Norská filmová režisérka a scenáristka Maria Sødahl natočila podle vlastních scénářů několik televizních dramat, dokumentů a krátkých snímků, za které získala řadu ocenění. Její celovečerní debut Limbo zvítězil v kategorii režie na MFF v Montrealu. Film Naděje, který letos v září uvedl v hlavní soutěži Febiofest, měl premiéru na MFF v Torontu a na letošním MFF v Berlíně. Intenzivní – a jak sama režisérka říká – vřele syrový snímek sleduje vztah manželského páru Tomase a Anji. Když je Anje den před Vánocemi diagnostikována rakovina plic s metastázemi na mozku a od lékařů se dozvídá, že jí nezbývá víc než čtvrt roku života, vše, co bylo dosud neochvějnou jistotou, se najednou ukazuje v netušeném světle. Je možné za tak neúprosně krátký čas dohnat roky zanedbaných vztahů a smířit se s tím, že se velmi rychle musí rozloučit se životem a svými blízkými? Ve filmu exceluje Stellan Skarsgård jako Tomas, Anju ztvárňuje neméně přesvědčivě norská herečka Andrea Bræin Hovig. Na snímek Naděje si můžete od 24. září zajít do kina. Zároveň je k vidění v regionálních ozvěnách Febiofestu, na kterém získal Zvláštní uznání poroty.
Režisérka Maria Sødahl a představitelé hlavních rolí Andrea Bræin Hovig, Stellan Skarsgård
[pullquote align=“right“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Rozhovor[/pullquote]S režisérkou Marií Sødahl jsme se spojili přes Skype a zastihli ji zrovna na chalupě v horách, kde tráví chvíle v době koronavirové pandemie a pracuje na novém scénáři.
Na začátku filmu se krátce po úvodních titulcích objeví nápis: Takto si pamatuji svůj příběh. Jde tedy čistě o autobiografický film?
Je to opravdu můj vlastní příběh. A také nejvíce autobiografické dílo, které jsem kdy natočila, i když se mi do toho původně vůbec nechtělo. Jsem totiž velmi skeptická k sentimentálním filmům o rakovině, připadá mi, že se na tom tématu jen přiživují. Trvalo mi docela dlouho, než jsem se rozhodla, že takový film musím natočit. Že zkrátka nemám na výběr. A v tu chvíli jsem také musela určit, jestli ten film skutečně chci natočit jako směs fikce a svého vlastního prožitku a zkušeností. Došlo mi, že to musí být buď všechno nebo nic! Takže ten film je věrný mému vlastnímu příběhu a životu. Zvlášť dějová linka odehrávající se v nemocničním prostředí naprosto přesně kopíruje to, co jsem prožívala po tom, když jsem se den před Vánoci dozvěděla o své nemoci v terminálním stadiu. Kdyby to byla fikce, tak by to bylo asi až přehnané, byl by to vlastně špatný scénář. Je to až příliš dramatické.
Co přesně vás tedy přesvědčilo, abyste napsala scénář a váš příběh přetavila do podoby filmu, když jste ho, jak říkáte, nejprve natočit nechtěla?
Lékaři mi sdělili mou diagnózu, prodělala jsem operaci, a nejhorší předpoklad byl, že mám pouhé tři měsíce života. Ale já pak žila dalších šest měsíců, rok, dva roky. Pak už jsem začala věřit tomu, že neumřu. Že smrt je pro teď zrušená. A když se tedy smrt nekonala, musela jsem začít pracovat s tím, kým jsem se po téhle zkušenosti stala, a co budu po poměrně náročné mozkové operaci vůbec schopná dělat a jak budu dále tvořit. Dostala jsem nabídku od jednoho poměrně významného dánského producenta na natáčení velkého amerického filmu. Měl se točit ve Stockholmu. Ptal se, jestli to chci dělat. A já mu odpověděla: „Slyšel jsi, co se mi dělo od té doby, co jsme spolu mluvili naposledy?“ Odpověděl, že ano, a že taky zaslechl, že už je to v pořádku. Ale nebylo! Přešla jsem do období ohromného zármutku, že nejsem schopná pracovat na věcech, na kterých bych si skutečně přála dělat. Snažila jsem se být aktivní. Psala jsem a dost pracovala, i z toho důvodu, abych experimentovala se svým zdravím, a zjistila, co všechno vydržím. Moc to nezabíralo, nebylo to ono. Mí přátelé a kolegové mě začali přesvědčovat, že možná přeci jen musím vypovědět svůj vlastní příběh. Na to jsem jim odpovídala, že opravdu nechci psát a točit drama o rakovině. Že by to bylo sentimentální a příživnické. Jenže to téma se neustále nabízelo. A když jsem se tedy rozhodla pro svůj příběh, bylo nutné se vrátit ke všem vzpomínkám a studovat, co se se mnou dělo, když jsem věděla, že zemřu. A když jsem si myslela, že mi nezbývá moc času. Když jsem takhle vzpomínala, na to, jak jsem na tu situaci reagovala, tak jsem si říkala, sakra, vážně jsem tohle dělala? Takhle se chovala, tohle říkala? Zkoumala jsem ten příběh taky skrze ostatní lidi, co dělali a jak se cítili. Tímhle syrovým, pravdomluvným způsobem a zcela bez cenzury z toho všeho začaly vystupovat všechny chyby a i věci, za které bych se měla stydět, a to se stalo kostrou mého scénáře. Prostě jsem vyložila karty na stůl a podívala se, co z toho vychází. Jak jsem zmínila, nemocniční linka má zcela oporu v tom, jak to v reálu proběhlo. A z filmařského hlediska je zajímavé, když máte postavu, která kvůli léčbě bere vysoké dávky steroidů, a ty ji ovlivňují. Najednou je všechno přímočaré. S tím bylo taky zábavné pracovat.
Bylo to pro vás až terapeutické?
To jsem si přesně nepřála, aby se s mým filmem stalo. Dopřát si „terapii“ za 26 milionů norských korun, to bych přece nemohla udělat! Kdyby to mělo být jen terapeutické, tak jsem si to mohla napsat do šuplíku. Chtěla jsem, aby to bylo daleko za hranicí terapie. Není to soukromý příběh, ale můj osobní. Je možné ho zobecnit tak, že má univerzálnější kvality. Věřím tomu, že když rozeberete do hloubky své emoce, tak se dostanete k emocím všech. Nejsou jen moje, ale i vaše. Ve filmech o rakovině je často až moc sladkobolnosti, tak ta univerzálnost není až tak patrná. Přemýšlím o Naději jako o trochu jiné love story. Hlavní hrdinka Anja si neuvědomuje, že ji prožívá. Děj v podstatě začíná nemocniční zápletkou, ale změní se v příběh o lásce. Název Naděje si hodně diváků vysvětluje spíše ve vztahu k nemoci hlavní hrdinky. Jestli přežije nebo ne. Ale jelikož se na začátku filmu objevuje, že jde o můj vlastní příběh, tak by jim to mohlo dojít. (smích) Pro mě se k tomu titulu vztahují spíš otázky: Bude Anja schopná dále milovat a přijímat lásku? Ten film je hlavně o lásce. Nejen té v partnerství, ale také ve vztahu k dětem. A k životu. Naděje je víc o životě, než o smrti. O tom, jak žijete svůj život. Je to portrét vztahu v deseti dnech, které ovšem vypovídají o dlouholetém soužití.
Maria Sødahl
Z počátku jste říkala, že jste se svou diagnózu dozvěděla před Vánoci a ve filmu jste to zachovala. Co vás jako tvůrce přimělo příběh nechat zasazený do tohoto období, které možná trochu svádí k sentimentálnosti?
V realitě samotné je tolik dramatických kontrastů. Spíš jsem musela dát pár věcí „pryč“ a ve scénáři se jimi nezabývat. Nepřidala jsem vůbec nic. Diagnózu jsem se dozvěděla den před Štědrým večerem. Mé narozeniny jsou na Silvestra, kdy jsme se mým manželem také vzali. A operovali mě hned 2. ledna. Takto se to přesně odehrává i ve filmu. Jedna z věcí, které jsem pozměnila, byl věkový rozdíl mezi Anjou a Tomasem. V reálném životě od sebe máme s manželem deset let, ve filmu má ústřední pár věkový rozdíl dvacet roků. A ani jeden nejsou filmaři, jako my. Bylo pro mě důležité, aby měli hlavní hrdinové umělecké profese. Protože v těchto zaměstnáních je zápal a vášeň. A doopravdy máme šest dětí. Portrét rodinného života, který z filmu také jasně vystupuje, je pro mě osobně velmi důležitý.
Naděje (foto: Bontonfilm)
Jak náročné pro vás bylo vybrat vhodné představitele pro hlavní role?
Když jsem psala scénář, snažila jsem se vůbec nepřemýšlet nad tím, kdo v mém filmu bude hrát. Soustředila jsem se na to, co se doopravdy stalo. A nehledala jsem pak někoho, kdo by dokázal nahradit mě nebo mého manžela a naše děti. Hledala jsem ty nejlepší herce, abych pak mohla přijít na plac, tedy samozřejmě až poté, co bylo vše připraveno a zafinancováno, jako režisérka, která pracuje s „fikcí“ a má potřebný odstup. Aby se herci necítili tak svázáni. Stellan je úžasný herec a má smysl pro černý humor, což příběh vyžadoval. Sám má osm dětí a za sebou dvě manželství, takže chápe, co všechno skýtá rodinný život. Jeho bývalá žena navíc taky prošla rakovinou, měl zkušenost s podobnou situací. A osobně se dobře známe, tak bylo všechno jednodušší. Tím, kdo ztvární roli Anji, jsem si dlouho nebyla jistá. Byla jsem pár let mimo hru a nevěděla jsem, jak se někteří herci za tu dobu posunuli. Vybírala jsem mezi několika herečkami mezi 38 až 50 lety. A najednou se objevila Andrea Bræin Hovig. Měla v sobě odvahu a navíc si nejsme vizuálně moc podobné, což bylo plus. Andrea má i komediální nadání, a já potřebovala najít herečku, která ve filmu uvidí i tuhle vrstvu. V tom filmu jsou i vtipné momenty, ale určitě ne tak, že by se člověk zasmál nahlas. Při natáčení jsme se nasmáli dost nad chybami, které ty postavy dělají. Anja jako hrdinka je velmi přímá, ale vlastně i chvílemi zlá a příliš zaujatá sama sebou. Víte, každý, kdo má za to, že brzy zemře, se stane takhle pohlcený sám sebou. To je samozřejmě šeredné, ale na druhou stranu i zábavné. A taky dost smutné. Všechny tyhle věci se mísí. Stellan a Andrea se k sobě výborně hodili, až mě fascinovalo, jak jejich vztah před kamerou funguje.
Režisérka na place filmu Naděje
Naděje se zaobírá vážnými tématy, jak jste na place pracovala s dětskými herci, aby to pro ně bylo srozumitelné?
Hledali jsme dobré herce, to platí obecně. Osobnosti. A nechtěla jsem obsadit děti, které by byly podobné těm mým. Když jsme naši dětskou sestavu konečně našli, herecké zkušenosti měly pouze dvě ze šesti dětí. Ještě před natáčením jsme společně jeli pryč na celý víkend. Povídali jsme si o rodinném zázemí, ze kterého každý z nás pochází. Mluvila jsem s nimi o své rodině, když jsem byla malá, a byla jsem dost otevřená. Každé z dětí mělo hodně jinou rodinnou situaci a ten společně strávený čas nás sblížil. Na place jsme pracovali hodně hravým a tvořivým způsobem, děti v mém filmu utvářejí rodinné zázemí. Práce s dětskými herci byla postavená na vzájemné důvěře. A i když se vám zdálo, že filmové děti prožívají celý příběh a nemoc své matky, tak v reálu to tak jako herci neměli, jsou převážně v těch šťastnějších scénách. Navíc si myslím, že děti jsou – a zvlášť v dnešní době, i když to tak asi bylo i dříve – schopné vstřebat i závažné věci. Považuju za chybu, když se před nimi vážné věci tají.
Stellan Skarsgård
Děj filmu bychom velmi schematicky mohli rozdělit do několika rovin: rodinné, vztahové, ale pak také té nemocniční. Jaké tři myšlenky, kolem kterých je příběh vystavěn, jsou pro vás osobně nejdůležitější?
Určitě mateřská láska a také to, že se člověk domnívá, jak špatné je být na někom závislý. Pro mě byla vždy velmi důležitá moje individualita. Ale teď už věřím, že být svázaný s ostatními je spíše kvalita, a ne slabost, za níž je to často považováno. Kontrast mezi slabostí a silou je moc zajímavý. Když přežijete rakovinu lidé vám říkají: „Ty jsi to přežila, ty musíš být tak moc silná, ty jsi tak statečná! A já na to odpovídám, dejte pokoj, přežijí i lidé kteří jsou slabší. Nejde o to, jak velký individualista jste, jak moc jste silný, a nezávislý na ostatních. Další důležitá myšlenka je role náhody, to se týká dějové linky spojené s nemocí. Sama jsem v nemocnicích strávila sedm let, tak jsem to prostředí dost detailně studovala. A do filmu jsem obsadila skutečné lékaře, sestry a další zdravotnické pracovníky. Jsem moc ráda, že to tak je, i když se samozřejmě jednalo o neherce. Bylo to osvěžující i pro Stellana a Andreu. Bavilo mě, jak plynule se prohodily role. Když jsme točili scény v nemocnici, najednou se z profesionálních herců stali laici, a z neherců naopak profesionálové. Stellan z toho byl nadšený. „Zase máme scénu s doktory,“ jásal pokaždé. Také scény s dětmi jsou pro zkušené herce příjemným osvěžením. Najednou nemůžou nic předstírat. Děti přece také nic nepředstírají, neumí to. Jsou autentické. Autenticita byla klíčová pro celé naše natáčení. Chtěla jsem vytvořit něco realistického. Také pro to jsme nepoužili žádný soundtrack. Ve filmu hudba zní jen ve scénách, kde skutečně ve scéně hraje. Byla to výzva, nepoužívat žádné výrazné zvukové efekty nebo emotivní hudbu. Je to takové nahé. Přitom je to vánoční film! Ale chtěli jsme, aby byl temný. Temnota může být jak vřelá, tak chladná. A neustále se proměňuje. Ani nemocnice nemusí být jen chladné a smutné. Všude je nějaká rovnováha.
Andrea Bræin Hovig
Co bylo na natáčení nejnáročnější?
(chvíli přemýšlí)
Jestli o tom nechcete mluvit, nemusíme to dál rozvádět.
Ne, tak to není. Během natáčení je vždycky složité něco jiného, než potom, když je film dokončený. Natáčení jsme začínali velmi intimními a emotivními scénami v posteli mezi Stellanem a Androu, a to jsem si říkala, že bude asi složité, když spolu ještě nikdy nepracovali. A ono to šlo moc dobře, tak jsme si pak říkali, že už se nemají čeho bát. I když i potom jsme točili náročné scény… Ale měli jsme za sebou takový začátek, tak už to bylo o něco snazší. A pak, Naděje je film, jehož příběh balancuje na hraně toho, aby vyvolával slzy. A já mám na jakoukoli sentimentalitu úplnou alergii. Problém je, že distributoři ji chtějí a často dokonce požadují. Bylo náročné trvat na tom, že v mém filmu prostě nemá místo. Zvlášť po tom, co jsme skončili natáčení a film šel do distribuce. Najednou už své dílo nemáte pevně v rukách.
Naděje (foto: Bontonfilm)
Jak norské publikum reagovalo na váš film?
Měli jsme moc dobré recenze. A myslím, že jsem ještě nikdy s žádným svým filmem neobjela tolik míst a neúčastnila se tolika debat. Ale jelikož se jedná o autobiografický příběh, tak všude chtějí po filmu udělat diskusi s diváky a promluvit si o tom. Takže jsem spoustu dojmů slyšela napřímo. Překvapivě hodně ten film působí na dospělé muže, kteří hodně otevřeně popisují, jak na něj reagovali. Přišlo mi mnoho e-mailů, zpráv… Když jsem psala scénář, tak jsem chtěla, aby ten příběh diváci prožili až do morku kostí. Toužila jsem po tom, aby byli fyzicky unaveni, až film dosledují. Aby den po tom, co ho viděli, mohli zhodnotit svůj vlastní život a zamyslet se nad ním. A myslím, že se to opravdu stalo. Lidé, kteří sami onemocněli rakovinou a film zhlédli, mi říkali, že se všímali hlavně té vztahové části. A ztotožňovali se s ní. Ne s tou spojenou s nemocnicemi. A tak hádám, že se mi asi povedlo natočit trochu jinou love story, v což jsem doufala. Naděje není další z mnoha filmů o rakovině. I když se jí týká.
A můj poslední dotaz. Máte za sebou řadu rozhovorů i veřejných debat k tomuto vašemu velmi osobnímu filmu. Je ještě vůbec něco, na co se vás ještě nikdo ohledně něj zatím nezeptal?
(zasměje se) Tak to je skvělá otázka. Taková, kterou bych si přála, aby už mi někdo dřív položil! (zamýšlí se) Víte, v Norsku ale i jinde se před časem hodně řešil případ spisovatele Karla Ove Knausgårda. Napsal šest svazků velmi autobiografických knih, nazvaných Můj boj… Prodávaly se po celém světě a probíhala živá diskuse, co vydání jeho díla způsobilo jeho rodině a jestli to za to vůbec stálo. Jste jako autor vůbec oprávněný popisovat pocity blízkých lidí? U mého filmu se na to nikdo neptá. I když se mě někdy diváci dotazovali, jak na film reagovaly moje děti a má rodina. Novináři tu otázku nepoložili snad nikdy. Můžu mluvit o tom, jak naše děti zvládaly dobu, když jsem film připravovala, ale o jejich reakcích ne. Je to příliš delikátní, vždyť jsem jim tak trochu ukradla jejich osobní vzpomínku. Film je příliš konkrétní a specifické médium, že tu vzpomínku může i zastínit. A já nechci mluvit o jejich pocitech, je to jejich vlastní příběh a jejich věc. Všechno je potřeba vnímat v širších souvislostech.
[pullquote align=“full“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““] Naděje na Febiofestu v regionech
4. 10.2020 20:00 DĚČÍN
5. 10.2020 20:30 BEROUN [/pullquote]
rozhovor vedla: Vladana Brouková, Totalfilm.cz
foto/video: Bontonfilm, Portrétní fotografie s laskavým svolením: Motlys, Agnete Brun © 2020
