Jednoho dne v roce 1927 se v nahrávacím studiu v Chicagu se svou kapelou sešla Ma Rainey, a brzy v něm zavládla velmi napjatá atmosféra. Adaptace divadelní hry o matce blues, výstřední a svérázné Afroameričance, která se na počátku minulého století dočkala hned několika úspěšných nahrávek. A zatímco Amerikou vloni otřásaly rasové protesty po smrti George Floyda, v produkci HBO vznikal nenápadný film, který nakonec zakotvil na Netflixu a zesnulému Chadwicku Bosemanovi pravděpodobně vynese posmrtného Oscara. Při příležitosti několika nominací pro film vám přinášíme jeho recenzi.
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Působivý výkon[/pullquote]Boseman v roli ambiciózního trumpetisty předvádí skutečně působivý, byť možná místy trochu pitvořivý výkon. Zejména jeho hlasový projev a markantní odlišnost od všeobecně známého Black Panthera utkví v paměti a prokazuje, jak široký rozsah a potenciál tento zesnulý sympaťák měl. Viola Davis jako Ma budí velký respekt a zbytek pánského osazenstva kapely svým šmrncovním projevem baví podobně jako Chadwick. Hned několikrát svými průpovídkami a vzájemným špičkováním vykouzlí nefalšovaný úsměv na tváři a devadesátiminutová stopáž hlavně díky nim minimálně první hodinu peláší kupředu bez jediného zaškobrtnutí.
Režírující George C. Wolfe umí k divákovi přenést zobrazovanou emoci, ať už jde o hurónský výbuch smíchu členů kapely po povedeném vtípku nebo satisfakci při správně odvedeném úvodu k titulní písni po celé řadě neúspěšných pokusů, a herce vede poměrně přesně. Děj nenudí ani navzdory jeho divadelnímu soustředění svých velkých emocí do jediného malého interiéru, je ovšem pravdou, že po dokoukání filmu chybí pocit jakéhosi koherentního, gradujícího zážitku se začátkem a koncem. Ma Rainey – matka blues tak působí spíš jako řada více či méně výborných konverzačních scén a momentů, avšak chybí jim soudržnost.
Samotný konec a tragédie, ke které v příběhu nevyhnutelně dojde, působí trochu nedopečeně v porovnání s méně okázalými, ale daleko silnějšími momenty lamentu o vykořisťování nejen černé muziky, které vidíme v průběhu stopáže – zejména Bosemanův příběh z dětství a vyzívání Boha se do paměti beze zbytku zaryje. Těsně před titulky se však zdá, že si scenáristé řekli, že svou message neprodali dostatečně okázale, a pokusili se tedy na konci děje sáhnout k co nejexplicitnějšímu vyobrazení lidského zoufalství a emočního zkratu. Daleko výmluvněji než klimax celého filmu však zapůsobí několik posledních vteřin, kdy se hudba stává prostředkem vykořistění a chamtivosti.
Ma Rainey - matka blues (2020) Ma Rainey je stylovou divadelní jednohubkou se šviháckou muzikou o jednom těžkém odpoledni v nahrávacím studiu, která zaujme zejména na Oscary nominovanými hereckými výkony a výpravou. Chce být ambiciózní výpovědí o společenskokulturní situaci ve Spojených státech před jedním stoletím, řadu motivů, jako je pnutí mezi dvěma nejvýraznějšími postavami, však příliš nedopracuje. Po celé řadě subtilních, leč silných momentů s velkou výpovědní hodnotou a fantastické první hodince navíc ke konci film dost ztrácí svůj drive, což je škoda.
foto/video: Totalfilm, Netflix © 2021