnějšího Oscara všech dob. Navíc byl filmový průmysl v průběhu poslední oscarové sezony notně prozkoušen koronavirovou pandemií.
Univerzální zaklínání se covidem stranou, při pohledu na všechna tato čísla se nabízí jednoduchá, ale zásadní, otázka:
Kdy se parametrem pro výhru Oscara stala jeho uměleckost, spíše než jeho kulervoucnost? Řeč je o takové té abstraktní dobrosti, diváckosti, kterou nelze popsat ani přičíst konkrétním prvkům, které film obsahuje, ale i tak je téměř hmatatelná. Kolik z nás i po 21 letech od vítězství Gladiátora stále cituje řadu replik Maxima Decima a kolik z nás by z fleku mohlo být historikem bitvy o budoucnost Středozemě? Oba zmíněné příklady přitom evidentně nepostrádají ani řemeslnou kvalitu:
- Návrat krále proměnil každou z jedenácti nominací, mezi nimi i ty za scénář, režii, kostýmy, hudbu, střih a vizuální efekty a mimochodem vyhrál také čtyři ze čtyř nominací na Zlatých glóbech.
- Gladiátor si odnesl zlaté sošky za pět z dvanácti kategorií, v nichž byl nominován, a to za nejlepšího herce, kostýmy, zvuk, vizuální efekty a samozřejmě nejlepší film.
- Země nomádů byla nominována v šesti kategoriích, vyhrála tři z nich – nejlepší film, herečku a režii.
Oba filmy vypráví srdcervoucí příběhy plné postav s tak bohatými charaktery, že by mohly tržbami klidně vytáhnout průměrnou oscarovku někam na úroveň Avengers: Endgame. Ačkoli jde o příběhy, se kterými se nikdy nelze stoprocentně kvůli jejich dějovému zasazení ztotožnit, dokáží chytit za srdce mnohem více než životy protkané chudobou, rasismem, utrpením a dalšími fenomény, se kterými se můžeme vídat v reálném, současném světě denně. A to je možná ten problém.
Dolby® Theatre
A zase ta kůže…
Ceny Akademie se v posledních letech zároveň, bohužel, nesou čím dál tím více ve znamení politické korektnosti, rovnosti a boje proti rasismu, a nepochybně je to znát na výběru kandidátů i samotných vítězů. Jde o tenký led a určitě se zde nesnažíme tvrdit, že Oscaři byli naposledy opravdu autentičtí v době, kdy vyhrávali bělošští herci a herečky účinkující ve filmech obsazených převážně bělochy. Bezpochyby je co vytýkat historickým ceremoniálům, ale snaha co nejrychleji a co nejvíce dekády příkoří menšinám vykompenzovat je zkrátka očividná. A možná je to ku škodě myšlence, která je ve své podstatě vznešená.
Daniel Kaluuya
Letošní Oscaři pro tyto úvahy přednesli výborný příklad v kategorii nejlepšího herce. V ní byli mj. nominováni Chadwick Boseman a sir Anthony Hopkins. Ve svých 82 letech vyhrál sošku Hannibal Lecter, zatímco Black Panther, který minulý rok podlehl rakovině tlustého střeva a pro kterého šlo tedy o první a jedinou možnost sošku vyhrát, posmrtně ostrouhal – na rozdíl od Heatha Ledgera v roce 2008, jak si samozřejmě kvapně povšimly sociální sítě, jejichž zpětná vazba na sebe nenechala dlouho čekat.
Samotné udělení ceny a tyto reakce otevírají proto prostor pro četné otázky, jako třeba: Hrála roli barva kůže herců? Proč vyhrál Heath, ale Chadwick ne? Byly by reakce stejné, pokud by Chadwick byl stále na živu? Jsou to složité otázky s jistě ještě složitějšími odpověďmi, dostáváme se jimi ale k podstatě celého problému. Jde o témata, která patří do akademických kruhů filmového umění? Ano. Jde o témata, která zajímají masu konzumentů zaměřených na diváckou atraktivitu? Ne. Stala se z Oscarů platforma pro probírání politické korektnosti? Ano.
Bezpochyby jde o důležité problémy, které moderní společnost nemůže ignorovat, nicméně filmový divák, který často hledá na televizních obrazovkách a plátnech kin právě útěk od této společnosti, nemůže být nucen je s chutí sledovat.
Úsměv a mávat
Proč Oscaři nejsou pro světovou diváckou základnu stěžejní událostí roku, je jasné a pochopitelné. Tento text může působit jako filipika proti Oscarům, ale není to jeho cílem – je jistě na místě poděkovat Akademii za to, že je tím, čím je.
Věci neexistují bez svých protikladů. Oscarové snahy do sebe zahleděného artu a jeho studené reprezentace reality a společenských problémů dávají prostor pro vznik filmů, o které diváci stojí. Ať už jde o jedinečná díla zmíněna výše, nebo o prvoplánová a bezmyšlenkovitá béčka, která ale každý z nás dokáže odcitovat i po dekádách od premiéry.
Proto je nutné, abychom společně dali příštím Oscarům takovou pozornost, jakou si sice nezaslouží, ale jakou potřebují. Za rok se snad již všechny celebrity potkají na překrásném galavečeru, aby mohly společně a navzájem obdivovat svou výjimečnost a neuvěřitelný talent, který prokázali rolí ve filmu, který nikdo neviděl. Dovolte jim vznášet se na obláčku umělecké nadřazenosti alespoň pro tento jeden večer, protože bez těchto nesobeckých obětí bychom taky brzy nemuseli mít plakáty, které si lepíme nad postel.
Jakub Martinů
foto/video: Totalfilm.cz © 2021
