Tom Waller, rodák z Bankoku a absolvent Northern Film School v britském Leedsu, v pražském Kině Pilotů a Edison Filmhubu včera osobně uvedl distribuční premiéru snímku Jeskyně, který vypráví dva roky starý příběh dvanáctičlenného fotbalového týmu, který náhlé záplavy uvěznily v jeskynním komplexu na severu Thajska. Třináct chlapců a jejich trenéra pak před zraky médií z celého světa vysvobodil tým potápěčů v jedné z nejnáročnějších záchranných operací v historii.
Váš film se dočkal premiéry pouhých 15 měsíců poté, co byli chlapci zachráněni. Jak jste to dokázal tak rychle?
Byla to shoda šťastných náhod, protože jsme se rozhodli točit příběh neopěvovaných hrdinů, kteří se na akci podíleli. Práva na zfilmování příběhu dětí a jejich trenéra si okamžitě připsal Netflix, mě ale zaujal potápěč Jim Warny, který se dobrovolně přihlásil a letěl až z Irska, aby je pomohl zachránit. Kdybych ho nepotkal, asi bych tenhle film netočil, to on mě k němu inspiroval.
Moje vize byla vyprávět příběh očima jeho méně známých postav, k čemuž jsem nepotřeboval povolení úřadů. Navíc náš film je nezávislý, žádný Hollywood, takže jsme na něm mohli začít pracovat téměř okamžitě. Díky tomu, že jsem se vyhnul běžným thajským oficialitám a nemusel jsem předem nikomu poskytnout scénář, mohli jsme se ve filmu téhle byrokracie v některých scénách i kriticky dotknout, aniž by nás někdo nutil je vystřihnout.
Tom Waller na place filmu Jeskyně
Kvůli tomu, že jste začali točit tak brzy, byla skutečná jeskyně stále zatopena. Kde jste tedy natáčeli?
Máte pravdu, museli jsme točit jinde. Naše filmová jeskyně je kombinací otvoru té skutečné, kde fotbalisti opravdu uvízli, a vnitřku jiného jeskynního komplexu. Na jeden den jsem musel vylobovat povolení ministerstva kultury, aby nás u té skutečné jeskyně nechali natáčet, protože jsme ve filmu chtěli scénu s reportéry, kteří od ní nonstop živě vysílali. Trvalo nám to od osmi ráno do osmi večer a štěstí bylo, že zrovna v náš natáčecí den voda opadla. Skuteční potápěči v jeskyni navíc po záchranné akci nechali řadu vybavení, takže ani nebylo potřeba prostor nijak upravovat. Teď to tam každopádně už vypadá úplně jinak, celý prostor se notně přizpůsobil turismu – dřevo nahradil beton, všude jsou ploty, chodníky, zkrátka ta jeskyně už je velmi user friendly.
Jak náročné bylo natáčet film, který se v takové míře odehrává ve vodě a pod její hladinou?
Velmi. V jeskyních jsou různí hadi, pavouci a všelijaká další havěť, kterou museli napřed jít zkontrolovat odborníci. I tak jsme ale při natáčení narazili na různé potvory.
Ale i když dáme místní faunu stranou, nejtěžší natáčení ve vodě bylo s dětmi. Nemohli jsme je utlumit prášky, jako to potápěči udělali ve skutečnosti, musely být celou dobu vzhůru a udýchat to. Např. ten mladík, který hraje trenéra, strávil ve vodě týden. To není problém pro Jima, který je profesionál a je na to zvyklý, ale pro naše thajské herce to byla velká výzva, zvlášť, když se museli nechat táhnout jakoby v bezvědomí.
Běžný štáb má před kamerou dva tři lidi a desítky lidí za ní. My ale museli postavit malý tým, abychom se vešli do tak malých prostor, a zbytek štábu čekal venku. I tak mnohdy šlo o klaustrofobickou zkušenost, což se, jak doufám, promítlo i do filmu – divák by měl vnímat tu stísněnost. Když jsme museli točit ve větším prostoru, tak jsme ho následně opticky zmenšovali, aby působil více tunelově.
Dokumenty takové triky nepoužívají, prostě použijí záběry z GoPra. My se tomu chtěli vyhnout, chtěli jsme působit víc reportážně, ale zároveň filmově. Zkoušeli jsme použít reálné záběry z médií, ale to moc nefungovalo a nakoupit je od Reuters nebo jiné agentury by stálo spoustu peněz. Takže jsme si je nakonec přehráli a natočili sami.
Ve vašem filmu hraje sebe sama řada neherců, skutečných lidí, kteří se na akci podíleli – např. někteří potápeči nebo paní, které záplavy zničily úrodu a ona poté obdržené dotace na opravu poskytla na záchrannou operaci. Jak se vám s nimi natáčelo?
Chtěl jsem natočit film, který míchá fikci a realitu. Smíchali jsme herce s neherci a profesionály s amatéry. V případě dokumentárních dramat často dostanou prostor vyjádřit se skuteční aktéři, ale v dramatizaci událostí je pak hrají herci. Já chtěl tuto hranici smazat a zřejmě se to povedlo, protože zrovna tu paní s dotacemi ve filmu hraje herečka (smích). Diváci se ale mě často ptali na postavu pumpaře a např. na potápěče z Kanady a Číny, a ti skutečně hrají sami sebe, jsou to reálné osoby.
Jak jste se snažil docílit toho, aby film o skutečné události, kterou má řada diváků stále v živé paměti, byl zábavný a napínavý?
Pravda je, že spousta lidí ví, jak to dopadlo. Natočit historickou událost tak, aby její sledování bylo něčím nečekané a zábavné, je odvěká výzva. Já se pokusil divákům nabídnout druhou verzi historie. První zažíváme prostřednictvím médií, sociálních sítí a dalších kanálů ve chvíli, kdy samotná událost probíhá. Druhá, filmová, se na události dívá zpětně, což je výhoda, protože v tu chvíli už máte daleko víc detailních informací a můžete se ohlížet z jiného úhlu, než to tehdy dělala média. Náš film bere diváka dovnitř jeskyně spolu s potápěčem, který z ní vytáhl trenéra těch chlapců. Jimova story je úžasná, a o ní jsme se před dvěma lety v novinách podrobně nedočetli.
Jeskyně
Když zfilmujete skutečnou událost, svým způsobem se podílíte na konstrukci mediální reality skutečnosti. Cítíte určitou zodpovědnost v tom, že jste ovlivnil, jak někteří lidé budou na celou akci vzpomínat?
Zcela. Je to těžké břímě už jen proto, že různí lidé mají různá očekávání. Lidé se mě třeba ptali, kdo bude hrát Elona Muska, protože chtěl tehdy věnovat vybavení a ponorku, kterou navrhl. V našem filmu ale nevystupuje, není to jeho příběh. Natočili jsme scénu, která se týká jednoho jeho tweetu, ale nakonec jsme ji vystřihli, protože jsem se skutečně chtěl soustředit a neopěvované hrdiny a neodvádět od nich pozornost. Můj film kondenzuje osmnáct dní do dvou hodin. Pár scén ukazujících kontext je samozřejmě čistá fikce, ale nikdy nenabízíme divákům nepravdu, jen pravdu v podobě filmu – a to s sebou nevyhnutelně nese určitou míru umělecké licence.
Četl jsem, že originální jméno filmu Nang Non je zároveň jméno princezny ze staré thajské legendy. Můžete nám k tomu něco říct?
Náš film je příběh dvou světů – reality záplav a technických obtíží a zároveň mystického světa legend, kterým Thajci věří. Na jedné straně máte techniku a snahu potápěčů dostat ty děti ven, na druhé straně rodiny modlící se za záchranu svých milovaných. Thajské publikum legendu o Nang Non dobře zná a zahraniční divák se o ní něco dozví při sledování filmu. Nechtěl jsem ale moc tlačit na pilu a natočit duchařský film, o tom náš příběh není. Ale zároveň jsem cítil potřebu respektovat víru tamních lidí, protože koneckonců šlo o thajskou verzi, ne hollywoodskou zahraniční produkci.
Už jsem zmínil Netflix, který vlastní práva k natočení příběhu malých fotbalistů, svůj projekt chystá i National Geographic, a jsem za to rád – můžeme se tak vzájemně doplňovat. Byl by velký nátlak být jediný, který podobný námět zpracuje.
Tom Waller na place filmu Jeskyně
Kina ve větší části světa jsou zavřena nebo aspoň fungují v omezeném provozu a premiéry větších snímků se posouvají minimálně na příští rok. Jak očima filmaře tuto situaci hodnotíte? Promění se svět filmu nadobro, nebo jde jen o krátké intermezzo?
Já se obávám, že kina to mají spočítané. Situace je opravdu vážná, v Thajsku kina letos vydělala méně než 10 % toho, co touto dobou minulý rok. Nikdo do nich nechodí, lidé mají strach a radši si pouští filmy z domova. Je to velmi pohodlné řešení, takový filmový all you can eat bufet.
Ta možnost zajít do kina nesmí zemřít, ale filmový průmysl se bude muset situaci přizpůsobit a inovovat. Kina, jako je Edison Filmhub, která nabízí alternativní obsah, skvělou kávu, setkání s tvůrci a další hodnoty mají své místo na trhu trochu jistější, takže kolektivní filmový zážitek v temné místnosti, kde vás nic neruší, by úplně vymizet neměl. Smích a pláč publika je v kině nakažlivý, doma podobnou projekci u filmu projevíte daleko méně.
Loajalitu vůči kinům zatím zachraňují filmy, jako Tenet, který je potřeba vidět na velkém plátně – což se dá říct o všech filmech, ale u tohohle to platí obzvlášť. Podporu ale potřebují i malé nezávislé snímky, nejen velké a drahé studiovky. Já miluju kino, jsou to takové katedrály moderní společnosti, ale ve chvíli, kdy nám technologie umožňují sledovat filmy online na velkých televizích, které váš zážitek audiovizuálně příliš neomezí, jsou vyhlídky kin nevalné a nejisté. Proto se bojím, že v některých zemích, kde tradice chodit do kina není tak silná, jako tady v Česku, tento byznys skomírá.
I proto jsem okamžitě skočil do letadla, když jsem byl pozván, abych v Česku Jeskyni osobě uvedl. Jen proto, že se svět přestal otáčet, se nemusí zastavit i ten můj. Přesto je pravdou, že svět je momentálně velmi zvláštní místo.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Film Europe © 2020
