Ve čtvrtek 20. srpna do kin konečně po vynuceném posunu vstoupí jedna z největších českých filmových událostí letošního roku – film Agnieszky Holland Šarlatán. Scénář napsal jeden z nejoceňovanějších českých autorů Marek Epstein. O podrobnostech celé Epsteinovy spolupráce s polskou režisérkou, jeho uvažování a třeba i o tom, proč už neučí, si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.
Marek Epstein (foto: archiv)
Jak to vlastně bylo s vaší prací na scénáři k Šarlatánovi?
Šéfdramaturg České televize Jarda Sedláček mi zavolal a řekl, že má námět, kterým si ale sám nebyl jistý. A napadl jsem ho já… Tak jsem si ho přečetl a zjistil, že o něm vůbec nic nevím a už jsem to chtěl vrátit. Zároveň jsem si ale pořídil knížku, kterou o sobě léčitel Jan Mikolášek napsal. Ta je určitým způsobem velmi podivná, protože je tak pozitivní, že je to až divné a nepřirozené. A právě to v nás začalo vzbuzovat určitou zvědavost a začali jsme se sami sebe ptát, jestli ten člověk byl opravdu tak zalitý sluncem. Zjistili jsme, že Mikoláška, který pomohl několika milionům pacientů, znala spousta lidí nebo měli přinejmenším v rodině někoho, kdo se u něj léčil. Třeba herečka Jiřina Bohdalová, se kterou jsme zrovna tehdy spolupracovali, nám říkala, že u něj byla kdysi s maminkou a zároveň nám potvrdila, že Mikolášek byl tak trochu kontroverzní postava. Zažila ho jako malá holčička, ale pamatovala si, že když k němu maminka vešla do ordinace, Mikolášek se na ní podíval a řekl jí mimo jiné doslova, že by potřebovala „přes držku“. A to je dost ostrý nástup. Pak si ale prohlédl lahvičku s její močí a mamince následně pomohl. Byla to prostě postava plná protikladů. Mikolášek neměl žádné děti, ani příbuzné. Z pramenů se toho o něm nedalo moc seskládat. Z toho, co jsme měli, nám pak vyšel dramatický příběh. Finále jeho života bylo dané, byl odsouzený na poměrně dlouhou dobu. Pak jsou v příběhu další styčné body, které nebudu prozrazovat, ale toho „masa“ na drama jsme měli docela dost. Nakonec nás ten jeho životní příběh všechny pohltil. A když jsme pak mluvili o tom, kdo by to mohl točit, tak někdo shodou okolností říkal, že má číslo na Agnieszku Holland a že jí zkusí ten scénář poslat, že nám ho prostě při nejhorším zase vrátí… Za čtrnáct dnů nám ale Agnieszka napsala, že se jí příběh líbí a že by ho chtěla natočit. Lidi kontroverznost přitahuje.
Co se ve vás v tu chvíli dělo? Jak jste reagoval?
Bylo to samozřejmě velké překvapení. Agnieszku jsem v té době neznal a byla to pro mě hráčka jiné ligy – a tou pro mě je stále. To, že se k ní můj text zatoulal, byla spíš shoda okolností. Když ale projevila zájem, pochopili jsme, že se nám přihodilo něco mimořádného.
Agnieszce se líbilo vaše scenáristické pojetí, jímž podle ní nikam diváka netlačíte a že v příběhu dokážete stále udržet určité tajemství…
To je spíš kompliment… Jestli tam nějaká teze je nebo není, říct ale úplně neumím. Hlavní postavě se nedá cokoliv vkládat do úst, protože by to vzápětí sama popřela. Dobro a zlo je v každém z nás a divák to asi nebude mít z tohohle úhlu pohledu na konci filmu jednoduché. Ten je většinou rád, když se v postavě vyzná. Vlastně nedokážu říct, jak film bude fungovat. Ale v každém případě z hlediska stavby příběhu je Šarlatán poměrně klasicky vystavěný.
Časově hovoříme o jakém období ve snímku?
Jestli si to správně vybavuji, tak je tam dramatický rámec vybudovaný kolem konce 50. let. V delších plochách, které já osobně úplně nechci nazývat flashbacky, jsou vždycky obrazy nějak svázané se situací v reálu, aby diváka uvedly do souvislostí. Tak je vlastně odvyprávěný celý jeho život včetně první světové války, během níž zažil trauma. Poté se v něm otevřely určité emoční studny, se kterými následně celý život bojoval. Těch událostí, které ho formovaly, je tam ale daleko víc.
Ivan Trojan, Agnieszka Holland, Juraj Loj a Josef Trojan na Berlinale
Kdo vymyslel název Šarlatán?
Vyšli jsme z pátrání v dobových článcích. Tohle slovo v nich pro něj bylo poměrně často a pejorativně používáno. Šarlatán je ale taky trochu pohádkový název, může to být trochu taky takový kouzelník.
Když jste psal scénář, představoval jste si skutečného Mikoláška nebo už jste roli psal s konkrétní myšlenkou na herce?
Ne, já málokdy píšu s konkrétní představou obsazení. Když jsem pak ale přemýšlel nad tím, kdo by takovou postavu z českých herců mohl ztvárnit, tak Ivan Trojan je rozhodně jedním z té hrstky těch, kteří to mohli zvládnout.
Jak konkrétně vypadala spolupráce s Agnieszkou Holland?
Měli jsme několik čtených zkoušek, což bylo docela dobré. Odpadlo také prvotní přetlačování eg tady v tom našem malém rybníčku, protože jsme si řekli, že Agnieszka má pravdu, a proto uděláme všechno nejlíp, jak můžeme. Když jsem byl na place, tak jsem si vždycky říkal, že během jednoho dne umí všechny ty držitele několika Českých lvů ponížit, zesměšnit, ale zároveň je na konci toho samého dne všechny pochválit. Celé to má u ní vždycky takovou zajímavou sinusoidu. Taky jsem od ní kolikrát slyšel, že dialog scénáře je naivní, hloupý, jednoduchý nebo klišé. A taky se ty věci pak předělávaly. Paradoxně ale ne zase tolik. A co mi vlastně přišlo velmi milé a profesionální, a myslím si, že to bude spíš její deformace z toho, jak pracuje hodně v cizině, je, že když chtěla něco ve scénáři změnit, tak to se mnou konzultovala. Třeba ve tři ráno, mi přišla zpráva, v níž stálo, že si zrovna čte určitou scénu a že by se to a to mělo předělat. Chtěla to ale přepsat ode mě nebo mi řekla, co by tam změnila a chtěla vědět, co si o tom myslím. Bylo to chování plné respektu, vzájemného.
Myslíte, že v tom hraje roli právě i ta absence přetlačování eg?
Myslím, že je to hlavně zkušenost. Přece jenom Agnieszka už mnohokrát ukázala světu, že je velice talentovaná a šikovná. Málokdo u Šarlatána měl potřebu se s ní přetlačovat. A pro projekt samotný je to vždycky jenom plus. Pak vzniká podhoubí pro konstruktivní prostředí.
A když jste se byl podívat na natáčení, což se několikrát stalo, jakou atmosféru jste zažil?
Zřídka člověk na place cítí takový entusiasmus, a to i od profesí, kterým by to možná mohlo být jedno… Ale nebyl jsem na place každý den, takže určitě nejsem objektivní.
Byl jste se podívat na všech lokacích?
Ne. Nebyl jsem na Šumavě, v Krumlově… na všech, které byly daleko.
Vy sám jste se někdy dostal do blízkosti nějakého léčitele?
Já ne, ale moje přítelkyně ano, a několikrát. Jednou navštívila nějakého kousek za Prahou. Všechny neduhy léčil tím, že proplachoval nos třezalkovým odvarem. Byl to strašný šovinista a v něčem byl podobný hodně Mikoláškovi.
Jan Mikolášek
Vy jste si v Šarlatánovi také „střihnul“ mini roli…
Já jsem k tomu byl donucen. V podstatě stojím jenom ve frontě. Bylo to někde u Okoře. Ten den jsem přišel na natáčení a Agnieszka mi říkala, že tam ještě nikde nehraju a já jí na to odpověděl, že v tom být nechci. Zastávám názor, že není dobré do filmu obsazovat kamarády, protože se pak soustředíte na ně a ztrácíte přehled o celku a podstatných věcech. Ale ona na tom trvala, že to takhle dělává. Takže mi pak nasadili takovou leninskou čepici a stojím tam s močí v řadě s ostatními. (smích)
Jste s výsledným filmem jako autor scénáře spokojený?
Film jsem viděl už několikrát. Jako scenárista nikdy nemůžete očekávat doslovné naplnění své představy. Na druhou stranu můžete dostat mnohem lepší vizi toho, kdo to režíroval. A to se myslím u Šarlatána stalo vrchovatě. Podle mě Agnieszka natočila strhující dospělý film, do kterého společně s herci vnesla řadu dalších vrstev, o kterých jsem ani netušil, že v příběhu jsou.
Co říkáte na to, že měl snímek premiéru na Berlinale?
Je to skvělé! Berlinale většinou hledá politická a současná témata. My hrajeme na půdorysu historického milostného dramatu. To, že to někoho zaujalo, je snad důkazem, že ta dřina stála za to.
Šarlatán – Ivan Trojan, Juraj Loj
Jak to vlastně vypadá, když začínáte psát scénář?
Takhle… (ukazuje na prázdnou stránku v mém sešitě s poznámkami) Nedokážu říct, jestli to mám vždycky stejně, ale potřebuju něco z toho tématu dobře znát. Neznamená to, že to musím zažít, ale musí to být nějaká emoce. Něco, o čem si myslím, že to znám nebo že tomu rozumím. Může to být třeba jen nějaký obraz. Pořád si pamatuju, a dávám to k dobrému, i když to nikoho nezajímá, že kdysi když mi kamarád na FAMU říkal pojď, uděláme muzikál o Romech, tak jsem mu oponoval, že o nich vůbec nic nevím. Pak jsem šel jednou lesem a tam jsem potkal chlapy, co se na traktoru vraceli domů z práce. Měli tam rozdělaný oheň a na něm si pekli buřty. Bylo to tak bizarní, že jsem si říkal, že to je to něco, co jsem potřeboval vědět. Ve výsledném projektu to pak nebylo, ale pro mě to bylo něco, na čem jsem mohl stavět. V případě Šarlatána to byla Mikoláškova rozporuplnost – dva magnety v něm, které mě jako autora bavily, protože jsem si říkal, jestli v téhle scéně bude dobrý nebo špatný. Co v něm v tu chvíli bude vítězit? Je to scéna pro něj nebo proti němu? – Ať už to dopadne, jak chce, bude zajímavé sledovat, jestli lidé budou Mikoláška díky tomu příběhu vnímat jako postavu kladnou nebo zápornou.
Kdo čte vaše scénáře jako první?
Scénář k Šarlatánovi jsem testoval na své mamince a své drahé přítelkyni. Ale to se děje až tehdy, když už mám pocit, že je to hotové. Ten proces vzniku, to je jako, když jdete po žebříku. Vždycky někam vyšplháte, tam se zastavíte a sám už nemůžete dál. Pak si to někdo přečte a když je to někdo, kdo vás dokáže posunout, tak vám pojmenuje nějaká slabá místa a vy řeknete, jo, vždyť má pravdu. Uděláte další krok o stupeň víš, znovu se rozhlédnete a vidíte zase o trošku dál. Tohle se vám může stát tak do čtvrté, páté verze scénáře. Pak už jdete zase dolů a celé se to začne bortit a ztratíte rozhled.
A trpíte pak hodně při tom, když se váš dopsaný scénář během natáčení upravuje?
S každým dalším míň a míň. A myslím si, že ve chvíli, kdy to už scenárista nesnese, tak začne režírovat a pak třeba vidí, jak je to těžké a většina z nich se potom pokorně vrátí ke psaní.
Něco takového by se mohlo stát i vám?
Když jsem se kdysi dávno hlásil na FAMU, tak to bylo na režii. Tam mě naštěstí nevzali a dostal jsem se na scenáristiku. Povolání režiséra je podle mě dost stresující. To, aby režisér mohl přemýšlet, o čem má film být, je to poslední, na co má skutečně čas. Řeší strašně moc věcí naráz a spousta z nich nezáleží na něm. Existuje hrozně moc aspektů, které mu jeho práci můžou zkazit. Je to jako když pojedete podle pravidel silničního provozu po silnici, a když proti vám někdo pojede jako dobytek, tak s tím nic neuděláte a bude to fatální. A to mi vadí. To se na tom papíru nestane, tam je to jenom na vás. A pak je tu ještě jedna důležitější věc. Člověk, který se chce věnovat režii, musí mít výtvarné vidění, být tak trochu malíř. A to jsem si tehdy při studiích na FAMU vyzkoušel. Natočil jsem dvě věci, takové malinkaté, a zjistil jsem, že si divák opravdu nezaslouží, abych něco točil…
Šarlatán – Agnieszka Holland
Takže vám vyhovuje i ta samota spojená s psaním?
Někdy člověka hlodá. Když už nějaký čas scénáře píšete, což je můj případ, tak se taky přistihujete při tom, že si říkáte, jestli už to třeba neděláte nějak pořád stejně, jestli je to nové a jestli to má smysl a přemýšlíte, jestli sám sebe někam posouváte, nebo by třeba taky nebylo na čase zkusit něco nového.
Máte v šuplíku víc rozepsaných věcí?
Ano, to je nezbytné. Snažím se, aby to byly projekty, které mě baví nějakým způsobem a za které se nebudu muset stydět.
Učil jste na Filmové škole v Písku. To ještě stále platí?
Ne, už tam nejezdím. A to proto, že pro scenáristiku vlastně neexistují žádná velká pravidla, je to taková „dojmologie“. Studentům jsem říkal, co si myslím a co by mohli ve svých pracech změnit, a oni mi odpovídali, že to nezmění, protože si myslí něco jiného. V tu chvíli jsem neměl žádný argument. Přál bych si, abych měl nějakou kosínovou větu, která by hlásala, že když nevychází tohle, musí se udělat tohle. Tu ale nemám a to, že je to celé založené na argumentech, které vychází z nějakých osobních pocitů a zkušeností, mi vlastně vadily. A navíc už jako student jsem na FAMU nenáviděl analýzy filmu… Když jsem se pak zamyslel, kolik mě to stojí energie a co mi to přináší, tak jsem měl pocit, že by bylo lepší, kdyby to učil někdo, kdo si je daleko více jistý tím, co dělá. Paradoxně mám pocit, že ti, kteří se psaním scénářů neživí, a jenom učí, jsou daleko přesvědčivější a nepochybují.
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt, Marlene Film Production, Totalfilm.cz © 2020
