Recenze: Havel není historickou výpovědí, divákům posílá jasný vzkaz

Režisér Slávek Horák v tiskové zprávě k filmu uvádí: „Portrét státníka nečekejte.“ Pravdou je, že jeho nejnovější snímek Havel dává svým pojetím jasně najevo, že se nesnaží být dokumentem ani přesnou historickou výpovědí. Namísto toho jde o dramatizaci plnou fiktivních momentů, která se vůbec nezdržuje explicitním vysvětlováním nebo ukotvováním situací a postav v dobovém kontextu, jak je pro podobné filmy obvyklé.

Fantastická ústřední dvojice

Místo letopočtů a jmen napsaných na obrazovce za postavy mluví všeobecně skvělé herecké výkony. Kromě titulního Viktora Dvořáka, který je zejména v poslední scéně od skutečného Havla takřka k nepoznání, je samozřejmě fantastická i Aňa Geislerová ve své dost možná životní roli. Jako jediný menší přešlap v obsazení může působit Jiří Bartoška v roli filosofa Jana Patočky.
Za zmínku stojí, že důležitým prvkem v estetice filmu – jak napovídaly už vizuály a plakáty – je cigaretový dým, jehož opar zahaluje drtivou většinu scén, postavy jej neustále s gustem popotahují a krabičky cigaret jsou vizuálním středobodem velké části stopáže. V jednom případě dokonce i výrazně posouvají děj.

Narativně i vizuálně zajímavými, ale v kontextu zbytku snímku možná koncepčně trochu neladícími momenty, jsou tři snové scény, které Havla vytrhávají z reality a umisťují ho jakoby na jeviště jednoho z jeho absurdních dramat.
U filmu o životě významné politické postavy je v dnešní rozdělené době nejspíš nemožné se politice vyhnout a pouze objektivně odvyprávět její příběh. Havel se sice skutečně notně soustředí na bouřlivý osobní život prvního českého prezidenta, na jeho milostné eskapády i zjevnou zálibu v divokých a dekadentních večírcích, tyto scény ovšem nejsou se státnickou stránkou Václava Havla nijak v rozporu, spíše jej svým způsobem polidšťují. Dokonce i scéna s absurdním návrhem na navázání polygamní domácnosti vyzní maximálně úsměvně.

Havel tak ve filmu projde vývojem ze zakřiknutého umělce, který prosí, aby mu ostatní taky říkali vole, až v osobnost, která namísto osobního štěstí zvolí ztrátu soukromí a útrapy v komunistické base a posléze navzdory všemožným řečovým vadám promlouvá k narvanému náměstí. Posledních několik vteřin filmu a záběry v závěrečných titulcích pak jsou skutečně intenzivním diváckým zážitkem, dolujícím velmi silné emoce. Minimálně pro Havlovy sympatizanty.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Bontonfilm © 2020